Nejprve stručné shrnutí posledních deseti let na Ukrajině.

Cesta Ukrajiny k demokracii začala symbolicky výstřely na demonstranty i na policisty. Faktem je, že tuto střelbu dodnes nikdo objektivně nevyšetřil.

Pokus polského, německého a francouzského diplomata o uklidnění situace a návratu k ústavnímu pořádku skončil přes formální dohodu po jednom dni úprkem tehdejšího prezidenta Janukovyče do exilu. Život mu zachránily ruské speciální síly. Vlády se, s neskrývanou podporou Spojených států a za přímé účasti „fuck the EU“ náměstkyně ministra zahraničí Victorie Nuland, ujali „revolucionáři“ viditelně podpoření fašistickými a ultranacionalistickými uskupeními.

Prvním počinem nové moci bylo zrušení normy, kterou byla ruština uznána jako úřední menšinový jazyk. Přestože zákon byl tehdejším prezidentem Turčynovem parlamentu (Verchovnej radě) vrácen, rozhodnutí s podporou Ruska odstartovalo protesty v převážně rusky mluvících regionech a následně i akty vedoucí k odtržení Krymu a Doněcké a Luhanské oblasti, které se prohlásily za lidové republiky.

Konflikt záhy vykrystalizoval ve válku, již režim proti separatistům odstartoval a jež měla za následek tisíce obětí. Měla skončit tzv. Minskými dohodami (I. a II.) z let 2014 a 2015, jež s mezinárodními zárukami měly zaručit „lidovým republikám“ jistou míru autonomie a národnostní práva v rámci jednotného státu.

Dohody byly kyjevským režimem a následně i separatisty trvale porušovány. Po letech přiznali jejich „garanti“, německá kancléřka Merkelová (v rozhovoru pro Die Zeit v prosinci 2022) a francouzský prezident Holland (v rozhovoru pro Kiev Independent také z prosince 2022), že jejich účelem bylo, aby vláda v Kyjevě získala čas na vyzbrojení. Vypjatý nacionalismus jim už v době jejich uzavření nevadil.

Rusko sledovalo vývoj situace před svou západní hranicí a na územích s etnickými Rusy se značným znepokojením. Usilovalo o plnění dohod, které by zaručily práva menšin, umožnily Rusku mít vliv na ukrajinskou politiku a zabránily tak prohlubování napětí mezi ním a zeměmi NATO.

V prosinci 2021 Rusko, nejprve diplomatickou cestou a pak veřejně, předává Spojeným státům a NATO, svoje požadavky a návrhy. Nejpodstatnějšími požadavky je to, aby USA ukončily rozšiřování NATO na východ – včetně Ukrajiny – a aby nerozmisťovaly v blízkosti ruských hranic prvky raketových základen.

USA i NATO v lednu 2022 tyto ruské požadavky pohrdavě odmítly. Zvýšily stavy vojsk NATO ve východní Evropě a zintenzivnily dodávky zbraní na Ukrajinu.

Zvláštní: první článek zakládající smlouvy Severoatlantického paktu praví, že „smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“. Byl snad takto formulován také proto, aby členské státy měly čas se vyzbrojit? Nejlépe americkými zbraněmi?

V únoru 2022 prezident Zelenskyj na bezpečnostní konferenci v Mnichově naznačuje, že Ukrajina by mohla odstoupit od Budapešťského memoranda, protože to „nefunguje a všechna rozhodnutí o balíčcích z roku 1994 jsou zpochybněna.“, tj. jinými slovy zvažuje možnost získat jaderné zbraně.

Ruské ozbrojené síly zahajují 24. 2. 2022 bez rozhodnutí RB OSN – a tedy v rozporu s mezinárodním právem – vojenskou operaci na Ukrajině. Jejím deklarovaným cílem je „osvobození lidu od kyjevského režimu, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“.

Ukrajinizace

Zřetelným cílem nového kyjevského režimu bylo zpřetrhat veškeré vazby pojící Ukrajinu s Ruskem, prosadit nacionalistickou politiku v intencích „národního hrdiny“ Stepana Bandery a jeho druhů a stát se takto ustrojeni součástí Evropské unie a NATO. Je přitom doložitelnou skutečností, že po Ukrajině jsou rozesety pomníky Banderovi, Šuchevyčovi a dalším fašistickým masovým vrahům a jsou zde na jejich oslavu pořádány pochodňové průvody.

Na druhé straně hranice je přitom země, která za války proti fašismu, jíž se na její straně účastnili i Ukrajinci, přišla o dvacet milionů lidí.

Prezident Zelenskyj, zvolený s tím, že deklaroval jak rovnoprávnost ruštiny, tak ukončení války, se ale rychle doučil ukrajinštině a jeho sponzoři ho snadno přesvědčili o tom, že jeho sliby nebyly dostatečně uvážené.

Z předchozího vyplývá: na straně Západu nebyl na mírovém uspořádání nejmenší zájem. Jeho kroky, zejména kroky Spojených států (ale i jeho vazalů) jednoznačně směřovaly ke konfrontaci. Její možné důsledky, především reálné riziko vzniku III. světové války, bagatelizují.

V „nevyprovokované“ válce mezi Ruskem a Ukrajinou, kterou do ní vehnaly Spojené státy, jsou výsledkem statisíce mrtvých a nevratně zmrzačených lidí a nepředstavitelné materiální ztráty na straně jedné. Kromě jiných i astronomické zisky zúčastněných zbrojovek na straně druhé.

O ty jde především, samozřejmě. Lidská jatka, ke kterým přispívají svou „pomocí“ a jichž se fyzicky neúčastní, pro ně znamenají jen úžasný byznys.

Čemu pomáháme

„Pomoc“ trvá už bezmála dva roky. Za tu dobu měli Evropané přes četné uměle vytvářené překážky a cenzuru bezpočet příležitostí informovat se o tom, co se v té nešťastné zemi stalo a děje. Mainstream šermoval potřebou ochrany (až záchrany) demokracie a nezávislosti. Kyjevský režim zachraňoval tyto hodnoty v letech 2014 až 2022 tak, že jen na Donbase připravil o život na čtrnáct tisíc svých spoluobčanů, mezi nimiž byly i děti. Argumentačně posiluje neopodstatněnými tvrzeními o tom, že cílem Ruska je „rozšířit impérium“. Kdo vidět chce, však vidí, jak to s demokracií a nezávislostí na východ od Užhorodu doopravdy je a kdo a jak v té zemi vládne.

Pokud by Evropa se svými tradičními hodnotami chtěla Ukrajině skutečně pomoci, musela by z ní odfiltrovat nacionalistický jed, vymýtit nenávist a poskytnout jí odborníky, kteří by do země s reálným přírodním bohatstvím pomohli tamním obyvatelům vrátit řád, prosperitu a ochotu k mírové spolupráci.

EU formálně podmínila právě schválenou finanční pomoc Ukrajině tím, že tamní vláda bude „podporovat a respektovat účinné demokratické mechanismy, včetně vícestranického parlamentního systému a vlády zákona, jakož i zaručí dodržování lidských práv, včetně práv jednotlivců patřících k menšinám“. Jak si představuje dodržování práv menšin Kyjev, předvedl na sklonku minulého roku při schvalování menšinového zákona přijatého pod tlakem EU, z něhož byla ruština (již považuje za svůj rodný jazyk cca 30 % obyvatel) na „neurčitou dobu“ vyloučena. Skutečná politická diskuse a lidská práva a svobody v zemi byla po vypuknutí války výrazně omezena. Včetně zavedení režimu stanného práva na legislativní úrovni. A nyní úřady se snaží tento trend upevnit tím, že ještě více utahují šrouby a potlačují vliv svých odpůrců.

V EU dávají nastavením podmínek formálně najevo, že se jim tento proces nelíbí. Bude ale Zelenskému tok peněz zablokován, pokud tomuto varování nebude věnovat pozornost?

Zatímco válka probíhá, ukrajinské úřady mají volnou ruku k tomu, aby přijaly téměř jakákoli opatření proti protivníkům, což bude vysvětleno nutností bránit zemi. Probíhá velmi nepopulární násilná mobilizace, cílem nového mobilizačního zákona je dostat do mlýnku na maso další materiál.

K tomu, aby byly nastoleny demokratické procesy, je ale nutné válku minimálně ukončit.

Lidé versus peníze

Na tom ale není žádný zájem. Zprvu demokratický, ale pak už nacionalistický Majdan, do jehož přípravy mezi roky 1991–2014 Washington oficiálně investoval v rámci podpory občanské společnosti pět miliard dolarů, kooperaci s Ruskem dramaticky odmítl a ukrajinská „demokratická“ věrchuška se spolehla na podporu onoho úžasného Západu, k němuž se cítila být přitahována.

Ten ale necílí na to, aby ze země udělal kvetoucí zahradu, v níž se lidé cítí dobře. Taková politika totiž na bankovní konta zbrojařských firem působí jako herbicid.

Po dvou letech je Ukrajina, která měla po rozpadu SSSR šanci stát se bohatou prosperující zemí, na pokraji totální destrukce. Nad vodou ji drží jen peníze západních protektorů, kteří vsadili na úplně jiný výsledek války. Jenže ty docházejí: evropská kapsa je prázdná, americká vysypaná. A mrtvých a doživotně zmrzačených jsou statisíce.

To ovšem nebrání výrobcům zbraní a ochráncům demokracie v jednom v tendenci poskytovat zemi další „pomoc“, jejímž důsledkem budou logicky další zmařené životy. A hodnoty. A nesplatitelné dluhy, které budou nepochybně tvrdě vymáhány.

Participace na takové politice je pro Českou republiku naprosto destruktivní. Nejenže svou vazalskou zahraniční politikou zbavila zemi spolehlivého dodavatele relativně levných energií, ale systematickou produkcí stupňující se nenávisti vůči zemi a národu, jehož příslušníci zde mají desetitisíce hrobů z druhé světové války, hanebně pošlapává etiku a slušnost. V médiích se setkáváme s projevy lidí, kteří se iracionální nenávistí k Rusku a Rusům až zalykají. A strážci zákona k tomu zbaběle mlčí.

Nejen z dob SSSR je – myšleno geograficky – na obou stranách konfliktu nespočet smíšených manželství a dalších osobních vazeb mezi Ukrajinci a Rusy. Není pochyb o tom, že tito lidé nesou situaci s větší tíhou. Místo míru jsou však tlačeni k válce a vzájemné nenávisti. Rusko na ni nebylo dvakrát připraveno. Stejně jako ve druhé světové, ale pod tlakem vnější situace a přes stupňující se sankce, postupně konsolidovalo vnitřní situaci a hospodářství.

Jistěže to neznamená, že v samotném Rusku je všechno v pořádku. Díky obratné vnitřní i zahraniční politice je v něm ale situace, zejména ekonomická, výrazně lepší než na sousední Ukrajině, ale k nelibosti „demokratů“ i jinde v Evropě. Rusové za to na druhé straně platí režimem, který rovněž potlačuje reálnou opozici a k ideálu demokracie má samozřejmě daleko. Mimo jeho možnosti je ale – ostatně podobně jako u nás – prosadit informační uniformitu, zejména pokud jde o elektronická média.

Ne proruský, ne proukrajinský, ale lidský

Tuzemskému mainstreamu nezbývá než skřípat zuby a cedit mezi nimi antiruskou propagandu. Jištěna je ta politika cenzurou, snahou potlačit cokoliv, co by mohlo Rusko a Rusy zlidštit, představit je jako přirozenou součást našeho světa a přispět k porozumění a (ó jaká hrůza) spolupráci. Na druhé straně jsou Ukrajina a Ukrajinci líčeni, až na výjimky, v téměř růžových barvách.

Občas si pouštím současný ruský pop – písničky o lásce, snech, přátelství, zpívané v moderních aranžmá měkkou ruštinou. Jako kontrast k veletoku anglicismů, jež nás obklopují. Je mi líto současné mladé generace, jejíž část má ve vztahu k největší slovanské zemi natolik jasno, že jí bez zájmu o skutečné poznání jen přidává „s“, prezentuje ji jako Russko a její obyvatele jako „russáky“, Včetně toho malého „r“, samozřejmě.

I v Česku panuje, z přesvědčení, setrvačnosti a možná i zoufalství zalévaného nenávistnou propagandou, tendence „pomáhat“ Ukrajině sbírkami na koupi tu tanku, tu vrtulníku, dronů či jiných strojů zvyšujících efektivitu zabíjení a mrzačení lidí.

Málo se tu ví, Ukrajinci, kterým je upíráno právo svobodně si vybrat rámec svého místa k žití, o tom hlasují i nohama: z celkového počtu kolem šesti milionů uprchlíků si za cílovou zemi vybralo Rusko podle oficiálních údajů UNHCR 1,2 milionu Ukrajinců. Rok starý článek deníku Izvestija však uvádí čísla mnohem vyšší.

Zajisté by bylo mnohem větší pomocí organizovat setkání ukrajinských uprchlíků s Rusy, kteří u nás také žijí. Ruské uprchlíky do toho bohužel zahrnout nejde – zatímco těch ukrajinských jsou miliony, o tisíce ruských nemá EU zájem. Patrně proto, že by si mohli s těmi ukrajinskými rozumět…

Málokdo v této zemi adoruje Putina, mnoha lidem však chybí možnost potkávat se s významnou částí evropské kultury. Co víme o současné ruské literatuře, hudbě a dalších uměleckých disciplínách, sportu? Jen to, že něco takového možná existuje. Za zdí, kterou nám někdo postavil. Svou lhostejností, ba hloupostí, se sami zbavujeme možností obohatit se étosem velkého národa, jehož příslušníci jsou nám kulturně i jazykově blízko. Jsou to lidé jako my.

Obětmi války a nenávisti jsou lidé, kteří jsou v tomto případě – pro někoho možná rovněž – Evropany. Jejich situaci nemůžeme vnímat jinak, než komplexně a nedělit je podle ideologického či propagandistického metru.

Přirozeným zájmem každého režimu je dosáhnout na občanskou podporu. Pomáhá si mj. propagandou a cenzurou. Když se ale zájem režimu a občana střetne, nastává problém. Občan, který nerezignoval na kritické myšlení, ale může válku jako způsob řešení spolu s dalšími odmítnout.

Každý z nás je zkrátka otrokem režimu potud, pokud se zotročit nechá. A tak se prostě nenechme.