Partajní legitimace jako živnostenský list
HELENA KRATZEROVÁ 08|10|2014
Léta už jsem si na příměr uvedený v titulku ani nevzpomněla. (Neměla jsem důvod.) V dobách tuhé normalizace ho použil jeden můj dobrý známý, když mu vrátili členství v komunistické straně. „Tak už mám zpátky živnostenský list,“ řekl muž, který o něj přišel kvůli nesouhlasu s invazí v roce 1968.
[ad#hornisiroka]
Cynický pragmatismus? Nejspíš. Pravděpodobněji definitivní ztráta jakýchkoli iluzí u člověka, který po německé okupaci skončil jako nezralý mladík v koncentračním táboře a přežil ho. Jako odpovědný manžel a otec pochopil, že zpívání s anděly je sice hezké (bohužel v dané době nereálné), ale vytí s vlky mu přece jen zajistí jakous takous existenci.
Ostatně, ani dnes tomu není jinak. Určitě by nebyl od věci sociologický průzkum, jenž by zmapoval, kolik členů stranických organizací a uskupení se hlásí ke své partaji z čistě ideologických důvodů a nebere ji jako výtah ke kariéře, moci a penězům. Přímo čítankovým příkladem je v tomto směru dnes hnutí ANO. Jeho populistický program oslovil dostatečné množství voličů, takže špičkám strany umožnil přístup k lukrativním pozicím ve státní správě i zákonodárném sboru.
S odborností si vůdci hlavu nelámou. Konec konců ani další politické strany si nevedou jinak. Na státní i regionální úrovni. Že na tyto postoje doplácí řadový občan, je v očích elit fakticky i prakticky podružné. Jak správně poznamenal ministr Schwarzenberg, plebs má „držet hubu“. A přispívat výhradně k naplnění podvyživené státní kasy, v níž pak bude dostatek finančních prostředků, z nichž značná část opět nekontrolovaně zmizí v některé z četných černých děr. Daně se přece vždycky mohou zvýšit či vypsat nové.
Skutečně se dají utahovat šrouby do nekonečna? Podle náhodných a nahodilých rozmarů majitelů výnosných živnostenských listů, kteří se vyšplhali do nejvyšších pater a rozhodně odmítají jakékoli sahání na vlastní zoubky?
ZDROJ: Helena Kratzerová
[ad#velkadolni]