Víc krást se se snad ani nedá. Poté, co Evropská komise přinutila členské státy EU nakoupit za horentní částky vakcíny, které nikoho nechrání, množství techniky k testování nebohých občanů států EU a pochybné testy a přinutila jednotlivé vlády dále se nadměrně kvůli covidové hysterii zadlužit a ještě na chvilku oddálit pád finančního kasina, sledujeme druhou fázi útoku na likvidaci evropských ekonomik prostřednictvím uměle vyvolané energetické krize.

Další fáze zadlužování evropských daňových poplatníků má proběhnout ukradením nadměrných zisků od levných výrobců energie, tedy především od našich atomovek do neukojitelného chřtánu Bruselu, jak to 8. září avízovala Ursula von der Leyenová, která se tak přiřadila k Angele Merkelové, Klausi Schwabovi a Annaleně Baerbockové. Jsou to opět „ti Němci“ , kteří píší dějiny Evropy, jejíž civilizace se před našima očima hroutí. „Vyvolení“, kteří píší dějiny a posloužili svým loutkovodičům v bourání starých a budování nových chrámů. Není to poprvé, ale tentokrát to může být naposledy.

Jak píše německý ekonom Dr. Eike Hammer, vláda spolkové republiky Německo má v úmyslu zničit německou ekonomiku tím, že akceptovala ideologii „Great reset“ Světového hospodářského fóra. V interview pro RT-DE Hammer varuje před nejhoršími dopady hospodářské krize, jakou Evropa neviděla za posledních 200 let. A je přesvědčen, že zcela jistě tím bude zničen i projekt jednotné Evropy. Tvrdí, že až už z Německa nebude možné vyždímat žádné peníze a všechno bude uloupeno, nebude mít kriminální banda na projektu EU zájem. A zhroutí se také americké impérium, tedy celý tzv. západní svět, a to je přesně plán současných mocipánů. Tolik Hamer.

Evropská komise má velkou podporu v přerozdělování v Evropské centrální bance.

Evropská centrální banka obrátila kartu, končí s politikou nízkých úrokových sazeb, ale s nákupem státních dluhopisů neskončila, ba naopak: Pro hodně zadlužené státy je připraven nový program TPI (The Transmission Instrument).

Je to důležitá součást politiky ECB jako odpověď na válku na Ukrajině, stejně jako byla opatření po pandemii Covid-19. Podle šéfky Christine Lagardeové je nutná extra flexibilita a diskrétnost při nakupování bondů suverénních států, aby se dále nezvětšovaly rozdíly mezi státy a zabránilo se dopadům na reálnou ekonomiku, zejména v Itálii. Nový anti-fragmentační nástroj ECB má tedy brzdit tendence, které by vedly k rozpadu EU.

Má to však dva háčky:

  1. Jde o morální hazard pro jednotlivé vlády
  2. Neberou se v potaz regionální rozdíly států (cílem má být snížení inflace jako takové v celé eurozóně)

 

Itálie je „too big to fail“

Itálie není Řecko. Tam bylo snadnější naordinovat Trojkou (EU, IWF a ECB) neoliberální kúru, co se dalo ještě levně za ničím nekryté papírky získat, to se sebralo. A země nevzkvétá. Jak to probíhá, vysvětluje krásně i pro laiky můj ekonomický favorit Ernst Wolff.

Řecko sice provedlo rozsáhlé rozpočtové škrty, zvýšilo daně, přistoupilo na privatizaci zbytku státního majetku, ale i po splacení poslední tranše půjčky Mezinárodního měnového fondu ve výši 2 mld. eur zůstává jeho zadluženost nejvyšší v Evropě (189,6 %). Nezaměstnanosti v Řecku dosahuje 12,8 %, ovšem bez práce je v Řecku 33,1 % mladých lidí. MMF peníze zpátky dostalo, otázkou je, jak si řecká vláda poradí s obsluhou státního dluhu v době zvyšujících se úrokových sazeb a dvojciferné a stále rostoucí inflace posilované uměle vyvolaným řetězcem krizí, jež následují jedna za druhou.

Itálie dosahuje státního zadlužení 152,6 %, míra nezaměstnanosti se pohybuje kolem 8,5 %. ECB chce Itálii pomoci nákupem dluhopisů, ovšem to je v přímém protikladu k politice zvyšování sazeb, poněvadž současně by měl být dle školní teorie nákup dluhopisů ukončen. ECB tak nedodržuje pravidla, která si sama nastavila. Proces snižování objemu německých státních dluhopisů ve prospěch Itálie je znatelný z grafu programu financování.

Úvěry se díky zvýšení základní úrokové sazby ECB podraží a na kapitálovém trhu stoupnou výnosy (např. státních dluhopisů). Nová emise dluhopisů bude pro státy obtížná. Investoři koukají na zadluženost a ta je vysoká. Budou tedy chtít dodatečnou rizikovou přirážku. Když se k tomu přidá vládní krize v Itálii – obsluha státního dluhu tak bude ještě obtížnější.

Rozpětí mezi tím, co má platit Německo, se bude zvětšovat. Když se to děje uvnitř eurozóny, říká se tomu fragmentace. Původně zamýšlená jednotná monetární politika se rozpadá na fragmenty a je různá v jednotlivých státech. Dosáhnout ve všech zemích stejné úrokové sazby se nedosáhne. Proto je tu TPI: Nákupem italských státních dluhopisů, kterými by Itálie utrpěla, se bude ECB snažit zamezit, aby se dále rozdíly neprohlubovaly.

Otázka zní: Kdy jsou však rozdíly příliš vysoké?

Například německá Bundesbank považuje rizikovou přirážku 4 % za snesitelnou, Banca d‘Italia ne. TPI je jen líná výmluva, aby se ulehčilo zadluženým zemím. Mario Draghi se snažil rovněž Itálii ulehčit původním programem OMT z roku 2012. Tento program byl však velmi tvrdý s ohledem na rozpočtovou disciplínu, kterou ale státy odmítaly. Prostě se neosvědčila. V Itálii byly vlády, kterým se řízení vymykalo z rukou a požadovaná tvrdá opatření byla na rozdíl od Řecka nerealizovatelná. Hrozí spekulativní nájezdy, sázky na úroky a na vypuknutí dluhové krize v Itálii. ECB se proto rozhodla nakupovat italské dluhopisy bez ohledu na to, zda jsou opatření plněna nebo ne.

V rozvaze ECB jsou nahromaděny dluhové papíry z dřívějška ve výši 3,179 bln. euro (údaj z 03/22). Argumentem pro nákup bylo nedovolit pád ekonomik do deflace, tedy poklesu cen. Tyto dluhopisy by měly být odbourány. Americký FED svou bilanci zmenšuje, čímž drží dolar nad vodou. ECB dluhy naopak nadále zvyšuje, čímž oslabuje kurz eura a umožňuje posilování dolaru. Od 1.9. 2021 došlo k oslabení eura o 15 %. Tento trend bude kvůli udržování války na Ukrajině a energetické krizi pokračovat i nadále.

Nasměrování Evropy do zkázy nabírá stále větší obrátky, je řízená politicky v duchu „nejdřív padnou státy, pak se rozpadne jejich hospodářství.“ Události 20. století nám poskytly dostatečné množství poučení, že mít za přátele angloamerické elity a nechat se jimi řídit může být pro národy Evropy osudové (viz díla A. Suttona, G. G. Preparaty a dalších…).

Facit: Pokud ECB bude program TPI realizovat, bilance se bude dále zvětšovat a s tím i oslabovat euro. Přímé financování států je sice zakázáno, tak se to děje nepřímo. Jde vysloveně o politické úsilí zachovat měnovou unii za každou cenu. Němci samozřejmě TPI kritizují, protože jsou to právě oni, kteří jsou cíleně politikou ECB taženi ke dnu. Cílené úsilí co nejvíce postihnout německy mluvící část Evropy však dopadne drtivě i na ostatní země. Řekové si to vyžrali s plnou parádou, Italové nebudou muset. Zapláčou ale všichni.