7.5.2025
Redakce
0
Kategorie: Historie

Německo: Zneužití vzpomínek na druhou světovou válku proti Rusku

Sdílejte článek:

IVAN DAVID

Počkali si, až vymřou pamětníci – a teď se do toho pustili. Němci se snaží zbavit odpovědnosti za miliony mrtvých a prezentují se de facto jako oběti.

Tarik Cyril Amar, německý historik působící na univerzitě v Istanbulu, píše na platformě Substack:

Před osmdesáti lety utrpělo Německo dosud nejhorší vojenskou katastrofu, kterou samo vyvolalo – a také katastrofu morální, politickou, kulturní – vše, na co si jen vzpomenete.

Za prvé, nacistický Berlín vedl globální fašistickou ofenzívu, kterou nazýváme druhá světová válka. Poté bylo Německo nejen poraženo, ale také rozdrceno společným úsilím – v pořadí podle důležitosti – Sovětského svazu, USA a Velké Británie, abych jmenoval pouze ty mocnosti, na kterých skutečně rozhodujícím způsobem záležel výsledek války v Evropě. Toto spojenecké vítězství v Evropě se slaví v květnu. Na Západě vrcholí průvodní oslavy 8. a v Rusku o den později.

V Asii, jak je zdůrazněno, byly věci jiné: tam druhá světová válka začala dříve, v červenci 1937, nikoli v září 1939, a skončila později, v srpnu, nikoli v květnu 1945. Pokud jde o válku v Evropě, Západ se vždy, byť s různou intenzitou, snažil zmenšit převažující roli Sovětského svazu a poté – Ruska.

Pokud jde o válku v Asii, hlavním cílem Západu tohoto ozbrojeného zapomnění byla Čína, kterou historik Rana Mitter právem označil za „zapomenutého spojence“. Čína, stejně jako Sovětský svaz a nyní Rusko, se vždy odvážila zpochybnit západní hegemonii a zejména „nadřazenost USA“. A stejně jako v případě Ruska a bývalého Sovětského svazu je to právě tato geopolitická nezávislost, která vedla Západ k popírání skutečného a masivního přínosu a obětí čínského lidu z druhé světové války, které byly obrovské (pouze počet obětí, abych uvedl pouze jedno číslo, se odhaduje na 12 až 20 milionů).

Ale teď zpět k evropské části války. Tam, v historické realitě, to byl Sovětský svaz, kdo nejvíce – zdaleka nejvíce – zničil nacistické Německo. A to je jednoduchý, dokonce vyčíslitelný historický fakt. Ještě před deseti lety to bylo občas přiznáno i v západních mainstreamových médiích, jako jsou americký Washington Post a britský Independent.

K nastínění toho, jak převážný byl sovětský podíl na vítězství nad nacismem, postačí několik čísel: V průběhu války ve všech jejích dějištích sloužilo v nacistických silách asi 17 až 18 milionů Němců (včetně velkého Wehrmachtu a menších, ale zvláště důležitých a krutých Waffen-SS).

Jen v letech 1941 až 1945 byly v bojích proti Sovětskému svazu zabity nejméně 4 miliony německých vojáků. Odhady naznačují minimálně tolik zraněných, pravděpodobně více; asi 3 miliony se staly válečnými zajatci.

Výsledek všeho výše uvedeného je jednoduchý: obrovský počet, někteří historici odhadují až 80 procent, z celkové německé bojové živé síly druhé světové války – nejen těch, kteří napadli Sovětský svaz – byl zlikvidován na východní frontě, jak ji Němci nazývali. Aniž bychom zacházeli do dnes snadno dostupných detailů, obraz je podobný, když se nezaměříme na muže, ale na materiál.

Zeptejte se například AI Gemini společnosti Google v režimu Deep Research a ta shrne současný stav takto: „Je evidentní, že východní fronta absorbovala drtivou většinu celkových německých ztrát tanků během války.“ Ukázalo se, že selhání německého tanku Leopard ve válce na Ukrajině má dlouhou tradici, která sahá až k nacistickému Německu a jeho Panthers and Tigers: Rusko a kastrace německých koček od roku 1941.

Zjednodušeně řečeno, stejně jako v případě švédského Gustava XII a poté francouzského Napoleona to byl Sovětský svaz a zejména Rusko, kdo zlomil záda Hitlerovi a nacistickému Německu. A za cenu enormních nákladů a obětí: Současná solidní čísla udávají sovětské ztráty (vojenské a civilní dohromady) mezi 26 a 27 miliony. (Srovnejte například USA: vojenské ztráty podle Encyclopedia Britannica něco přes 292 000; ztráty civilistů jsou v podstatě zanedbatelné, i když každá smrt jednotlivce je samozřejmě tragická.)

A nyní je to právě Německo – ze všech zemí – kdo pokazil přípravu na letošní květnové výročí trapně ošklivým skandálem. Jeho podstatou je pokus německé vlády hrubě instrumentalizovat doprovodné oslavy, aby je přiměly sloužit propagandistické válce, která je součástí zástupné války Západu na Ukrajině, přičemž samozřejmě obviňuje Rusko. Také v Německu je stále častěji každé obvinění přiznáním, jak se říká o izraelské propagandě.

Zatímco k podobným iniciativám docházelo už léta, letos německé ministerstvo zahraničí – stále špatně řízené Annalenou 360-stupňů-rusofobie Baerbockovou – eskalovalo malost rozesíláním takzvaného „Handreichung“ – oficiálně jakési rady; neoficiálně přinejmenším ošklivého zkroucení rukou – trvat na tom, že ani ruští, ani běloruští představitelé by neměli být zváni na vzpomínkové akce a že pokud se odváží jakkoli přijít, měli by být vykázáni.

Barbarská výzva v podstatě vykopnout dobře vychované diplomaty, jako by to byli rváči v hospodě, je (sotva) ospravedlněna odkazem na „domovní řád“, který je třeba vynutit. Ale tohle je nestydatě primitivní eufemismus, asi tak germánsky neobratný, jako když německé úřady dávaly své odpůrce do „ochranné vazby“. Trapnost je mistr z Německa.

Německá mainstreamová média většinou opět podpořila tento zaujatý a bigotní pokus použít jej na „Rusáky“, jak je to opět v módě ve staronovém „Zeitenwende“ Německu masivního přezbrojování a „válečné zdatnosti“ (Kriegstüchtigkeit – termín, který doslova používal také nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels). Jako vždy se ukrajinští představitelé ze všech sil snaží zneužít své vždy ochotně dostupné německé mediální platformy k utvrzení Němců v jejich chybách.

Německý parlament následoval ministerstvo zahraničí a demonstrativně vyloučil ruské a běloruské diplomaty ze svých vzpomínkových akcí. Přinejmenším někteří z vedoucích památníků a muzeí poslouchají rady ministerstva zahraničí nebo možná prosazují stejnou politiku ze svého vlastního provinčního dogmatismu. Christian Wagner, zodpovědný za památná míst v Durynsku, výslovně zakázal ruské a běloruské diplomaty. Stejně tak vedoucí památných míst v Braniborsku Axel Drecoll se veřejně pochlubil tím, že ruského velvyslance od všeho a čehokoli nezval a že je připraven ho vykázat – ve spolupráci s „bezpečnostními složkami“ – pokud by se o účast pokusil.

Dobrou zprávou je, že existuje také odpor. V okolí města Seelow – regionu se zvláštním významem kvůli nesmírné bitvě na Seelow Höhen v roce 1945 – se místní politici, včetně levicové BSW Sarah Wagenknechtové, centristické SPD a také mainstreamové konzervativní strany CDU, odvážili ukázat, že jsou „ohromeni“ „absurdními“ nápady ministerstva zahraničí.

Když se ruský velvyslanec Sergej Něčajev zúčastnil vzpomínkové akce, nikdo ho nepožádal, aby odešel, a – překvapení, překvapení – se nestalo nic hrozného nebo skandálního. Je to proto, že Rusové, na rozdíl, jak se zdá, od značného množství Němců, stále ví, jak se chovat s pietou a slušně.

Ke cti mnoha dalších Němců, v Seelow velvyslance přivítal dav projevující demonstrativní podporu a respekt. Něčajev se pak zúčastnil i vzpomínkových akcí v Torgau, kde se sovětská a americká vojska slavně setkala ke konci války, a později na místě bývalého tábora Sachsenhausen, který v dubnu 1945 osvobodila Rudá armáda. I tam se hysterické fantazie německého ministerstva zahraničí prostě ukázaly jako irelevantní.

Německé ministerstvo zahraničí mezitím zařadilo zpátečku. Začalo se komicky nečestným a sebeodhalujícím způsobem vymlouvat. Když byl jeho mluvčí dotazován kvůli bezdůvodné iniciativě ministerstva proti ruským a běloruským představitelům, jeho mluvčí Sebastian Fischer – známý svým namyšleným a vyhýbavým stylem – překonal své obvyklé kličkování: oběžník ministerstva zahraničí, jak vysvětlil, není zákazem, protože jednotlivá památná místa a muzea si ponechávají právo rozhodnout, zda se jím budou řídit, či nikoli.

Ano, jistě, a z Hollywoodu víme, že Pirátský kodex není ve skutečnosti právně závazný, ale spíše jako, víme, jakési doporučení. Rusko již dlouho poukazuje na to, že západní elity se staly tak nevyzpytatelnými, natolik závislými na sofistice a kazuistice, že již nejsou „schopné dohody“. Děkuji, že jste nezištně ilustroval, pane Fischere z ministerstva zahraničí, že ten kolaps dobré víry platí nejen v jejich chování v zahraničí, ale i doma.

Ve skutečnosti je samozřejmě zřejmé, že – navzdory Fischerovy průhledné kluzkosti – ministerstvo zahraničí vydalo směrnici sloužící k vyvíjení politického tlaku na veřejné mínění a k tomu, aby k témuž přinutilo ostatní instituce. Tvrdit, že nikdo ve skutečnosti neměl v úmyslu vydávat rozkazy, je laciný trik. Ale buďme spravedliví, pro Německo je to přinejmenším novinka: od „Jen jsem plnil rozkazy“ po „Nikdy jsme vlastně žádné nechtěli dávat“. Němci se ze své ošklivé minulosti zjevně příliš nepoučili.

Na téže tiskové konferenci Fischer rovněž neodpověděl na zásadní otázku: Jeho ministerstvo tvrdilo, že ruští a běloruští představitelé by měli být drženi stranou, a pokud by se odvážili dostavit se, měli by být dokonce vykázáni, aby se zabránilo jakémukoli hanebnému politickému zneužití.

Když však Fischerovi připomněli, že podobné obavy zaznívají už léta, a požádali o uvedení konkrétních příkladů toho, co se skutečně děje, vytáhl trapnou zástěrku: zamumlal něco neurčitého o nějakých svatojiřských stuhách – a to bylo vše, na co mohl přijít. To znělo podivně od vysoce postaveného mluvčího země, která ve skutečnosti nikdy neměla problém s mnoha symboly svých nových ukrajinských přátel, zobrazujících věci, které jsou podle jakéhokoli rozumného počítání mnohem horší, totiž často přímočaře nacistické. Povídejte mi o instrumentalizaci paměti druhé světové války…

Bylo ponecháno na poslanci německého parlamentu ze strany Alternativa pro Německo (AfD), aby řekl čistou pravdu: Steffen Kotré poukázal na to, že je to ve skutečnosti německá „ideologická politika“, která „instrumentalizuje historii“. Těm, kdo chtějí „ideologicky převálcovat Rusy“, na skutečné historii druhé světové války nezáleží. Přesné.

Není to hezký obrázek: německé úřady znovu odhalily, jak jsou malicherné, historicky negramotné a fanaticky rusofobní. Titíž politici, kteří nikdy neopomněli podpořit rutinní izraelskou instrumentalizaci německého zločinu holocaustu, která má zakrýt brutální zločiny apartheidu a genocidy proti Palestincům, prokázali, že Rusko vidí jako legitimní cíl toho, co lze právem nazvat válkou proti paměti pomocí špinavých triků.

Ze všech zemí je to právě Rusko, země, která – objektivně, kvantifikovatelně – udělalo nejvíce pro to, aby zbavilo svět nacismu, který Němci vytvořili, sloužili a za nějž bojovali, a někteří Němci nyní mají pocit, že mají právo ho odsuzovat a demonstrativně urážet. Německé elity mají vážný problém nejen s pamětí, ale také s elementární logikou a základní slušností.

 

FB

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)