Celkově však na Slovensku v období po roce 1989 vztah státu k občanské společnosti osciloval mezi nevšímavostí a etatismem, což je přesvědčení, že jen stát je schopen a oprávněn jednat ve veřejném prostoru.
Intuici politiků potvrzují i průzkumy. Například více než polovina (56 %) dotázaných respondentů průzkumu agentury FOCUS z dubna 2018 podporuje tvrzení, že „soukromé a nevládní organizace nedokážou poskytovat stejně kvalitní sociální služby jako státní zařízení, proto by měly fungovat pouze jako doplněk k sociálním službám poskytovaným státům.“
Prostor mezi rodinou, státem a trhem tak zůstává i nadále reziduální, do jisté míry nechtěnou či podceňovanou kategorií, o které panuje mnoho mýtů, nedorozumění i neporozumění, které by neměly zůstat nepovšimnuty.
1.7.1 Asynchronnost a hybridnost vývoje občanské společnosti na Slovensku v porovnání s Evropou
Vývoj občanské společnosti a povaha jejího vztahu se státem byly na Slovensku i v dalších zemích východní Evropy v porovnání se západní Evropou asynchronní kvůli čtyřicetileté karanténě komunismu, který zastavil a přerušil přirozené procesy ve společnosti, přičemž v západní Evropě se na rozdíl od komunistické Evropy tyto procesy nezakonzervovaly , ale evolučně se vyvíjeli. Po pádu komunismu vývoj ve Východní Evropě probíhal akcelerovaně, což vysvětluje i jistou nevykrystalizovanost a nekonzistentnost postojů a politik státu vůči neziskovému sektoru ale i nejasné porozumění občanské společnosti na straně politických a ekonomických elit i na straně veřejnosti. Urychlený vývoj přispěl také k nepostačující diferenciaci pohledů uvnitř neziskového sektoru i ve společnosti o tom, co je jeho aktuální a žádoucí role a funkce.
Jistá podoba sociálního státu z komunismu měla tendenci pokračovat ze setrvačnosti i po kolapsu režimu. Nově vznikající organizace občanské společnosti vyplňovaly uvolněný veřejný prostor bez ambice být financovány veřejnými zdroji, tak jak to bylo v té době běžné na Západě. Přestože jejich počet rapidně rostl, jejich ekonomická síla byla zanedbatelná. Šlo o hlavně dobrovolné organizace bez významnějších organizačních struktur a vlastních aktiv. Pozornost se věnovala otázkám demokracie, správy, méně už otázkám ekonomickým.
„Staré“ organizace, ještě z období komunismu, působící hlavně v oblasti rekreace, sportu a volného času či profesní asociace, které přežily přechod z jednoho režimu do druhého, měly relativně bezpečnou tranzici díky setrvačnosti napojení na veřejné zdroje, čemuž přispělo i to, že ekonomické a byrokratické elity státu se podstatným způsobem nezměnily.
Potřebné nové mechanismy a instituce zaměřené na kultivaci vztahu státu s občanskou společností, reflektujíc novou situaci, se v polistopadovém období vytvářely až začátkem 21. století. Ať už šlo o mechanismus asignace 1 % resp. 2 % z daně z příjmu, úpravu právního rámce fungování neziskových organizací, přístup k informacím, ale i vytváření mechanismů pro dialog se státem v podobě Rady vlády pro nevládní neziskové organizace jako poradního orgánu vlády, nebo Úřadu zmocněnce vlády pro rozvoj občanské společnosti.
Po nástupu první Ficovy vlády v roce 2006 s účastí SNS a HZDS se opět obnovily siločáry politiky devadesátých let ve způsobu správy státu a stylu politiky, s posílením prvků kleptokracie, destruování prvků právního státu v justici, xenofobního nacionalismu a přerůstání státu. Ve vztahu k občanské společnosti se projevil konflikt v podobě návrhu zrušení daňové asignace pro právnické osoby, který doprovázel narativ nepřátel státu či darmožráče, známý již z devadesátých let. Ten se znovu zesílil koncem třetí Ficovy vlády, od roku 2018. Stát se postupně měnil na kleptokraticko-oligarchický systém s příležitostnými prvky sociálního státu. v podobě rychlého tempa zvyšování minimální mzdy či změnami v sociálním zabezpečení.
Etatismus postkomunistických elit se nově projevil v plné síle, ačkoli do jisté míry již byl tlumený setrvačností reforem z prvního desetiletí tohoto století. Na druhé straně čerpal energii sepětí s posilujícími se oligarchickými strukturami, pro které se veřejné rozpočty ve spojení s eurofondovými příspěvky staly zdrojem bezpečné renty a extrakce bohatství.
Vztah státu k neziskovému sektoru (i vůči konceptu sociálního státu) během ostatních dvou vlád Roberta Fica lze charakterizovat jako hybridní. Pod hybridností lze rozumět nevyjasněnost a nekonzistentnost politik, které si navzájem protiřečí. Na jedné straně politici populisticky zdůrazňovali potřebu posílení role státu, čímž si udržovali popularitu a vytvářeli zdání oprávněnosti takových politik. Zvýšená míra přerozdělování nebyla tak výrazná, jak by se mohlo podle rétoriky zdát a zároveň ani nepřinesla změny, kterými se sociálnost těchto politik zaštiťovala. Míra solidarity ve společnosti se nezvětšila, stejně jako se nezlepšila rovnost v přístupu, dostupnosti či kvalitě péče, služeb a zachovávání důstojnosti klientů ve zdravotnictví a sociální oblasti. Vertikální mobilita ve vzdělávání stagnovala.
1.7.2 Etatismus, inovace a občanská společnost
V některých obdobích stát věnoval pozornost ekonomickým reformám, jejichž klíčovými prvky byla deregulace, privatizace či restrukturalizace průmyslu, podnikatelského prostředí a fiskálního a právního rámce. Ale iv těchto obdobích ekonomická role občanské společnosti nebyla výrazněji pojmenována. Tržní a strukturální reformy se primárně zaměřovaly na přeměnu ekonomiky, podnikatelského prostředí a modernizaci veřejné správy a na ekonomicky méně podstatný třetí sektor nezůstával čas ani pozornost.
Ve vztahu k neziskovému sektoru tak kvůli nevyjasněnosti veřejných politik i nedostatku vůle, rozhledu a zájmu politiků, nefunkčnosti i nevyprofilovanosti politických stran, ale i institucionální nerozvinutosti neziskového sektoru, neměl kdy proběhnout věcný spor o ekonomickou roli neziskového sektoru, tj. o roli v poskytování veřejných služeb a roli v oblasti sociálních inovací.
Například mnohé neziskové organizace dnes zápasí o finanční zdroje v oblasti sociálních služeb právě v pokřivené konkurenci se státními resp. veřejnými institucemi. Efektivita ani kvalita služeb v dnes nastaveném systému nerozhodují, více rozhoduje blízkost ke zřizovateli. Stát se brání decentralizovat systém veřejných služeb, zrovnoprávnit veřejné a neveřejné poskytovatele sociálních služeb a nechat občany, aby si vybrali od koho si chtějí objednat jakou službu. Přetrvává tak syndrom opatrovnického státu, který nechce dát svým občanům možnost volby , protože jim nevěří, že by dělali dobrá rozhodnutí. Na druhé straně občané často sami nevědí, na co mají nárok a co je která instituce povinna jim poskytnout.
Neziskové organizace v mnoha oblastech doplňují a nahrazují nefunkční veřejné služby. Zdroje si zabezpečují kombinací dobrovolnictví, soukromých darů či zahraničních zdrojů i dotací. To jim ale neumožňuje organický a systematický rozvoj a způsobuje tlaky, pnutí a frustraci. Mnohá inovativní řešení v oblastech jako domácí násilí, práce s marginalizovanými komunitami či ve vzdělávání, pilotně ověřené v první dekádě 21. století, nenacházely rozšíření kvůli tomu, že neexistovaly takové politiky, které by propojovaly sféru neziskových organizací s veřejným sektorem a zaváděly do něj tyto inovace a vytvářely fungující propojení veřejného sektoru s neziskovým sektorem, aniž by si ho podřizovali či ovládali.
Výsledkem tohoto přístupu je vleklé trápení se mnoha organizací občanského sektoru , které jsou na jedné straně odkázány na nepředvídatelné a byrokratické financování ze strany veřejného sektoru a na druhé straně bez adekvátní koupěschopnosti na straně potenciálních klientů. A to v nerozvinutém filantropickém prostředí a bujející byrokracie a neustále se zvyšující se administrativní náročnosti eurofondů .
Přesto počet občanských sdružení neustále roste. To je pozitivní, protože v hustotě sdružování stále zaostáváme za rozvinutými zeměmi. Na Slovensku je 9,7 aktivních organizací občanské společnosti na 1000 obyvatel, v České republice je to 12,1, ve Slovinsku 13,9 a v Rakousku je to 14,3. Tento indikátor je podle některých analytiků důležitým předpokladem posilování důvěry ve společnosti přes intenzitu interakcí, které díky hustotě sdružování probíhají. Je sporné, zda s růstem počtu organizací roste i jejich členství a dobrovolnická základna, nebo zda se posiluje i vnitřní demokracie v těchto sdruženích. Povzbuzující je rostoucí úspěšnost fundraisingových kampaní, což může být způsobeno vnitřní změnou společnosti i rostoucí poptávkou po takových aktivitách a samozřejmě růstem příjmů obyvatelstva.
Pokud se ale podíváme na sociokulturní ukazatele, tak zde je situace rozporuplnější – slovenská společnost podle různých reprezentativních průzkumů veřejného mínění vykazuje tendence uzavírání a obav z jinakosti (migranti, nové menšiny). Přestože míra důvěry vůči nevládním neziskovým organizacím se dlouhodobě nemění a osciluje kolem 42–46 %, je vyšší než vůči politickým stranám. Přesto neziskový sektor zůstává pro veřejnost neznámou veličinou. Například sportovní a volnočasové aktivity či rodičovská sdružení, přestože je s nimi v pravidelném kontaktu, veřejnost nevnímá jako součást nevládního neziskového prostředí.
1.7.3 Mýty o občanské společnosti
Nekonzistentnost politik snoubící s přetrvávajícím etatismem vytváří živnou půdu pro mýty o občanské společnosti, které mají normativní funkci a slouží pro potvrzování svých východisek.
Například pro mýtus o dobrovolnickém prostoru, který by neměl čerpat finanční zdroje na svou reprodukci, protože má dělat svou práci nezištně a zadarmo. Nebo mýtus o občanské společnosti, která se nemá co starat do veřejných věcí a má řešit volnočasové a případně vzájemně prospěšné či charitativní aktivity. Její místo je ve vyplňování volného času, pomoci potřebným, případně v profesní realizaci v podobě různých komor a svazů, které v rámci své autonomie zabezpečují dodnes některé funkce potřebné pro fungování státu (například notáři, advokáti, lékaři apod.).
Jiným ale souvisejícím je mýtus o bezvýznamnosti občanské společnosti, který je spíše přesvědčením, než mýtem. Pro mnoho lidí občanská společnost nemá význam, protože to, co řeší resp. chce řešit, plně zajišťuje resp. zajistí stát. Případné nedostatky na straně státu jsou hodnoceny jako dočasné a odstranitelné nebo jsou ignorovány. Občanská společnost je v tomto specifickém vnímání archaickým reliktem tradičních společností, které jsou v moderní době dobré maximálně pro rozvoj tradic nebo volný čas. Spolky, kluby a sdružení nejsou připraveny ani vybaveny k tomu, aby řešily problémy moderní společnosti. K tomu je zde stát. Výsledkem je logicky přetrvávání etatismu a centralizace ve veřejných politikách a ignorování neziskových organizací jako socio-ekonomického aktéra a partnera .
Paradoxně, mýtus o bezvýznamnosti občanské společnosti se objevil iv prostředí těch myšlenkových a politických proudů, u kterých převládá do jisté míry redukované přesvědčení o univerzalitě tržních řešení pro všechny situace, přičemž funkci občanské společnosti vnímají v takto redukované podobě jen přes její dobrovolnou, charitativně- pomáhající či rekreační roli a shodují se s etatisty o její nevhodnosti a nelegitimitě, pokud z těchto rolí vystupuje. Jako typický nositel tohoto postoje lze uvést Václav Klaus, který považuje občanskou společnost za nepřiměřeně rozšířenou a nelegitimně přesahující do prostředí, kde nemá mít místo a kde deformuje vztahy ve společnosti vstupováním do veřejného prostoru. Nevládní neziskové organizace podle tohoto stereotypu nemají morální či politickou legitimitu vstupovat do rozhodovacích procesů o otázkách veřejného zájmu, který je vyhrazen politickým stranám a reprezentativní demokracii. Participativní demokracie je považována za deformaci demokratické správy. Z tohoto stereotypu se odvíjí kritika nevládních organizací, které upozorňují na přešlapy institucí, posilují hlas skupin, který neslyší, zda hájí práva a zájmy, které jsou ignorovány nebo nedostatečně zohledňovány a vstupují do veřejného prostoru a ovlivňují to, co lze nazvat veřejný zájem.
Abychom však nezůstali jen při negativních stereotypech, je třeba zmínit i ty nekriticky pozitivní vůči občanské společnosti, které prostor občanské společnosti považují apriori za pozitivní jev automaticky prospěšný pro demokracii a všeobecná lidská práva. Neuvědomují si však, že i v občanské společnosti se nacházejí aktéři s antisociálními projevy a názory, s touhou potlačit demokratickou správu či potlačovat práva jiných. V občanské společnosti se univerzálně vždy nacházela i „neobčanská“ společnost a byla přehlížena.
Přestože mýty a stereotypy, které obsazují veřejný prostor, jsou projevem povrchního vnímání občanské sféry, mají i své hlubší kořeny. Jednak v nacionalisticko-autoritativním odmítání liberální demokracie a zápasu o geopolitické směřování Slovenska devadesátých let během období mečiarismu. Také v Heglovské teorii státu, kterou politické a ekonomické elity přijaly za svou bez ohledu na koncept ekonomické politiky, kterou preferovali. Přestože ji tak nepojmenovávali, vychází z koncepce státu jako ultimátního hegemona a cíle samého o sobě, který se ve slovenském vyjádření měl tendenci často personalizovat či oligarchizovat. A do třetice jsou sycené pramenem intelektuálního skepticismu vůči modernitě a demokracii jako její součásti, který je součástí našich kulturních a politických dějin od 19. století.
Závěr
Slovensko se vynořilo do svobodného světa nejen implozí komunistického režimu, ale i projevem občanského vzepětí a masových protestů, přestože přítomnost disidentské komunity nebyla natolik výrazná jako v Čechách či Polsku nebo Maďarsku. Narativ občanské společnosti a její místa ve společnosti po pádu komunismu se u nás i díky této zkušenosti formoval jako narativ svobodného prostoru, jako autentická dobrovolná iniciativa, jejíž stát udělá nejlépe, pokud se do ní nebude nijak starat a nechá ji žít. Méně už jako socio-ekonomický aktér.
Občanská společnost zůstává ve vnímání teoretiků ale i politiků či ekonomů dodnes neprávem jistou „reziduální“ kategorií. Jakýmsi hybridním přívěskem, přičemž se v praktické politice vymezuje buď jako doplněk státu a nahrazuje svými funkcemi zmenšující se záběr státu ve veřejných službách, nebo se prezentuje jako korekce trhu, kdy se zdůrazňuje například pojem „sociální ekonomika“ či „sociální podnikání.“
Málokdy je tento prostor vnímán jako samostatný, autonomní prostor, který není determinován státem, zda trhem nebo úzce definovanou instrumentálností, ale jako prostor s vlastní „onticitou,“ neboli vlastností sebe-reprodukce, samoorganizace a v interakci s okolním prostředím. Jako do jisté míry autopoietický systém, který se utváří sám ze sebe.
Dnes se na pozadí pandemie COVID-19 a jejích důsledků otevírá hrozba posílení etatismu jako způsobu naplňování role státu. Zároveň se otevírá i příležitost posunout vztah státu a občanské společnosti do nových rámců partnerství a ko-kreativity. Slovensko potřebuje překročit své dětské nemoci a úzkosti, aby mohlo efektivně zápasit s výzvami budoucnosti, ať už jsou to ekonomické, sociální a politické dopady pandemie nebo s globálními výzvami spojenými s klimatickou změnou či změnami v geopolitice.
To si vyžádá zbavit se nánosů etatismu a adekvátními veřejnými politikami odemknout sociální, intelektuální, kreativní a kulturní kapitál, který se v prostředí občanské společnosti nachází pro zvýšení nebo zachování prosperity i obrany demokratických institucí. Bez nalezení a sjednocení se na vizi Slovenska a jeho role ve světě a Evropě to bude náročné hledání.
Nejen, že Green Deal je super, protože od jeho zavedení stouply v EU emise CO2 na rekordní úroveň, ale tuhle zimu začíná pro mnoho lidí i úplně nový způsob třídění odpadů. Na hoří a nehoří.
Nejdříve si adoptovali cizí válku, teď si k ní udělali válečnou daň. Dalšími logickými kroky jsou přídělový systém a mobilizace.