2.3.2026
Kategorie: Multikulturní soužití1315 přečtení

Německý pedofilní experiment

Sdílejte článek:

STANISLAV KORITYÁK

Je to k nevíře, ale v Západním Německu proběhl experiment, v rámci něhož byly děti záměrně svěřovány do péče pedofilům.

Jedná se o tzv. Kentlerův experiment, což byl státem financovaný projekt, který trval od konce 60. let až do počátku 90. let dvacátého století. Vedoucí experimentu, profesor Helmut Kentler, uznávaný německý sexuolog, psycholog a pedagog z univerzity, formuloval tezi, že pedofilové mohou být ideálními pěstouny pro problémové chlapce. Vycházel z předpokladu, že jen zamilovaný pěstoun bude schopen trpělivě snášet vrtochy svého svěřence. Jednalo se o program sociální agentury, přičemž dodnes nebylo zveřejněno, kdo jej schválil a kolik dětí mu bylo podrobeno.

Kdo byl Helmut Kentler?

Helmut Keltner pocházel z nacistické rodiny, jeho otec pracoval v nacistické německé vládě. Po absolvování střední školy chtěl studovat teologii, aby se stal pastorem, ale z rozhodnutí svého otce se vyučil zámečníkem. Následně studoval elektrotechniku. Po smrti otce studium zanechal a vystudoval angličtinu a francouzštinu. Následně studoval psychologii, medicínu, pedagogiku a filozofii.

Po dokončení studií pracoval nejprve jako referent pro vzdělávání mládeže, a poté s mládeží jako výzkumný asistent. Postupně se propracoval na místo vedoucího katedry sociální pedagogiky. V roce 1975 získal doktorát s disertační prací Rodiče se učí sexuální výchově, která vyšla i knižně a do 90. let dosáhla celkového nákladu 30 000 výtisků. V roce 1976 se Kentler stal lektorem pro vzdělávání učitelů odborných škol se speciální pedagogikou na Univerzitě v Hannoveru. Tam učil až do svého odchodu do důchodu v roce 1996. Byl také soudním znalcem se specializací na dětskou a adolescentní sexualitu.

Experiment se zanedbanými dětmi

Nejvíce slávy, ale také odsouzení mu však přinesl experiment, v rámci něhož umístil „několik“ chlapců do „rodin“ osaměle žijících pedofilů, které osobně znal a věděl, že jsou pedofilové. Kolik dětí skutečně bylo zařazeno do programu sociální agentury, nikdy nebylo zveřejněno s odvoláním na ochranu osobních údajů a také na chybějící evidenci. Někteří „pěstouni“ však měli v péči až osm chlapců. Homosexuální Keltner pečoval jen o čtyři hochy.

Kentler prosazoval tezi, že pedofilové mohou být ideálními pěstouny pro obtížně umístitelné chlapce, tehdy označované jako sekundárně mentálně defektní. Jednalo se o problémové hochy, často dětské prostituty nebo drogově závislé. Dnes by jim psychologové asi diagnostikovali poruchu chování.

Kentler věřil, že sexuální kontakt s dospělým může být pro dítě relativně neškodný, pokud není vynucený násilím, a že „zamilovanost“ pěstouna zajistí dítěti potřebnou péči a stabilitu. Za mnohem větší trauma pro dítě považoval případné vyšetřování pedofilního vzahu. Na slyšení strany FDP v roce 1981 Kentler uvedl: „Tito lidé snášeli tyto pitomé kluky jen proto, že do nich byli zamilovaní.“

Na základě této teorie byli chlapci ve věku od zhruba šesti do patnácti let umísťováni do domácností známých pedofilů. Kentler tyto muže znal a věděl, že s chlapci pravděpodobně budou mít sex.

Kentler z pozice soudního znalce pedofily kryl

Když si někdo všiml podezřelého chování (např. učitel), Kentler vždy zasáhl a svým odborným posudkem svého klienta zaštítil. V roce 1997 o 28 případech, kterými se do té doby zabýval, prohlásil: „Jsem velmi hrdý na to, že všechny případy, kterými jsem se do té doby zabýval, byly ukončeny zastavením řízení, nebo dokonce zproštěním obžaloby.“

V roce 1999 Kentler oznámil vydání knihy o „přibližně 35 soudních sporech proti nevinným lidem, které jsem doprovázel jako znalec“, ale pak se rozhodl rukopis, nazvaný Rodiče podezřelí ze sexuálního zneužívání, raději nevydat. Asi už tušil, že se nad ním stahují mračna.

Agendu dekriminalizace pedofilie protlačovali Zelení

Progresivní hnutí mělo v Německu i své politické křídlo v podobě poměrně nové Strany zelených. Právě zelení politici se o „liberalizaci“ dětské sexuální výchovy snažili. Stejně jako Keltner prosazovali myšlenku, že sexuální styk mezi dítětem a dospělým je pouze záležitostí dohody. Proto navrhovali dekriminalizaci pohlavního styku s dětmi mladšími 14 let.

V roce 1975 napsal Daniel Cohn-Bendit, tehdejší učitel v mateřské škole a vůdčí osobnost Strany zelených, knihu chválící ​​„erotické hry“ mezi dospělými a malými dětmi. V roce 1981 Jürgen Trittin, později poslanec za Stranu zelených, tehdy mladý stranický funkcionář, podepsal stranický dokument, usilující o dekriminalizaci pedofilie.

V Německu tehdy běžně docházelo k sexualizaci dětí a tento trend dodnes pokračuje. Existují zdokumentované případy školek a komunitních center, kde byly děti ve věku osm až čtrnáct let vedeny ke společné četbě pornografických časopisů, hraní si bez oblečení nebo k určité formě naznačování sexuálních aktů.

K sexualizaci dětí dochází pod rouškou sexuální výchovy také v současném českém školství, a to nejen ve školách, ale i ve školkách, například v podobě teorie genderově neutrální výchovy. Naštěstí většinu těchto nesmyslů tlumí normálně uvažující učitelky a učitelé. Tato agenda je součástí nových RVP. Na sexualizaci dětí se podílí také Česká televize v rámci svého kanálu ČT Edu, opět v součinnosti s neziskovkami.

Kde bylo selhání systému?

Tento případ není selháním jednotlivce. Zrůdnost experimentu spočívala v tom, že stát a věda (univerzita, odborné společnosti) vědomě vytvořily a financovaly systém, který organizoval zneužívání dětí. Dnes už si asi málokdo dovolí tvrdit, že se jednalo o vědu. Ale mějme na paměti, že nám věda dala také teorii rasové hygieny nebo vědecký komunismus. Vlivem grantů se nejeden „vědní“ obor stává ideologickou prostitucí. Zvláště obory, které se označují za normativní vědy.

Byla to ideologie fungující na podobném principu jako dnešní inkluze, jen se tehdy problémoví hoši inkludovali k pedofilům. Stejně jako tehdy, ani dnes se dětí nikdo neptá, zda se inkludovat chtějí. Experiment byl dítětem své doby, éry sexuální revoluce konce 60. let. Tehdy panovala silná víra, že staré autoritářské struktury (rodina, tradiční morálka) jsou příčinou všeho zla.

„Osvobození sexuality“ se stalo cílem samo o sobě, a to i za cenu zrušení hranic mezi dospělým a dítětem. Kentler například tvrdil, že pokud byl dospělý k dítěti „ohleduplný a něžný“, dítě si to „mohlo i užít“, a že honit pachatele na policii je chyba. Měli toto na mysli autoři revidovaného RVP v průřezovém tématu, nazvaném Společnost pro všechny?

Kentler nebyl žádný outsider, ale uznávaný expert, prezident odborné společnosti pro sexuální výzkum. Jeho slovo mělo takovou váhu, že dokázal zastavit policejní vyšetřování svých pedofilních přátel.

Selhaly i úřady. Státní úředníci, místo aby děti chránili, akceptovali Kentlerovy posudky a experiment dále financovali. Když byl Kentler v 80. letech dotázán na výsledky, označil je za „naprostý úspěch“. Dětí se nikdo neptal. Na co se ptát, když odborník promluvil za všechny?

Až do konce

Kentler svou činnost nijak netajil. Psal o ní v knihách. Teprve když se počátkem 90. let objevily kritické články, jeho pověst doznala znatelných trhlin. Na jedné přednášce byl dokonce napaden. Přesto až do své smrti v roce 2008 zůstal respektovanou osobou a své experimenty obhajoval.

Teprve v roce 2015 se berlínský senát rozhodl nechat věc prošetřit. V roce 2020 byla zveřejněna oficiální zpráva, která konstatovala, že šlo o „zločin“.

Nebyl Epstein vlastně žabař?

Kentlerův experiment je extrémním příkladem, kam může vést dogmatické uplatňování ideologie bez ohledu na realitu. Je to ona stará známá cesta do pekla, dlážděná dobrými úmysly. „Osvobodit“ děti od represivní morálky a začlenit okrajové členy do společnosti (jak problémové děti, tak i pedofily) nebyla špatná myšlenka.

Výsledkem ale bylo systematické, státem organizované a vědecky zaštítěné znásilňování dětí. Získat na pedofilii státní dotace, a ještě ji prezentovat jako vědu, to se nepovedlo ani Epsteinovi.

Stejně jako v případě špatně provedené inkluze, i zde selhaly instituce, které měly děti chránit, a odborníci, kteří měli být garantem racionality. Selhala také média, Kentler v nich běžně vystupoval jako odborník. Rozdíl je jen v míře zla.

Zatímco u inkluze dochází k záměrně přehlíženému poškozování všech dětí (znevýhodněné dítě nemůže dostat v heterogenní třídě stejnou míru podpory, jakou by dostalo na specializovaném pracovišti, zatímco ostatní děti jsou bržděny), v Kentlerově případě šlo o vědomé nastavení systému na zneužívání menšiny. Obojí ale spojuje arogance moci (státní, vědecké) vůči těm, kteří nemají možnost svobodné volby, ať už je to dítě v heterogenní třídě, nebo dítě v pěstounské péči.

Zdroje: Wikipedia (ZDE), The Irish Times (ZDE), eurozpravy.cz (ZDE), Spiegel International (ZDE), Česká televize (ZDE a ZDE)

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1315 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
14 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)