Právo dnes? Ze štítu, který má chránit občana, je pendrek, který ho bije

Jakožto právník a člověk, který si přeje jen malé zásahy státu do života občanů, vnímám, že stát by měl plnit zejména dvě své základní úlohy. Dvě úlohy, kvůli kterým státy vznikly, však dnes jako by byly až na posledním místě.

První úlohou je obrana vlastního území státu, kterou si občané svépomocí neumějí zajistit, a to ani ve Švýcarsku, kde fungují občanské gardy, by to bez státu zcela nešlo. To dnes náš stát nedokáže a musí krátkozrace spoléhat na alianční pomoc. Dnes jsou výdaje na armádu sice budovatelsky navyšovány, abychom utratili určité procento HDP, ale na schopnost ubránit po delší dobu vlastní území to zřejmě nebude mít téměř žádný vliv.

Právní role státu

Nejsem ovšem bezpečnostní expert, a tak mě profesně více trápí to, že stát není schopen zajistit svoji druhou základní úlohu, a to je vymahatelnost práva na výsostném území tohoto státu. Předpisů přitom máme čím dál víc, soudců a právníků také, ale to je možná právě ten problém. Dříve bylo jen desatero. Přibližně před 150 lety došlo po celé Evropě k dělbě moci, vytvoření ústav a pár základních zákonů. Už před sto lety se říkalo, že Rakousko-Uhersko ztroskotalo na přílišné byrokracii, a situace se po něm na chvilku zlepšila. Každý věděl, co musí a co nesmí. Právo se více blížilo správným proporcím. Stát ho používal jako štít, aby chránil práva a svobody občanů, kteří v něm žijí. Lidé se nemohli beztrestně zabíjet či okrádat. V každém státě na tom štítu bylo něco jiného, a tak se lišily i právní řády jednotlivých zemí. My na štítu měli českého lva, moravskou a slezskou orlici, slovenský kříž a zakarpatského medvěda. Zákonodárce neměl tendenci na štít přikreslovat nic exotického, a tak se například právem zakazovala bigamie, nikdo nechtěl redefinovat pojem manželství, v rámci humanismu u nás bylo zakázáno otroctví a všechna, obě, pohlaví si byla rovna před zákonem, v čemž jsme byli opravdoví průkopníci.

Džungle paragrafů

Kdybych měl k něčemu přirovnat právo dnes, byl by to pendrek. Europendrek, který se používá proti občanům, přestože ti vůči němu už žádný respekt nemají. Naplňují se přitom zcela slova Winstona Churchilla: „Když budete mít deset tisíc nařízení, zničíte jakýkoliv respekt k právu.“ Současně se ale občan dostává do nešťastné situace, protože při vší dobré vůli není schopen všechny normy dodržovat. Stále platí zásada „neznalost práva neomlouvá“, ale veškerá práva už dávno není schopen znát žádný právník, natož smrtelník. Tato legislativní džungle znamená, že každé mnohohlavé právní oddělení se do právních předpisů snadno zamotá. To podstatné se v záplavě předpisů ztrácí a zahlcení soudci nejsou schopni zvyšovat vymahatelnost práva. Přitom každou minutu vznikají další předpisy v Praze, ale zejména v Bruselu. Tyto předpisy už ovšem nevznikají proto, aby chránily to nejcennější, to základní. Předpisy dnes vznikají hlavně proto, aby regulovaly náš život na každém kroku, od kolébky až po hrob. Srovnání s pendrekem mi proto přijde více než trefné.

Kdekdo by řekl, že je to přirozený vývoj situace, kdy byrokracie uchopí příliš mnoho moci. V tomto případě se jako vysvětlení nabízí, že zejména eurobyrokraté jsou posedlí tím, že „páchají svými euronesmysly dobro“. Vždyť cesta do pekla byla vždy dlážděna dobrými úmysly a za všech věků chodili po naší zemi dobrosejové (dle libosti vyměňte J z R).

Někdo v džungli jako ryba ve vodě

Úryvek z knihy Atlasova vzpoura Ayn Randové napsané před více než 60 lety je ovšem varováním, že jsou mezi námi i lidé, kteří si tento efekt legislativní džungle velmi dobře uvědomují a cíleně se ho snaží dosáhnout.

„Vážně jste si myslel, že ty zákony píšeme proto, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Pokud vám to ještě nedošlo, tak tady proti sobě nemáte partu nějakých skautíků. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně. Vy podnikavci jste to neváleli špatně, ale teprve my celou hru doopravdy prokoukli, a vy byste se s tím měli smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jednu jedinou pravomoc – zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže když není dost pachatelů, musí si nějaké obstarat. A tak začne stavět mimo zákon kdeco, až už není možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil. Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze.“

Proto, než budeme před volbami zase po politicích chtít, aby nás novými předpisy chránili tu před šváby v chlebu, tu před potravinami dvojí kvality, před klimatickou změnou, vysokou spotřebou vysavačů, před chováním křečků, před domácím cukrovím, před dezinformacemi či před umělou inteligencí, zamysleme se. Zamysleme se, zda daleko spíš neoceníme, když nás budou chránit před efektem legislativní džungle a místo tvorby nových předpisů se zaměří na jejich rušení. Aby se právo opět blížilo správným proporcím. Aby se z práva opět stal štít a jednou provždy jsme mohli zahodit pendrek, který měl dříve barvu rudou, zatímco dnes jsme ho přelakovali namodro se žlutými hvězdičkami.

A nepohrdejme přitom poučkami našich předků. Není totiž vůbec žádná náhoda, že první předpisy se tesaly do kamene a v Bibli najdeme desatero, a ne třeba statisícero.