Pohoršení vzbuzující GIBS

Z argumentace protestujících jsem vyvodil, že nenáviděný Andrej Babiš nemá nárok na nedotknutelnost majetku, takže policisté neměli zasahovat, a když už puzení k zásahu neodolali, tak měli jednat něžně.

Nejsem voličem ANO, ani nehodlám volit Andreje Babiše prezidentem, a vedu časté spory s GIBS, ale v daném případě se GIBS a zasahujících policistů musím zastat. Policie je nepolitická služba, která se musí chovat nestranně. Vidí-li policisté útok na majetek, musí zasáhnout, ať je majitelem kdokoli. Zásah musí být co nejrychlejší, na dlouhé zkoumání vedlejších okolností není čas. Při zásahu se pak řídí reflexy, které si odnesli z výcviku.

Tím nechci říci, že s výkony GIBS jsem vždy spokojen. Posláním této služby je stíhání trestné činnosti příslušníků bezpečnostních sborů. Je nástupnickou organizací po Inspekci PČR, která opět navazovala na Inspekci ministerstva vnitra. Na všechny si občas občané stěžovali. Podle českých svérázných zvyklostí nejlepším způsobem předcházení stížností je reorganizace. Proto se kterýsi ministr vnitra rád zbavil své odpovědnosti předáním služby do pravomoci policejního prezidenta, ale ani ten se nechtěl zabývat úřadem, na který chodily stížnosti. Proto se zrodila GIBS, nad jejímž ředitelem stojí přímo pánbůh. Tedy oficiálně to je předseda vlády, ale ten o tom možná ani neví, a se stížností na GIBS byste u něj nepochodili. Podle toho to vypadá.

Nadměrnou volnost by měl vyvažovat dohled státního zastupitelství. Ale stává se, že dozorujícího státní zástupce, příslušníky GIBS a podezřelé spojí pocit stavovské solidarity a k odhalení nezákonnosti nedojde. Stavy územních odborů GIBS se většinou doplňují náborem policistů z místních útvarů. Noví příslušníci GIBS pak občas vyšetřují nedávné kamarády.

Není divu, že podezření oznamovatelů na trestnou činnost příslušníků bezpečnostních sborů se nepotvrdí. Např. kdysi se stalo, že vězeň liberecké vazební věznice se stal cílem podivné akce, jež mu vynesla víceleté trestní stíhání. Provedla ji dobře organizovaná zločinecká skupina, jejíž členové působili přímo ve věznici i mimo ni a byli propojení. Do věznice mu jakési úřední osoby donášely alkohol, kterým hostil mnohonásobného recidivistu. V opilosti blábolil o plánech na útěk z vězení a pomstě na nepřátelích, kteří ho dostali do vězení. Netušil, že jeho společník nahrává jeho bláboly na audiovizuální zařízení, zamontované do náramkových hodinek. Záznamy se staly důkazem pro obžalobu, ač později Nejvyšší soud ČR opakovaně zákonnost jejich pořízení zpochybnil.

Mezi viditelnými příslušníky akce byli dva recidivisté, kdosi z pracovníků Vězeňské služby a vysoký důstojník PČR. Další zůstali nezjištěni. Společně dokázali dodávat do věznice alkohol, dopravit tam hodinky s audiovizuálním zařízením, dopravit je ven do rukou významného policisty, záznamy z hodinek stáhnout na fleshku a tu dodat místní kriminální službě. Policista později ztěžoval soudní řízení mlžením, lhaním, vyhýbáním se jednání a nakonec i částečnou ztrátou paměti. Podezření, že se vězeň stal obětí trestné činnosti, prověřovala GIBS, která zjistila, že žádný policista nebo příslušník Vězeňské služby se nedopustil nezákonného jednání.

Jindy na jisté překladiště přijel kamion s nákladem tabáku neznámého původu a majitele. O jeho příjezdu věděli předem celníci, kteří na překladišti čekali s videokamerou a natočili překládání tabáku na jiný kamion. Nezajímali se o doklady od vozidla a od zboží, neztotožnili řidiče a nechali kamiony odjet. Tabák pak byl dopraven do skladu místního podnikatele. Do něj následně vpadlo komando celníků a policistů. Zadrželi všechny přítomné a zahájili trestní řízení kvůli krácení spotřební daně a nezákonné výrobě cigaret. Vlastnictví tabáku přiřkli majiteli skladu. Soud se později pokoušel získat do Celní správy vysvětlení, jak věděla o příjezdu tabáku, odkud tabák přijel a kdo jej skutečně nakoupil. Ani po deseti letech tyto informace nezískal. Je podezření, že návoz tabáku neznámého původu byl provokací, která měla poskytnout záminku k vpádu komanda do skladu a ke křivému obvinění jeho majitele. Jako laik jsem přesvědčen, že tabák majiteli skladu nepatřil, ale jeho návoz umožnil trestní stíhání a pozdější odsouzení nevinných lidí. GIBS odmítla zabývat se prověřením podezření.

Zajímavý byl také případ usvědčování domnělých pachatelů brutálního vydírání velkého dlužníka. Zakuklenci, oblečení do policejních kombinéz, jej měli přepadnout na cestě z kanceláře domů, dopravit jej do vily jeho věřitele a tam jej ohrožováním na životě a zdraví přinutit k podepsání listin, jimiž mu vznikla majetková újma. Policie domnělé zakuklence vypátrala. Aby je mohla poslat před soud, byla nutná rekognice, na které je měl pan poškozený poznat. Podařilo se: jednoho podezřelého, jenž byl holohlavý, postavili mezi vlasaté figuranty. Druhého s nedopnutou bundou a bílým klínem na prsou postavili mezi figuranty s bundami, zapnutými až ke krku. Poškozený samozřejmě „poznal“ označené osoby. Po několikaletém soudním řízení je ale soud zprostil obžaloby pro nedostatek důkazů. Díky „úspěšným“ rekognicím utrpěli obrovskou újmu.

Podle mého laického názoru policisté zmanipulovali rekognice tak, aby pan poškozený musel jimi vybrané osoby „poznat“. On sám později tvrdil, že si byl jistý, že podezřelé poznává (tedy měl důvěru, že mu policisté ukázali „ty pravé“), ačkoli bezprostředně po činu oznámil, že by si netroufal kohokoli poznat. Tento způsob provedení rekognic považuji za nezákonný. Místní oddělení GIBS, do něhož mezitím přišli někteří bývalí místní policisté, na daném provedení rekognic ale nic nezákonného neshledalo a státní zástupci se s jeho názorem ztotožnili.

Ve všech třech uvedených případech utrpěly oběti přehmatů značnou škodu. Ale kvůli vyvinění příslušníků bezpečnostních sborů příslušníky GIBS žádný poprask na internetu nevypukl. Nebyl zvýhodněn nenáviděný Andrej Babiš, proto přísloví „běda tomu, z koho pohoršení pochází“ v těchto případech neplatí.