Potřebujeme slaboduché

Rozmáhá se hnutí za 100% stravování rostlinnou stravou. Pochopitelně, chráníme ekologii, bojujeme za klima a blaho lidstva i celého vesmíru. K tomu právě slouží i různé fikce o „šílené škodlivosti“ potravin živočišného původu.

Realita

Jako vždy v případě ekologických žvástů je to nesmysl.

Ke své správné funkci potřebuje lidské trávící ústrojí jak rostlinnou, tak i živočišnou stravu. Paradoxně člověk více prospívá na dietě se zásadní převahou živočišné stravy (Inuité, ale i některé severské národy jak v Eurasii, tak na severu Ameriky), zejména pokud je spojena s vysokým energetickým výdejem, odpovídajícím původnímu životnímu stylu těchto populací (problém mají ty populace, které se začnou chovat „civilizovaně“, drasticky sníží energetický výdej, ale současně nezmění výživu – poprvé to bylo vědecky popsáno na domorodém obyvatelstvu Severní Karélie, už někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století). Nuceně veganské populace zemí 3. světa mají naopak zpravidla velmi nízkou úroveň zdraví, což ovšem není dáno jen výživou.

Jediná užitková rostlina, která obsahuje v postačujícím množství celé spektrum aminokyselin nutných z hlediska potřeb lidského organismu je sója. Nicméně i tak má sojová bílkovina jen asi poloviční hodnotu oproti referenční bílkovině, kterou je bílkovina vaječného bílku, ovalbumin.
Pěstování sóje je ekologicky problematické. Tato rostlina potřebuje velmi intenzívní hnojení, které je zpravidla spojeno s kontaminací půdy nežádoucími příměsemi strojených hnojiv (zejména fosfátů). Sója ovšem fosfáty a další strojená hnojiva vyžaduje a bez nichž prostě nedá potřebnou úrodu. Hlavní takovou kontaminantou hnojiv je kadmium, velmi problematický prvek, který se kumuluje v lidském organismu a poškozuje játra, ledviny a reprodukční soustavu. U obou pohlaví může vyvolat neplodnost.

Pochopitelně, kadmium přechází nejen do sǒje, z jejichž bílkovin je lze průmyslovými postupy odstranit (se vznikem otázky přímo nerudovské: „Kam s ním?“), ale proniká i do dalších plodin na polích po sóji pěstovaných, z nichž se už tak snadno odstranit nedá.

Samotné zpracování sóje na protein (s oddělením využitelného, leč ne úplně bezproblémového tuku a „mouky“, do níž přejde podstatná část „sklizeného“ kadmia) vyžaduje továrnu, pochopitelně fungující na energii a ne její OZE náhražky.

Obávám se, že ekologická stopa sóji není o mnoho menší než ekologická stopa vytvoření jejího ekvivalentu v mase. Nehledě k tomu, že k ekonomice pěstování a zpracování sóji přispívá  zkrmování odpadu z jejího zpracování zvířatům.

Další rostliny

Existují jistě i další rostliny, obsahující celé spektrum aminokyselin. Taková bílkovina se nachází i v bramboře, které by ovšem muselo být snědeno několik kg denně, aby člověk získal „tabulkové“ množství aminokyselin, což pořád ještě nic neznamená, viz kousek dál. Co by každodenně požitá kilová množství brambor udělala se „štíhlou linií“, je snad každému jasné.

Další možností je složité kombinování více zdrojů rostlinných bílkovin, což není zcela jednoduché. Naši předkové kombinovali např. luštěniny s výrobky z obilí, nicméně ani tato  směs maso stoprocentně nenahradila a bez alespoň malých dávek masa a / nebo dalších potravin živočišného původu by nepřežili.

Problémem totiž rovněž je, že chemicky příbuzné aminokyseliny jsou ze střevního obsahu do krve a mízy transportovány identickými transportními systémy. Mezi těmito příbuznými aminokyselinami panuje kompetitivní inhibice, tj. transport zahlcený jednou dvěma aminokyselinami z této skupiny ponechá ve střevě (a následkem i ve stolici) část příbuzných aminokyselin, kterých je v potravě, a tedy i ve střevě, málo. Takže problémem bílkovin z rostlin není jen nedostatek jedněch aminokyselin, ale i výrazný nadbytek některých z těch ostatních.

Výše uvedené je problém u většiny rostlinných bílkovin, které mohou mít „tabulkově“ jakési minimální množství dalších než dominujících aminokyselin, ale ty se nedostanou pro příliš silnou „konkurenci“ na transportních systémech do vnitřního prostředí organismu.

Pokud se aminokyseliny do vnitřního prostředí organismu dostanou, platí pro jejich využití zákon limitující aminokyseliny (opět jeden ze zákonů, které nám EU asi nezruší, maximálně nařídí vynechat zmínky o něm v učebnicích). Ten zákon přepočítává aminokyseliny na poměr aminokyselin v bílkovinách lidského těla (blízký poměru aminokyselin v ovalbuminu – viz výše). Ta, jíž je relativně nejméně z hlediska potřeby syntézy lidské bílkoviny, může být označena jako 100 %. Ostatní budou mít ta procenta vyšší, nicméně to, co je nad tou stovkou, se neuplatní při tvorbě bílkovin a je vzápětí převedeno na glukózu nebo lipid a spotřebováno za vzniku energie (případně za vzniku tukových zásob).

Organismus může maximálně převést jednu aminokyselinu na jinou (či jiné), nicméně na začátku každé takové metabolické dráhy je nezbytná (esenciální) aminokyselina, která musí být přijata s potravou.

Speciální kapitolou jsou houby, které obsahují plné spektrum aminokyselin, ale jen ve velmi nízké koncentraci. Mohou snížit symptomy hladovění (např. při válečných událostech, hladomorech apod. coby „maso z lesa“), ale maso stoprocentně nahradit nemohou. Navíc houby vyžadují buď „neekologický“ sběr v přírodě, nebo pěstování na odpadech ze zemědělství (žampiony na hnoji, jiné houby zase na slámě) a dřevovýroby (např. některé dřevokazné houby na pilinách, hoblinách apod.), tedy odvětví lidské činnosti, která hodlají Zelení Khmerové omezovat či rušit.

Další komplikace

Lidský organismus nemá možnost narušit buněčné stěny rostlin i hub, takže část obsahu těchto buněk se nedostane do volného prostředí ve střevě a nemůže být vstřebána.

Bezobratlí, např plži, mají enzymy, které tyto látky buněčných stěn rostlin a hub narušují.

Někteří býložravci mají v trávící soustavě symbiotické bakterie, které dělají totéž (kráva, koza a další přežvýkavci v bachoru, kůň na začátku tlustého střeva).

Ti potom mohou využít vyšší procento z rostlinné stravy a dokonce jim symbiotické bakterie vyrobí i některé aminokyseliny, které v rostlinách nejsou, nebo je jich tam málo.

Pro teplokrevné živočichy tedy existují v principu tři strategie zpracování rostlinné stravy. Omlouvám se pravidelným čtenářům blogu za to, že cituji něco, co jsem zde již před pár lety zveřejnil.

První strategií je ten bachor, nebo nějaká jeho analogie, umožňující zpracovat rostliny pomocí symbiotických mikroorganismů, hlavně bakterií.

Druhá strategie (provádějí ji zejména králíci a příbuzní) spočívá v požíráni vlastního trusu, protože symbionti, narušující některé složky rostlinné stravy, jsou u nich až na konci tlustého střeva, odkud se již příslušné látky nevstřebají, ale pokud materiál projde trávicí soustavou znovu, jsou některé jeho složky vstřebatelné a využitelné. I u člověka se cca 10 % rostlinných polysacharidů v koncové části tlustého střeva naruší a teoreticky by se z nich při druhém průchodu trávící soustavou něco vydolovalo (dobrou chuť).

Třetí strategie spočívá v požírání obrovských kvant rostlinné potravy, čímž je kompenzována její mizerná využitelnost. Klasicky tak činí Panda medvídkovitá, která musí každý den sežrat víc bambusu než kolik váží.

Kousek níže zmiňuji ještě čtvrtou možnost, poněkud morbidní, ale v praxi občas realizovanou.

Doporučuji se ptát zastánců veganství, kterou z uvedených cest mají zvolenu.

Důsledky

Důsledkem veganské stravy, pokud není nějakým způsobem, a zpravidla uměle vyráběnými doplňky (chemický průmysl), upravována, je celkové snížení koncentrace volných aminokyselin v krvi a tkáňovém moku, a tedy obecně nižší dostupnost aminokyselin pro tělesné buňky.

Velmi silně strádají v tomto případě buňky nervové soustavy, u nichž se snížená kvalita průběžného servisu projevuje snížením kvality a kvantity jejich funkce.

U dospělých se tento stav projevuje snížením intelektuálního výkonu, včetně úspěšnosti u testů IQ. Navíc dochází ke změnám osobnostních rysů. Narůstají sugestibilita i důvěřivost a roste i citlivost na některé psychotropní látky. Tento fakt je dáván do souvislosti s „oblíbenými“ křesťanskými církevními půsty, po nichž často docházelo k náboženským vizím, „prozřením ve víře“ a podobným projevům narušené psychiky. Patrně se těmi půsty snížil práh citlivosti na psychoaktivní látky natolik, že se mohly uplatnit i ty, které se nacházejí v kadidle, používaném při náboženských obřadech. Tyto změny jsou po obnovení dodávky plného spektra aminokyselin z větší části vratné.

U dětí dochází k daleko hlubším změnám. IQ klesá daleko více a i změny osobnosti jsou větší. Důležité ale je, že u dítěte, které je ve vývoji, dochází k jakémusi „přehození výhybky“ a mozek se vyvíjí dál abnormálním směrem, což už obnova plnohodnotné výživy nemusí stoprocentně napravit, takže následky veganského krmení v dětství jsou doživotní.

Jistěže dalším problémem je pestrá škála alergií a nesnášenlivostí některých složek rostlinné potravy, proti nimž jsou podobné jevy u potravin živočišného původu (s výjimkou nesnášenlivosti laktózy, ale to je trochu jiná pohádka, jak by napsal pan Kipling) výrazně méně obvyklé a většinou i méně závažné.

Vegani z donucení (zejména chudí z chudých zemí třetího světa) jsou zpravidla též prolezlí parazity, jejichž vektorem jsou pěstované kulturní rostliny, hnojené přímo lidskými fekáliemi (na jiná hnojiva tito lidé pochopitelně nemají).

Na rozdíl od určitého racionálního omezování podílu potravin živočišného původu, které může být za určitých okolností i zdravé (jindy zase zdravé škodlivé, např. vegetariáni požívající výlučně vejce a mléčné výrobky mohou mít vyšší příjem cholesterolu než „masožrouti“), veganství (tedy stoprocentní rostlinná strava), pokud není doplňováno masivně nutrienty v kapkách a tabletách, nebo realizované továrními výrobky, obohacenými nutrienty živočišného původu, je zdravotně problematické prakticky vždy. U veganů zpravidla také dochází ke zhoršování krevního obrazu až k anémii.

Tedy, ještě existuje ona čtvrtá „strategie“ úspěšného veganství: Až se u vegana zhorší krevní obraz z nedostatku železa a plnohodnotných bílkovin na patologickou úroveň, absolvovat pár transfúzí krve. Čímž se jeho stav dočasně vylepší. Tedy se svou výživou tak trochu podobá známému transylvánskému hraběti.

Řešení

Řešení jistě existuje. Jsou jím sofistifikované směsi rostlin (často namíchané z rostlin z různých kontinentů a podnebných pásů). Pro zisk bílkovin (ale i některých dalších složek) je důležité i předzpracování těchto rostlin v továrně za vzniku extraktů, případně „rostlinného masa“.

Takováto výroba také může zvládnout i likvidaci parazitů, problém ovšem může nastat v tom, že ze zlikvidovaného vajíčka nebo zárodku se uvolní velmi silně alergizující bílkoviny (jsou popsány i alergie s fatálním průběhem, a to i při lékařské intervenci na běžné úrovni států EU), jejichž odstranění z vyráběného „rostlinného masa“ bude krajně obtížné. Bude tedy nutno chránit před parazity už plantáže krmných rostlin, což ovšem je neslučitelné s představou, že by byly nějak „eko“ či „bio“.

Průmyslovou výrobou se mohou do „rostlinného masa“ přidávat i ty nutrienty, které v rostlinách chybí a jsou typicky obsaženy v potravinách živočišného původu, jak se už u některých potravin pro vegany často děje.

Náhradou průmyslových postupů by byla fermentace rostlinného materiálu v nějakém fermentoru, napodobujícím bachor. Výhodou by bylo to, že bachorové bakterie jsou s to vyrobit některé nedostatkové aminokyseliny. Nevýhoda … Kdysi jsem pracoval s bachorovou tekutinou jako složkou živných médií pro silně anaerobní bakterie (tolerující méně než 0,1 % kyslíku v kultivačním prostředí) a mohu s čistým svědomím prohlásit, že horší zápach jsem nezažil ani na pitevně soudního lékařství v přítomnosti „hodně odleželých“ klientů. Nejsem si jist, zda by naši příznivci veganství byli dostateční drsňáci, aby něco takového konzumovali.

Železo

Je třeba se zmínit o železe v potravě, nesprávně zpopularizovaném Pepkem Námořníkem, protože ve špenátu není o nic víc železa než třeba v kopřivách nebo salátu. A hlavním problémem těchto zdrojů je neschopnost lidského organismu železo z tohoto zdroje ve vyšším procentu vstřebat. Něco zůstane v nerozbitých zbytcích buněk, něco se naváže na nevstřebatelné komplexy s organickými kyselinami a vstřebá se jen zbyteček. O něco víc se asi využije železo z pohanky a výrobků z ní, ale ani tam to není žádná sláva.

Dominantním zdrojem železa je maso (vč. vnitřností a krve) a výrobky z těchto surovin, kde je obsah železa vysoký a vstřebatelnost vysoce nad 50 %.

Ještě na přelomu předminulého a minulého století měly obrovský problém dívky/mladé ženy, které začínaly menstruovat, protože náhlé ztráty železa nedokázal jejich organismus ihned vyrovnat, rozjezd kompenzačních mechanismů trval měsíce až léta. Protože navíc byli v souvislosti s masem a masnými výrobky potravně preferováni muži, byla v té době, ale i dříve, u dívek a mladých žen silně rozšířená „blednička“, spojená s omdléváním z důvodu nedostatečného okysličení mozku krví v důsledku nedostatku červeného krevního barviva (bledost je způsobena nižším prokrvením kůže – regulační mechanismy upřednostňují průtok krve vnitřnostmi, ne „méně červenou“ krví). Nebyly zcela vzácné ani případy úmrtí na tuto chorobu, jejíž příčina v té době nebyla známa.

V češtině je k dispozici povídka autora Julese Barbey d’Aurevillyho: Karmazínová záclona, v níž je popsáno, jak takováto dívka nepřežila svůj první orgasmus, protože její tělo nezvládlo rozpor mezi nervovou stimulací k vyššímu výkonu a nedostatečnou kapacitou k přenosu kyslíku. Odehrává se ve Francii v době vlády Napoleona III., vydána byla roku 1874.

Pokud bychom chtěli návrat k rostlinné stravě, může se nám vrátit i ta „blednička“.

Vápník

Podobným problémem je i vápník, protože naprostá většina zdrojů tohoto prvku z kategorie rostlinných potravin ho má málo a ještě se mizerně vstřebává, jako to železo. Ten zbytek (třeba různé druhy ořechů, vč. mandlí) je zase zatížen přítomností tuků a dalších energetických složek potravy, takže tyto potraviny nejsou zrovna ideální z hlediska prevence obezity.

I zde je optimální mléko a mléčné výrobky. Existuje docela dobrá mnemotechnická pomůcka na odhad správného příjmu: Litr mléka obsahuje cca 1 g vápníku a muž potřebuje o něco méně, cca 800 ml, žena v době těhotenství a kojení o něco více, cca 1200 ml, děti na jednotku hmotností více než dospělí, protože rostou.

Ostatní mléčné výrobky se dají přepočítat na sušinu s bílkovinou, především kaseinem, protože nejvíce vápníku je v mléce vázáno na kasein, něco málo však je i součástí syrovátkových bílkovin (syrovátka odteče při srážení mléka na tvaroh). Takže se nemusí konzumovat jen to mléko. V másle však skoro žádný vápník není, téměř všechen zůstane v podmáslí.

Už dnes máme v populaci desítky procent lidí s nedostatkem vápníku v kostech, případně až s osteoporózou a už dnes jsou s touto chorobou značné problémy, včetně úmrtí postižených, velice často v souvislosti s nuceným znehybněním po patologických zlomeninách (v případě zlomenin obratlů hrozí i poškození či přerušení míchy). V případě převodu populace na stoprocentně rostlinnou stravu by patrně absence osteoporózy byla velmi vzácná.

Stopové a mikro biofaktory

Zbývá pochopitelně vyřešit i problém absence řady pro lidský organismus naprosto nezbytných látek, vyskytujících se v nepatrných kvantech, ale jejichž absence vyvolává závažné onemocnění z nedostatku, případně končící úmrtím.

Z vitamínů se jedná zejména o vitamín B12, nezbytný pro krvetvorbu. Ten se vytváří u člověka v tlustém střevě v množství více než dostatečném, ale vstřebává se pouze na začátku tenkého střeva, a to ještě musí projít napřed žaludkem, kde se k němu připojí součást žaludečního hlenu, tzv. vnitřní faktor, a teprve tento komplex je následně vstřebatelný.

Vegané z donucení ve třetím světě vitamín B12 „recyklují“ výše zmíněným hnojením zeleniny fekáliemi, a i neviditelné stopy fekálií na této složce stravy stačí tento vitamín udržovat v dostatečném množství v těle. Nicméně, cenou za to jsou obrovská množství střevních parazitů (běžně přes jeden kilogram na jednu osobu) v jejich střevech.

Pro bohatší vegany je nutno postavit chemičku na výrobu podobných látek, protože nejde jen o ten vitamín B12, který je nejznámější.
Velice často se ovšem podobné biofaktory vyrábějí z živočišných surovin, protože jsou nejlevnější a nejdostupnější. Takže likvidace chovů zvířat by znamenala značné prodražení výroby těchto pro vegany nezbytných potravinových doplňků.

Zvláštním problémem by mohly být i některé mikroprvky, které by se musely dodávat buď do půdy plantáží, nebo do finální výroby (např selen, jód).

Muselo by také dojít k syntéze biofaktorů, které se vyskytují v mase ryb a jsou nenahraditelné v podstatě ani masem savců a ptáků, ani mlékem a vejci.
Snad by se tedy podařilo vyrobit jakési „rostlinné maso“, schopné udržet člověka při zdraví a životě. Nedokážu si však představit, že by takový výrobek byl poživatelný s chutí. Dovoluji si připomenout televizní seriál z konce 80. let „Návštěvníci“ a ikonické stravování se jeho hrdinů „Amarouny“.

Ekologická stopa

Dostáváme se k tomu, že převod populace na čistě rostlinnou stravu by rozhodně nepředstavoval žádné plus pro přírodu a životní prostředí obecně.

Bylo by nutné převést velký půdní fond, a to zejména v zemích třetího světa, na specializované plantáže. Bylo by dále nutné postavit obrovské fabriky, které by byly vyslovenými žrouty energie. Nějaká alternativa typu výroby zelené biomasy pod umělým světlem ve fermentorech je jistě možná, ale spotřeba energie a nároky na čistotu, speciální chemikálie atd. by byly obrovské. Patrně by to potřebovalo víc energie než pěstování rostlin pod širým nebem a jejich klasické sklízení a dopravování do výroby.

Je jasné, že energie na takovou výrobu by nemohla jít z Občasných Zdrojů Energie, protože při práci s potravinovými surovinami je dosti kritickým faktorem čas (než se polotovar převede do nějaké trvanlivější podoby), a tudíž není možno čekat, až vyjde slunce z poza mraků nebo zafouká vítr.

Uvedenou výrobu by muselo hnát uhlí (plyn, nafta) nebo atom, protože jiné zdroje energie prostě nejsou dostatečně vydatné.

Dalším problémem by byla nutnost těžby a zpracování obrovských kvant hornin na hnojiva, bez nichž by se intenzívní pěstování rostlin neobešlo.

Pochopitelně, protože ložiska vhodných hornin nejsou nekonečná, nemohlo by být ani řeči o nějaké „trvalé udržitelnosti“. Naopak, bylo by to naprosté drancování planety, proti kterému by byla i těžba hnědého uhlí v povrchových dolech (ČSSR za komunistů) zanedbatelná prkotina.

Je třeba si uvědomit, že celý takový projekt by mohl skončit na tom, že by z vyrobeného „rostlinného masa“ nebyl vstřebatelný některý mikroprvek nebo stopový prvek či další biofaktor. Takže by se pojídání takového výrobku projevilo vznikem a rozvojem nějakých buď již známých nebo „záhadných“ chorob.

Podobný efekt by mohl nastat i v situaci, pokud by se z této potraviny vstřebávaly více některé toxické prvky, takže by byly toxikologicky významné i jejich koncentrace, které jsou v klasických potravinách prokazatelně neškodné. Přitom taková rizika v současné době mohou zcela unikat pozornosti, protože např. předčasná úmrtí „veganů z donucení“ ve třetím světě lze vysvětlit příliš mnoha vlivy, zejména souvisejícími s jejich extrémní chudobou a nízkým sociálním postavením.

Navíc by pěstování určitých konkrétních odrůd konkrétních plodin (monokultury velkého rozsahu) a jejich zpracování ve velkých kvantech bylo vždy spojeno s rizikem, že se objeví nějaký nový (či staronový) rostlinný patogen, který příslušné monokultury převálcuje a zničí, jak se v minulosti stalo už vícekrát. Což by, pochopitelně, mohlo vyvolat rozsáhlý a možná i celosvětový hladomor. Podobné důsledky by mohlo mít i omezení činnosti (z jakékoli příčiny, od nějaké „banální“ technické poruchy až třeba po teroristický útok) některých klíčových továren na jídlo.

Pokud by k něčemu takovému došlo až po nevratném vybití stád hospodářských zvířat apod., šlo by o průšvih planetárních rozměrů a v podstatě nenapravitelný.

Je jasné, že podobné problémy by znamenaly obrovské sociální napětí a patrně i revoluční výbuchy.

Je vysoce pravděpodobné, že zátěž celé planety takovýmto potravinářským komplexem by byla daleko vyšší než současná zátěž chovy zvířat, takže by něco podobného bylo ve stylu „z deště pod okap“ či „z bláta do louže“, jak je to ostatně u projektů Zelených Khmerů, EU a podobných organizací, „zachraňujících planetu“, naprosto běžné a samozřejmé.

Jiné řešení

Jiné řešení pro zvýšení rostlinného podílu ve stravě jistě existuje. Jsou to GMO, v jejichž rámci už byly vyvinuty rostliny s plnohodnotným spektrem aminokyselin v bílkovinách, velice často upravené tak, že vyrostou i tam, kde se nyní nic pěstovat nedá.

Existují i genetické úpravy, umožňující dramaticky zvýšit vstřebatelnost vápníku (a patrně i dalších mikroprvků) z takto geneticky upravených plodin.

Nemusela by se tedy vytvářet nějaká zcela nová logistika výroby a distribuce potravin, stačilo by nahradit některé stávající plodiny jejich GMO variantami, a to nejen u velkopěstitelů, ale třeba i u zahrádkářů. Na rozdíl od výše uvedených postupů by se lidé stali nezávislejšími na státem (či „státofirmami“) organizované distribuci potravin.

Je jasné, že požadavky na potraviny živočišného původu by patrně postupně klesly, byť by se asi nikdy nedostaly k nule. Už proto, že čistě rostlinnou výživu dětí a mladistvých, takovou aby nedošlo k poškození jejich zdraví či vývoje, si nedokážu dost dobře představit ani s těmi GMO.

Pochopitelně, „žábou na prameni“ tohoto asi nejschůdnějšího a v principu i nejdemokratičtějšího řešení jsou ekologové.

Skutečný důvod

Pravděpodobně hlavním důvodem forsírování 100% rostlinné stravy je skutečnost uvedená na počátku tohoto textu. Tedy snížení kvality a kvantity mozkové činnosti takto se stravujících lidí, a jejich potomstva tím více, v čím mladším věku bude dětem tato nepřirozená strava vnucena.

Stále více se ukazuje, že vše, co je prosazováno v rámci „boje za klima“ i ekologii obecně, je snůška nesmyslů, snadno vyvratitelná logickou úvahou a elementárními kupeckými počty nad fakty učebnicového charakteru. Stále více lidí se s touto stránkou ekologie seznamuje a stále více jich odmítá zelené nesmysly.

Pochopitelně, nejde jen o ekologii, jsou zde i další nesmysly, prosazované „elitami“, jako je multikulturalismus, násilné míšení ras, „vědecký genderismus“, kastrační průmysl apod. Všechny tyto nesmysly a zrůdnosti duševně zdraví a inteligentní lidé odmítají, a věří jim jen lidé duševně méněcenní.

Je proto z hlediska prosazovatelů těchto nepřirozeností nutné populaci zombifikovat mimo jiné i nuceným podáváním stoprocentně rostlinné stravy, poškozujícím mozkovou činnost. Podobně jako církev zombifikovala středověkou a raně novověkou populaci sérií půstů, které byly spojeny buď s totálním hladověním, nebo výlučnou konzumací jídel rostlinného původu, aby dosáhla větší víry v jí hlásané bezcenné nesmysly.

Snahu o zavedení povinné veganské stravy (protože stoprocentní nabídka veganských jídel ničím jiným není) je třeba tedy naprosto tvrdě odmítnout a osoby a organizace, které tato opatření propagují či prosazují, ostrakizovat. Není to nic jiného než jedna z cest přeměny lidské civilizace na masy tupých hovad, ovládaných pár „vyvolenými“ či „elitou“, a tedy ji v podstatě zlikvidovat.