11.10.2024
Kategorie: Politika

Pohádka o důstojnosti prezidentské funkce

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Povím vám jednu, možná dvě rozmilé pohádky. A možná ani tolik rozmilé nebudou. A možná to vlastně vůbec nebudou pohádky. A možná je ani nebudu povídat já, protože se tak nějak odvyprávějí samy.

Žil, byl a věrně úřadoval v předaleké zemi jeden prezident. Jmenoval se José Mujica. Ta země se se dala na mapě najít po názvem Uruguay. Když v roce 2010 nastoupil prezident do úřadu, neobklopil se přepychem. Ba naopak, zůstal doma. Na květinové farmě. A vzkázal státní kase, že 90 % jeho platu má odesílat na charitu. A ne tak ledajakou. Charita měla takové dědečkovsky pohádkové kouzlo. Byla určená pro mladé začínající živnostníky, kteří mají nápad, mají elán, mají chuť, ale nemají peníze. Charita jim dávala peníze z platu prezidenta (a jistě ne jen z jeho platu, to by to byla věru chudá charita), aby mohli svou živnost rozvinout do živobytí. Prezident Mujica tím vyslal nikoliv fialovský, ale skutečný signál, že pracuje pro lidi, že pracuje pro zemi, a že pozlátko je mu ukradené.

Ale ano, milé děti, ve své zemi si jej proto snad i vážili, snad jej měli rádi. Však pěstoval květiny, skromně žil, do prezidentského paláce chodil jen úřadovat. Jako lidé do kolbenky, on do paláce.

Že je to čirý populismus? Ale jistěže je. Vše, co vybočuje z nechutného pomlaskávání, je nutné pojmenovat jako populismus. Prezident Mujica vložil důvěru i své peníze do podpory živností a ukázal tím svou, řekl bych, až lidovou zarytost. Ukázal, na čem záleží. Na malých osudech a na malých živnostech a malých penězích, které, když se složí do celku, znamenají víc, daleko víc než jeden nenažraný korporát. Tisíce živností, tisíce v dosažitelné bezpečnosti žijících lidí. Jedna korporace, stovky tisíc živořících a pár jedinců s pupíkem příjemně napapaným. A to není pěkná pohádka. Tak ji prezident Mujica nekrmil.

Mezi ostatními státníky a médii se prezidentovi Mujicovi ujala nelichotivá přezdívka „nejchudší prezident světa“. Nemusel být, mohl jako ostatní okázale utrácet a holedbat se bohatstvím. Nedělal to. Slouží mu to ke cti? Rozhodně.

To byla ale pěkná pohádka, že ano. Uruguayská. Taková pro nás trochu exotická. Možná úplně exotická. Ano, slyším ty mrzuté hlásky, které volají po něčem víc našem. Ano, máme tu ryze českou pohádku. Také prezidentskou.

Žil, byl, v naší zemi úřadoval prezident. A byl to nenasyta. Ze státní kasy si odsypával měsíc co měsíc 749 tisíc korun (po lednovém zvýšení, které přijde na Nový rok 2025). Všechno mu poddaní platili, jídlo, cesty, ošacení. Snad i ten benzin do motorky, na kterou prezident rád bez helmy usedal. I nastalo na Hradě mezi panem prezidentem a paní prezidentovou velké mrzení. Pan prezident si lakotil 750 tisíc měsíčně a jeho žena byla jen vzduch. Musela, chudinka, na státní útraty se svým manžílkem objíždět svět a přihlouple se usmívat do nastavených fotoaparátů. I nestačilo jí to, nikdo jí neplatí za její vzácnou, převzácnou existenci. Poddaní platí výlohy, ale měli by platit víc. Víc, víc, víc. Usnesli se tedy proradní nohsledi ve vládě, že paní prezidentové splní její hrabivé přání. A vymysleli prvodámovné ve výši 108 tisíc měsíc co měsíc. Aby paní prezidentová měla na šminky. Doposud musela jezdit na státní útraty do světa, no jako ta ušmudlaná Popelka. Nebožačka. Chuděra. A tak si pan prezident bude hrabat pod sebe svých 750 tisíc měsíčně, nechá si vše platit, všude se nechá zvát, aby se zadarmo najedl. A za ním mu v patách poběží od Nového roku první dáma. Již ošminkovaná, v kostýmečku z Pařížské. Snad jí těch 108 tisíc bude stačit. Ale ano, upokojme své rozjitřené chřípí. Jsou tu (nes)četné rodiny, které musí vyžít z daleko menších peněz. A žijí. A že jich je.

Jak to ti nohsledi krásně vymysleli. A jen co to vymysleli a kasa byla zrovna otevřená, nasypali ze státního i na vlastní účty. Lidé chudli jako v tom půlnočním království a vrchnost se měla zase dobře. To je taková klasická česká pohádka. Bez vizionářů, bez osobností, bez charakterů. Půlnoční království jako vyšité. Ale to je tak, když si buran vyrazí hrát na šlechtu. Ta konzerva ukradená z eráru mu na jeho vznešeně vypadajících šatech dělá v oblasti kapsy bouli jeho faktické malosti. Hamoněním vstříc krásné budoucnosti.

Ač z exotických krajin, ta uruguayská pohádka mi přišla taková rozumnější. Skutečně, ne fialovsky hodnotová.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (46 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
19 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)