Jak je možné, že norský Barnevern odebere ročně několik tisíc dětí? Je vůbec reálné, aby v tak malé zemi docházelo k tolika tak závažným případům špatného zacházení s dětmi, kde by nepřicházela v úvahu jiná možnost než děti odebrat? Nezasvěcený člověk by se mohl domnívat, že těmto dětem jejich rodiče dnes a denně usilují o život a že jejich odebrání je jediným možným řešením. Odebrání dítěte bylo vždycky chápáno jako krajní prostředek, ke kterému by se mělo přistupovat ve velice závažných případech. Navíc i za těchto okolností bývá pro dítě jeho vytržení z původní rodiny a přesazení do nového prostředí cizích lidí značným traumatem.
.
.
Dětství ovlivňuje člověka na celý život. Všechny šrámy a bolesti, které na této cestě utrpí, si ponese s sebou po celý život. Do jeho mysli, duše a srdce se vryjí způsobem, který může způsobit řadu vážných traumat, poruch a nemocí. Jaké školy absolvují pracovníci norského Barnevernu? Mají vůbec alespoň základní vědomosti z psychologie a pedagogiky? Nebo stačí jen touha po vzrušení a zábavě, která má snad být potenciálním zájemcům o práci u Barnevernu hlavním předpokladem k přijetí?!
Žijeme ještě v reálném světě, kde černá je černá a bílá bílá? Sociální pracovník by měl být empatický a vzdělaný člověk, a ne někdo, kdo vnímá jako vzrušující zábavu situace, ze kterých se chce jednomu brečet a zvracet současně. Nabízí se otázka, jestli vůbec kandidáti na tuto profesi nemají sami psychické problémy či netrpí nějakou závažnou poruchou osobnosti.
Neprojevujme dětem přílišné emoce, nemazleme se s nimi (zejména ne na veřejnosti!), nebrečme před nimi, nemluvme před nimi o problémech, které s sebou život přináší. Je docela možné, že Barnevern už vydal příručku, která zahrnuje pravidla, jak s dětmi zacházet a zejména komunikovat. Zřejmě obsahuje i seznam zakázaných a nevhodných slov, zapovězená témata a zakázané či nevhodné projevy nonverbální komunikace…… možná i povytažení obočí už signalizuje nastupující agresi. A co takové objetí? Nezavání to už náhodou sexuálním obtěžováním? Přemýšlím, jak asi vypadají pěstouni, kterým jsou odebírané děti svěřovány do péče. Jsou to naprosto odlidštěné prototypy lidského druhu nebo snad roboti, kteří mají nastaven program „Bez emocí!“?
Co vyroste z dětí, které mají za sebou to nejhorší možné trauma, jaké je může potkat ve ztrátě vlastní rodiny, umocněné hrůzným zážitkem z jejich odebrání a následným „studeným odchovem“ v naprosto cizím prostředí? Stanou se z nich doživotní klienti psychologů či psychiatrů? A co jejich rodiče? Pokud by byl rodič tak špatný, aby mohlo být přistoupeno k odebrání jeho dětí, jak je možné, že mnozí z nich dělají všechno proto, aby své děti dostali zpátky? Jak je možné, že tito špatní rodiče mají jediný cíl a smysl života, být za každou cenu zase spolu se svými dětmi. Jak je možné, že mnozí rodiče dětí odebraných Barnevernem spáchají sebevraždu?
.
[ad#velkadolni]
.
Na základě stále dostupnějších informací o fungování Barnevernu zjišťujeme, že odebírání dětí rodičům je zřejmě motivováno jinými pohnutkami než těmi, kterými se zaklíná ve jménu „to nejlepší pro dítě“. Bohužel tím ale napáchá nedozírné škody na lidech, kteří byli touto „pomocí“ poctěni. A co my? Chystáme se převzít stejný model pro dobro našich dětí? Dáme přednost pro mne naprosto zrůdné ideologii před skutečným zájmem dětí? Po takové supercivilizaci, kde i ti nejhorší zločinci mají v kriminálech víc možností setkávat se se svými blízkými než děti, které nic neprovedly, po takové skutečně netoužím. Otázkou je, jak dlouhou životnost má tato civilizace před sebou.
Odkazy:
.
Loading...