Nerůst

Studentské listy, tvářící se, že jsou médiem pro středoškoláky a trochu i vysokoškoláky, přinesly rozhovor s jedním z tuzemských koryfejů ideologie „nerůstu“, Ondřejem Kolínským. Je dobré se na tento materiál podívat, protože přináší v komplexní formě všechny problematické momenty této jednoznačně zhoubné a zavrženíhodné ultralevicové ideologie.

Hnutí

Hned v úvodu před samotným rozhovorem je konstatováno, že „nerůstu“ věnují média stále více pozornosti (proč asi?). A má také svou stránku na Facebooku (nedíval jsem se na ni, protože FB nepoužívám). Toto hnutí „bourá představy“, že společnost musí neustále růst. Místo toho se zaměřuje na „ochranu klimatu, sociální spravedlnost a větší demokratičnost v rozhodování občanů nejen o ekonomickém dění ve státě“.
Jinými slovy, je už v úvodu před samotným rozhovorem názorně ukázáno, že se jedná o klimatické extrémisty levičácké politické orientace, protože právě to jsou bojovníci za „sociální spravedlnost“.

To, že formálně chce „větší demokracii“ by nás nemělo mást. Alespoň my, pamětníci předchozího režimu, víme velice dobře, že komunistická diktatura sama sebe označovala za „vyšší formu demokracie“ než „buržoasní demokracie“ a povinnou volbu jednotné kandidátky Národní Fronty označovala za daleko demokratičtější než „buržoasní volby“, v nichž ubozí voliči musejí vybírat z více stran.

Hnutí je vydáváno za jakýsi „nový rámec přemýšlení o společnosti“ (i těch jsme, my starší, zažili dost a dost). Má být upřednostňováno „demokratické rozhodování“ před ekonomickou efektivitou. To jsme zde zcela jistě měli, když „dělničtí ředitelé“ rozhodovali bez ohledu na ekonomickou realitu a výsledek se dostavil ve formě čtyřicetileté stagnace, z níž nás zachránil kolaps SSSR.

Aktivisté nerůstu údajně „předkládají své vize“. Pan Kolínský couvá z otázky, zda je nerůst založen na vědecké bázi a dokonce ani není s to porovnat „nerůst“ s jinými typy ekonomik (včetně konkurujících levicových).

Podle pana Kolínského by měl nerůst znamenat orientaci na něco jiného, než je výroba a její koncový produkt. A má se snažit místo soupeření ideologií, jejichž stoupenci se přehlasovávají, o jakýsi konsensus (o přesně tohle se oficiálně snažil klasický italský fašismus). Je jistě legitimní se ptát, čím se budou lidé živit, kde budou bydlet atd. když výroba nebude prioritou (tj. bude se nějakým způsobem likvidovat). Jak vypadal v praxi onen fašistický konsensus nás dostatečně poučují dějiny, jen asi chybí vůle se z nich poučit.

Pan Kolínský považuje za důležitou dekolonizaci (ve státě, který žádné kolonie neměl a nemá). „Tržně placená“ péče o lidi (tedy služby, které si lidé za své peníze a ze své vůle a se znalostí svých potřeb kupují) by měla být nahrazena „péčí“ (pravděpodobně tedy státem dirigovanou nějakým přídělovým systémem), která by ovšem nesměla růst.

Dále jsou v rozhovoru předkládány bláboly o „trvale udržitelné společnosti“, což je stejný nesmysl jako „beztřídní společnost“. Odvolává se na hnutí „žlutých vest“, ovšem převrací je v pravý opak: Zatímco reálné „žluté vesty“ byly masovým protestním hnutím proti zbídačujícím hovadinám, zaváděným francouzským státem pod záminkou boje za ekologii, podle Kolínského jsou „důkazem toho, že klimatická politika nemusí být sociálně necitlivá“.

Kolínský tvrdí, že soukromé vlastnictví není „absolutizovaná idea“. Je podle něj absurdní, když o firmách rozhoduje jejích vedení, případně majitelé a nikoli jakýsi „širší konsensus“ zohledňující klima a pod. Připouští, že i cíle Green Dealu a dalších ekologických agend se neobejdou bez zásahů do práv majitelů.

Což je dobře, že to připouští, protože tím jasně ukazuje levičáctví hlasatelů ekologických blábolů. Navíc je to něco podobného jako ona zmínka o nutnosti „přechodného období“ před komunismem, kterou par rozvedli Lenin a jeho následovníci formou přeměny celých států v koncentráky.

Motivací podnikání má být „zlepšovat svět“. To se ovšem v praxi děje. Naopak zásahy různých pachatelů dobra (a především v této souvislosti těch zelených) jednoznačně svět zhoršují a nejrůznější ekologické hrozby (včetně klimatických) v rozporu se svými narativy reálně zvyšují. Naprosto ideálním příkladem je Německo, kde Zelení Khmerové dosáhli vypnutí jaderných elektráren a přes naprosto šílené peníze, utopené ve větrných parcích v Severním moři, je Německo skoro stejně „špinavé“ jako na uhlí orientované Polsko. A po dokončení připravovaných polských JE bude Polsko čistší stát (z hlediska produkce skleníkových plynů) než Německo.

Cílem podnikání má být také „zlepšovat společnost“ a nikoli vytvářet zisk. To je tak šílené, že se to snad ani komentovat nedá.

Nerůst také hodlá bojovat proti lichvě, gamblingu a pornoprůmyslu (to už jsme tu také měli, jak za nacistů, tak i za komunistů). Nerůst má také řešit sexuální vzdělání a antikoncepci (proč, když patříme mezi těch několik málo států na světě, které tohle mají poměrně uspokojivě vyřešeno?). Pan Kolinský se ohání tím, že „radikalita není nadávka“, což se zcela jistě míjí s uvažováním většiny naší populace. Podle něj jsou ideálem „preliterární populace“, tedy primitivové bez písma. Alespoň víme, jakou hodnotu pro něj vzdělání a věda představují. Možná bychom se pod vedením lidí jako je on dočkali i nějakých „Fahrenheit 451“.

Dále se pan Kolínský obhajuje před tím, že by nerůst byl spojen s nějakou totalitou. On chce vyšší formu demokracie, kde se bude rozhodovat konsensem bez nějakého formálního hlasování (a jsme zase u těch jednotných kandidátek Národní Fronty, které přesně takovýmto konsensem byly). Má také představu, že nerůst zde nemáme jen proto, že tu nemáme dostatek demokracie. Dovolává se také toho, že „jakási změna musí přijít“, prostě je hlasatelem blábolů o nadcházející klimatické katastrofě. Ta se, pochopitelně, nekoná. Pořád se jen vracíme ke klimatu před „malou dobou ledovou“, jednoznačně příznivějšímu než to, co tu bylo od přelomu mezi 16. a 17. stoletím do druhé poloviny století minulého.

Pán také ignoruje fakt, že oteplování se týká vyšších zeměpisných šířek, oblastí kolem rovníku prakticky nikoli. Naopak, v těchto oblastech dochází (a je to již prokazatelné objektivním měřením) kombinací vyšších srážek a vyšší koncentrace CO2 k zazelenávání pouští, protože jednak mají rostliny více vody, jednak jim stačí menší intenzita dýchání, při němž získávají CO2, ale ztrácejí vodu.

Z tohoto důvodu naopak oteplení světového klimatu přinese paradoxně ochlazení oněch pásů pouští na sever a jih od rovníku, protože se pokryjí zelení a teplota se bude stabilizovat na nižších hodnotách (jak tomu bylo v prehistorických teplých obdobích, kdy Sahara byla úrodná lesostep se spoustou zvěře a ideálními podmínkami pro pravěké pastevce).
 

Hodnocení

Část těch největších „perel“ jsem okomentoval ve výše uvedeném shrnutí informačního zdroje (jistě jsem nemohl zmínit všechno, doporučuji zájemcům se ponořit do originálu této ideologické žumpy).

Dovolím si ale vypíchnutí některých podstatných bodů, které z uvedeného více-méně jasně vyplývají.

Hnutí chce atakovat demokracii (v podstatě s podobným ideologickým zdůvodněním, které používali komunisté). Je to jasné, protože skutečné neskrývaně ekologické strany mají v řádných volbách dlouhodobě kolem jednoho procenta hlasů. Větší úspěch byl dosažen pouze kryptoekology, kteří svůj „ekologický“ program před voliči tajili a snažili se je získat zcela odlišnými programovými body. Takto uspělo např. hnutí „Žít Brno“ a na celostátní úrovni se takto dostali do poslanecké sněmovny i Piráti. Demokracie (ta skutečná) je tedy jednoznačnou překážkou pro šíření ekologistických nesmyslů.

Pokud se týká samotného nerůstu, tak ten byl v historii programem pouze některých extrémních sekt, které prakticky nikdy nezískaly větší význam a zhynuly na úbytě. Růst, kvantitativní i kvalitativní, je pro člověka stejně přirozený jako dýchání nebo jídlo a pití. Už proto, že právě s růstem si může člověk připravit i zásoby pro případ nějaké havarijní či dokonce katastrofické události, kterou by bez nich nepřežil. Kvalitativním růstem se dostává do nižší závislosti na běžných přírodních jevech.

Samotný růst je natolik propojen s politickými i ekonomickými jevy, že snaha o jeho zastavení by s vysokou pravděpodobností vyústila do naprosto nezvládnutelné kaskády zpětnovazebných reakcí, které by vedly k totálnímu zhroucení ekonomiky. Pochopitelně, se všemi důsledky, jako je hladomor, nezvládnuté epidemie, umírání na banální choroby, i na v současné době v pohodě přežívané úrazy atd. V nejlepším případě bychom se stali jakýmsi skansenem, který by si jezdili prohlížet turisté ze zemí BRICS a dalších, na nerůst a podobné nesmysly nereflektující. Možná by našim potomkům tu a tam i nějaký ten kousek žrádla hodili.

Navíc se provalují skandály typu „miliony let starý“ ledovec v Grónsku roztál a obnažily se pozůstatky vikingského statku, který tam mohl být postaven někdy kolem roku 1000, a zcela jistě ne před miliony let. Objevují se fotografie záhadných objektů při pobřeží Antarktidy, dle mého soudu rovněž dokazujících, že ještě v dobách, kdy už lidstvo zvládlo mořeplavbu, byly na pobřeží tohoto kontinentu podobné podmínky jako za dob vikingského osídlení v Grónsku. Typoval bych stáří těchto sídel na dobu Mínojskou, kdy bylo asi o čtyři stupně tepleji než v současnosti. Přes Krétu a navazující předantické a antické opisy se uvedená informace mohla dostat až k tureckému admirálovi Piri Reisovi, který mapu Antarktidy bez pobřeží přikrytého ledem zakreslil do svých známých map.

Svým způsobem je pro klimaalarmismus kompromitující i hysterie ekopropagandistů, kteří jevy s klimatem nijak nesouvisející prohlašují za „důkazy katastrofického oteplování“. Jistěže i např. požáry jsou v souvislosti s ekologií, ale zcela jistě nikoli takové, jak se nám snaží namluvit ekopropaganda. I požár v Hřensku měl jednoznačnou příčinu, a tou byla ekology vyřvaná bezzásahovost. Její vinou zůstalo v tamním lese velké množství dobře hořlavého materiálu, který prostě chytit musel. Stačila by na to i kapka rosy osvětlená sluncem, mohlo dojít i k samozapálení. Dovoluji si upozornit na v podobných biotopech rostoucí třemdavu, která produkuje velké množství silně vznětlivých éterických olejů a může sama za horkého a bezvětrného letního dne explodovat (od toho se i jmenuje) a jistě i zapálit, je-li okolo dostatek silně vznětlivého materiálu, jako je např. suché jehličí.

Naprostá většina „šílených požárů“ v Kanadě, Austrálii a dalších zemích je dílem žhářů. S klimatem tyto požáry nijak nesouvisejí, spíše s hypertrofovanou ekologií, která je v rozporu s ekonomickými zájmy využití krajiny a požáry mohou „ekologii“ nabourat tak, že je území vyňato z ekologických regulací. Takže v podstatě se jedná o boj lidí proti ekologům. Ne, že bych něco takového schvaloval, ale primárními viníky jsou jednoznačně různé ekologické organizace, případně úředníci. I tyto věci se vědí a blekotání o „požárech ze šíleného klimatu“ je v očích lidí jen dál diskreditováno.

A podobných případů by se dala snést spousta. Najdou se v řadě internetových zdrojů.

Právě proto je proti hlásaným ekonesmyslům ve společnosti stále více sílící odpor v celé společnosti a zejména v exaktních vědeckých a technických oborech.
Nerůst by tedy musel být zaveden násilím, proti vůli naprosté většiny společnosti, včetně kompetentních odborníků bez vazeb na spekulanty s emisními povolenkami a ekoprůmysl obecně. Neexistují totiž žádné věrohodné důkazy o antropogennosti současných klimatických změn.

Tento názor získává stále širší podporu veřejnosti.

Nerůst by tedy musel být zaveden nějakým násilným převratem a udržován nějakou formou „nerůstového teroru“ proti civilizované části společnosti.

Příkladem něčeho takového by mohlo být dění po komunistických převratech ve „státech světové socialistické soustavy“.

Zemí, která splňuje patrně všechny ideály „nerůstu“ je Severní Korea.

Nerůst je tedy relativně nová odrůda ekologického extrémismu. Jasně ukazuje spojení ekologické ideologie s rovnostářstvím srovnatelným s marxismem, s popíráním demokracie i zákonitostí (objektivně existujících) ekonomiky. Pokud zde chceme udržet demokracii, či ji dokonce dále rozvíjet a zbavovat omezení, která se na náš původně demokratický systém navalila v souvislosti s naším vstupem do EU, je nerůst jednoznačně ideologií silně nepřátelskou.

Zde bychom měli jít dál než k pouhému odmítání, protože tato ideologie je zaměřena především na mládež s nulovou historickou zkušeností s totalitou. Měli bychom, minimálně ve svém blízkém okolí aktivně působit proti jejím tézím a vzpomenout i na to, jak v Evropě působili „salonní fašisté“ i „salonní komunisté“, kteří hlásali o fašismu (nacismu) i komunismu zhruba to samé, co hlásá jeho zpovídaný koryfej o nerůstu.