O jisté deziluzi i určité naději

Válka na Ukrajině vstupuje do velmi nebezpečné fáze. Ruský tlak opět zesílil, hovoří se o velké ruské ofenzívě. Západ je rozdělen sporem o dodávky těžkých útočných zbraní, především tanků Ukrajině. Američané své tanky Abrams dodat nechtějí, Němci odmítají bez toho dát souhlas k vývozu jimi vyráběných Leopardů. Polsko a další pobaltští radikálové prohlásili, že západní tanky budou na Ukrajinu dodávat bez ohledu na názor spojenců a jsou připraveni vytvořit „koalici ochotných“, která se nebude bát konflikt na Ukrajině eskalovat.

To je velmi nebezpečný vývoj, který Polsko a další může snadno vtáhnout do války. Jaká bude česká pozice? Ta otázka našeho zatažení do války dnes vůbec není nesmyslná a nereálná, jak nám ji zaslepení propagandisté v předvolební hysterii bagatelizují. Česká vláda dlouhodobě zastává vůči ukrajinské krizi nesmiřitelnou válečnickou pozici. Francouzský prezident Macron jí svým setkáním s umírněným Babišem dal diplomatický políček, který si lze vysvětlit pouze francouzským znechucením z dosavadního českého válečnického postoje. Proto platí, že, ať bude prezidentem kdokoliv, měl by se v naší zahraniční politice snažit rychle tahat za záchrannou brzdu. Sázky totiž nebezpečně a nekontrolovatelně stoupají.

Čeští občané zdánlivě fatálně rozdělení prezidentskou volbou a ochotní kvůli tomu si slovně a bohužel mnozí i fakticky vjíždět do vlasů, přesto přeze všechno tiše prokazují svůj silný citový vztah ke státnosti své země a jejím symbolům. Tisíce jich každý den stojí dlouhé hodiny v nekonečných frontách na Pražském hradě, aby shlédli české korunovační klenoty vystavené ve Svatovítské katedrále ke 30. výročí vzniku České republiky. Nelitují nepříznivého počasí, mrazu a časových nároků, přijíždějí z celé republiky a demonstrují tím, jak je jim drahý a vzácný tento středověký klenot, který Otec vlasti císař a král Karel IV. nechal vytvořit jako věčný symbol země a jako takový ho svěřil jejímu patronu sv. Václavovi. Odhodlání současníků nelitovat obtíží a vzdát úctu české koruně je povzbuzující zprávou o tom, že láska k vlasti a úcta k jejím symbolům – vlastnosti tolik vysmívané a opovrhované moderními pokrokáři – v naší společnosti nemizí ani neslábnou. Naopak v těžkých dobách, a ty právě nadcházejí, jsou lidem vždy posilou a oporou. A v tom je naděje pro naši zemi do budoucna.

Vzácnost českých korunovačních klenotů a jejich vystavování pouze na krátký čas a jenom při významných příležitostech, tak, jak si to přál Karel IV., je možná pro někoho komplikací a působí zájemcům o prohlídku jisté potíže. Proto se ze strany některých novinářů i politiků objevily názory, že by se klenoty měly stát běžným muzejním exponátem, jako je tomu v Maďarsku či Británii, kde jsou tamější královské koruny vystaveny trvale a davy turistů si je bez většího zájmu v muzeích běžně prohlížejí.

Prosím, nedělejme to. Tyto naše korunovační klenoty a způsob jejich vystavování jsou jednou z mála státních tradic, kterou máme, tradic, které vedou až do středověku a spojují nás s dávnými generacemi. Uchovejme jejich magickou pověst, tradici uložení v Korunní komoře v metropolitním chrámu s jejími sedmi klíčníky, vzácným slavnostním vystavením a se zástupy občanů, kteří na jejich shlédnutí stojí dobrovolně dlouhé fronty. Tato tradice nás spojuje možná více, než si jsme ochotni si přiznat. A je dobře, že existuje. Potřebujeme ji obzvlášť dnes. Važme si jí.