23.12.2019
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Narušují sociální sítě (na internetu) demokracii?

Sdílejte článek:

PERGILL

Horem spodem do nás soudruzi z antidemokratickýcn stran cpou představu, jak sociální sítě likvidují demokracii a vedou k tomu, že lidé „nesprávně“ hlasují. Pochopitelně, doplněno temnými podezřeními a hlubokomyslnými úvahami o tom, že právě na sítích sedí „manipulátoři“ a „podvodníci“, řízení Ruskem nebo Čínou, kteří rozhodují o tom, že volby dopadají „špatně“. Je to celé, pochopitelně, lež a nesmysl.

Lhaní sobě

Soudruzi, kteří představují ony „správné“ síly, které by měly masívně vyhrát, protože pak bude svět zářit rudě (nebo spíš zeleně) a bude zcela saturován inženýry a doktory z islámských zemí, radostně pracujících na našich důchodech (atd., těch bezcenných blábolů, které hlásá tato squadra, je mnoho), se snaží přesvědčit sami sebe, že skutečně jsou to oni, kdo mají pravdu, kdo nesou lepší zítřky a „zabednění důchodci“ jim svou negramotností (většina z nich si není s to přečíst v originále vzletná slova o nádherné budoucnosti, vyřčená geniálními EUrokomisaři), a také trpící nostalgií po komunismu, to celé kazí.
Problém je, že dotyční absolutně nejsou ochotni pochopit, že oni jsou zlo. I ten největší zloduch má tendenci vidět v sobě dobráka, maximálně dobráka nepochopeného zbytkem společnosti / světa. A ti, kdo se odvažují proti němu bojovat, pro něho představují zlo. Takto se viděli nacisté (ostatně, někteří byli hluboce přesvědčeni o tom, že Židé jsou v koncentrácích vlastně spokojení, a pokud ne, tak jen proto, že podléhají „rozvratné propagandě“); a to samé se v podstatě týkalo i komunistů.

A jakákoli informace, která demaskuje zlo, je, pochopitelně, chápána jako nepřítel. Komunisté rušili „štvavé vysílačky“, nacisté zavedli povinnost, aby na každém rádiu visela cedulka s textem, že poslech zahraničního vysílání se trestá až smrtí, naši tvůrci zla mají „rozvratné weby“, které šíří „fakenews“ z Číny a Ruska. A vůbec jim přitom nevadí, jak jejich oficiální představitelé lezou té Číně a tomu Rusku do jistého otvoru, který stát či národ má pouze symbolicky.

Lhaní společnosti

Propaganda těchto skupin a jednotlivců, je založena na polopravdách a vyslovených nepravdách, hlásaných i prostředky, které se verbálně (třeba svým názvem) hlásí k pravému opaku.
Budu velice ošklivý (byť už jsem to tady svého času zmiňoval). Existuje:
  • Černá propaganda, jejíž zdroj je anonymní nebo falešný a uveřejňuje většinou nepravdivé informace (nemusí to platit stoprocentně).
  • Šedá propaganda, která cíleně mísí pravdu s nepravdou, nadhodnocuje údaje příznivé, podhodnocuje ty opačné apod., často je její zdroj známý.
  • Bílá propaganda, která jasně udává svůj zdroj a vždy udává, padni komu padni, jen a jen pravdivé údaje.
Pokud se jí „podaří“ odcitovat něco nepravdivého, tak to v nejkratším možném termínu s omluvou uvede na pravou míru.
Problém našich „demokratů“ vidím především v tom, že nemají žádný nástroj bílé propagandy. Veškerá veřejnoprávní média se chovají „nejsvětleji“ jako propaganda šedá a média na ně navazující v řadě případů nesou mnoho markerů propagandy černé.
Teoreticky platí, že bez bílé propagandy se agitační boj prostě vyhrát nedá (na to ostatně dojeli o předchůdci dnešních „demokratů“, komunisté). Média, která ještě někdy v polovině 90. let minulého století patřila k propagandě bílé, si zašedili naši soudruzi „demokraté“ sami. Jejich „vybělení“ je záležitost mnoha let, asi jako když se chce profláklý lhář stát uznávaným pravdomluvcem. Může mu to trvat klidně i desítky let.

Sítě mají paměť

Zvláště „odpornou“ vlastností pro naše soudruhy agitátory je skutečnost, že sociální sítě mají paměť a lze se dobrat (pokud je někdo nevymazal) k třeba deset dvacet let (pokud ta síť v té době existovala) starým příspěvkům.

„Špatní voliči“ mohou třeba porovnat volební sliby kandidujícího politika s tím, co v reálu udělal, a „nesprávně“ ho proto hodnotit. A nebo se podívat, jaké názory lajkoval ještě před tím, než začal pracovat na svém zvolení.
A mohou se, pochopitelně, o takových věcech informovat bez toho, že by to podléhalo bezprostřední cenzuře, jako např. komentáře na zpravodajských webech. Byť je, pochopitelně, ze strany antidemokratů snaha tu cenzuru co nejvíce rozšiřovat a aplikovat ji i na sociální sítě v co největším rozsahu, prostě „vyzmizíkovávat“ nepohodlné informace, jako totalitní politici (typu Stalina) zlikvidované nepřátele či konkurenty na dokumentárních fotografiích nebo filmech.

Sítě lidi organizují

Naši antodemokratičtí lháři a manipulátoři se snaží přesvědčit všechny své odpůrce, že jejich postoj je naprosto osamocený, že ho nikdo nesdílí, případně že ho sdílejí jen „zločinecké živly“. Stejným způsobem v poslední době fungují i „předvolební průzkumy“, které většinou ukazují nikoli skutečné rozložení voličské přízně, ale generují takové, aby vyhrály „ty správné“ strany. I jediná epizoda, kdy se v naší politice dostala do Parlamentu Strana zelených, byla patrně velmi silně ovlivněna průzkumem, jehož výsledky byly naprosto nekonzistentní s ničím předtím i potom.

Sítě mohou přinést naprosto odlišný obraz rozložení nálad i voličských preferencí, zcela neslučitelný s oficiální ideologií i hlásanými průzkumy preferencí, kdy se lidé jejich prostřednictvím dozvědí, že jejich názor je sdílen mnohými, a často i v ještě radikálnější podobě.

Nejhorší „nepřítel“

Za nejhoršího nepřítele označují naši „demokraté“ řetězové e-maily.

Mají do jisté míry pravdu. E-maily je možné blokovat a cenzurovat podstatně hůř než sociální sítě a nasazení takových prostředků by vedlo ke drastickým změnám ve funkčnosti internetu jako takového. Navíc existuje řada poskytovatelů e-mailů zcela nezávislých na místní politice, které lze honit k odpovědnosti a vnucovat jim provádění cenzury daleko obtížněji než např. vlastníky nějaké sociální sítě typu Facebooku.
Z tohoto hlediska jsou řetězové e-maily patrně největší a nejvýznamnější oázou svobody v dnes již cenzurou dosti sešněrovaném internetu.

Ničí internet politiku?

Budu zlý. Je to jen a jen blábol našich „demokratů“, kteří v reále bojují proti demokracii a nejsou ochotni uznat ani zcela jednoznačnou porážku svých fantasmagorických a jednoznačně škodlivých idejí.
Internet naopak dělá z politiky opět politiku. Protože politika je pojmenována podle „polis“, což byla v antickém Řecku obec. Obec, v níž se všichni alespoň trochu znali a věděli, na koho je a na koho není spolehnutí, jaké názory kdo zastává a jaká je asi pravděpodobnost, že nezmění své cíle o 180 stupňů v tom momentě, kdy bude zvolen do vedení obce.

V průběhu 19. století se tohle z politiky totálně vytratilo. Politici se stali pro občany s volebním právem figurkou kdesi na pódiu obrovského megasálu, jíž není ani dost dobře rozumět, a k níž nemá občan absolutně žádný vztah. To, jestli bude zvolený politik poctivý, nebo totální gauner, byla spíš sázka do loterie než věc nějaké racionální úvahy. Volební rozhlasové a později i televizní pořady voliče a politiky nijak nesblížily. Volič měl k dispozici pouze jakéhosi napomádovaného šaška (respektive několik takových šašků) a absolutně neměl sebemenší šanci rozlišit to, co šaškovi předepisuje role (kterou sestavil kolektiv školených psychologů a manipulátorů), a co nějakým způsobem souvisí s jeho lidskou podstatou.
Sociální sítě působí zcela jinak než sdělovací prostředky. Vrací se sem ono

  • toho znám, alespoň podle toho, jak se stavěl před 5 lety k tomu či onomu problému
  • jakou má ženu, a jaké, a zda vůbec, má děti (podpořím na vrcholnou pozici bezdětného politika, kterému může být absolutně jedno, co zprasí, když tu po něm nikdo a nic nezůstane?)
  • přestěhoval se do „svého“ obvodu v nejzazším možném termínu, nebo tam žije desítky let (třeba i od narození), a tudíž v této věci nerfixluje
  • jaké má jiné rodinné zázemí
  • co dělá v zaměstnání (je vůbec důvěryhodným zástupcem občanů profesionální politik, který nikdy a nikde nedělal +- normální práci?) atd. atd.

A budoucí volič (nebo nevolič) má najednou o kandidátovi skoro stejné informace, jaké měl občan antické polis.

Sociální sítě tedy politiku neničí. Ničí jen a jen hochštaplerská pojetí politiky typu „zvol nás a pak drž léta hubu“, případně „zvol si z nás koho chceš, my se už (na tebe) nějak domluvíme“. Pojetí, která se stala zcela zjevnou deformací a popřením původní podstaty politiky (a hlavně demokracie). Přičemž právě toto pojetí, které prosazuje např. ODS, je hlavním zdrojem onoho znechucení normálních občanů z politiky, které „demokraté“ tak rádi kritizují.

Neexistuje žádné ohrožení politiky sítěmi

Sítě (a internet obecně) tedy demokracii jako takovou nijak neohrožují.

Ohrožují jen pojetí politiky, které má s demokracií jako takovou (danou poměry ve starověku, kdy vznikla) jen pramálo společného. Naopak představují jedinečnou příležitost k tomu, aby se politika vrátila od volby zcela neznámých lidí, jejichž neznámost je dána masovostí moderních států, nezvládnutelnou lidskou psychikou, k volbě lidí, o nichž volič něco ví a za svou volbou si může i stát. To se pochopitelně nelíbí těm, kdo založili svou kariéru na tom, že o nich voliči naprosto nic nevědí (protože jinak by je nevolili), nebo těch, kteří dokáží dělat v televizi „přátelského šaška“, nebo „bravurního stahovače králíků“, ale to je tak asi vše. Tento posun nutně musí každý, kdo je pro demokracii, vnímat jako pozitivní.
To, že si volič může za svou volbou stát a prostřednictvím svých znalostí o voleném se s ním ztotožnit, je konec konců i jedním z důvodů, proč jsou ti „špatní voliči“ tak zaťatí ve své volbě.

Sítě tedy naopak odlidštěnou politiku, která je jednoznačně příčinou řady deformací politického systému, vracejí zpět k lidem. Z tohoto pohledu jsou sítě jednoznačně prospěšné a přínosné. Řvou proti nim především ti, kteří vsadili na onu deformaci demokracie, v jejímž rámci se podstatné věci řeší kdesi za plentou a volič má právo jim jednou za několik let obdivně přitakat vhozením lístku se jmény naprosto neznámých lidí do urny.

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Proč nejásáme?

    VÁCLAV HUSÁK Jsem neustále tvrdě deptán. Coronavirem. Tedy naštěstí zatím nikoli jím fyzicky, nýbrž in-formacemi o něm. Ať už