Odposlechy: Co je větší hnus – zveřejnění, obsah nebo co z nich plyne?
REDAKCE PP 23|05|2014
Nečas: „Janulko, lásko, není to tak. Jen jsem vyjádřil jiný názor na Páleníka. Měl jsem ti hned věcně argumentovat Kubou a Chalupou. Ty jsi na mě ale začala hned křičet. A řekla jsi větu: Okamžitě mi řekni, s kým jsi mluvil. A to se mě dotklo.“
Nagyová (nyní Nečasová): „Já chyby dělat nechci, nemám na to čas. Spoustu jsem ho utratila s tebou. Myslela jsem, že už jsi opustil tu maloměstskou pózu pantáty, ale zřejmě mi chceš v krizi, aspoň mně, dokazovat, kým jsi. To nemusíš, já ti pomáhala se tam dostat a udržet.“
[ad#hornisiroka]
Ano, je hodně na hraně zveřejňovat milenecko-politické hádky bývalého premiéra. Nicméně s tím asi musí každý politik ve vysoké funkci tak trochu počítat. Zájem o jeho osobu je eminentní, stejně jako o jeho pracovní, ale i soukromý život. Pokud má navíc milenku, která se snaží úkolovat složky tajných služeb, manipulovat s personáliemi na vysokých postech a řídit pracovní režim premiérské loutky, navíc způsobem výše citovaným … povýšeneckým, přezíravým, dominantním … není snad možné Petra Nečase politovat ani lidsky. Velmi zajímavý názor na celou věc vyjádřil na svém facebookovém profilu i novinář Marek Wollner:
„Státotvorní novináři vyjadřují znechucení nad zveřejňováním odposlechů. Ano, odposlechy jsou zlo a hnus, o tom není pochyb. Ale jenom proto, že zlo a hnus bylo i to řízení státu, které z těch odposlechů plyne. To je primární zlo, jeho popsání těmito metodami zlem sekundárním a v našem právním řádě obhajitelným. Jestliže jsou tu média proto, aby kontrolovala moc, nemůžete jim bránit, aby tu roli plnila v rámci, který jim dovoluje zákon. To je jako chtít po advokátovi, který obhajuje vraha, aby nevyužíval všech možností pro jeho obhajobu.
Jestliže jedna hysterka kroutí hlavou premiéra a oceňuje kamarády funkcemi za to, že plní její ubohé, sobecké zájmy a tužby, považuju to za závažnou informaci, na kterou mám právo jako občan i jako novinář. Jestli to je na paragraf, ať posoudí soud. Diskutoval bych spíš o míře zveřejňování, než v absolutních pojmech ano či ne.
A samozřejmě jednoznačný soud se ještě komplikuje podezřením, že ti novináři, kteří se zveřejňováním odposlechů umazali, to nedělají čistě jako službu veřejnosti, ale ve jménu svého majitele a politika, což z nich dělá ještě snazší terč. Ale nejsem pohoršen nad tím, že vidím moc v nedbalkách, jen zaražen, že jsem si přes veškerou skepsi ještě udržoval iluze. Poznání je zbavování se iluzí, takže v tomto smyslu je ta lekce prospěšná.“
[ad#velkadolni]