6.11.2022
Kategorie: Společnost

Mýty současného sociálního státu: OBČANSKÁ SPOLEČNOST

Sdílejte článek:
BORIS STREČANSKÝ
.

Úvod

Občanská společnost, občanský sektor, třetí či neziskový sektor je mnohovrstevný fenomén. [1] Navzdory intenzivnímu růstu občanského sdružování během devadesátých let 20. století i první dekády 21. století u nás, téma občanské společnosti se nestalo tématem širší společenské reflexe ze strany politických či ekonomických elit při hledání řešení v oblasti veřejné politiky. [2] Vztah mezi neziskovým sektorem a státem se v některých obdobích po roce 1989 vyostřoval až do jisté animozity a občanská společnost byla vystavena předmětům útoků ze strany vládních politiků. [3]

Celkově však na Slovensku v období po roce 1989 vztah státu k občanské společnosti osciloval mezi nevšímavostí a etatismem, což je přesvědčení, že jen stát je schopen a oprávněn jednat ve veřejném prostoru.

Intuici politiků potvrzují i ​​průzkumy. Například více než polovina (56 %) dotázaných respondentů průzkumu agentury FOCUS z dubna 2018 podporuje tvrzení, že „soukromé a nevládní organizace nedokážou poskytovat stejně kvalitní sociální služby jako státní zařízení, proto by měly fungovat pouze jako doplněk k sociálním službám poskytovaným státům.“ [ 4]

Prostor mezi rodinou, státem a trhem tak zůstává i nadále reziduální, do jisté míry nechtěnou či podceňovanou kategorií, o které panuje mnoho mýtů, nedorozumění i neporozumění, které by neměly zůstat nepovšimnuty.

1.7.1 Asynchronnost a hybridnost vývoje občanské společnosti na Slovensku v porovnání s Evropou

Vývoj občanské společnosti a povaha jejího vztahu se státem byly na Slovensku i v dalších zemích východní Evropy v porovnání se západní Evropou asynchronní kvůli čtyřicetileté karanténě komunismu, který zastavil a přerušil přirozené procesy ve společnosti, přičemž v západní Evropě se na rozdíl od komunistické Evropy tyto procesy nezakonzervovaly , ale evolučně se vyvíjeli. Po pádu komunismu vývoj ve Východní Evropě probíhal akcelerovaně, což vysvětluje i jistou nevykrystalizovanost a nekonzistentnost postojů a politik státu vůči neziskovému sektoru ale i nejasné porozumění občanské společnosti na straně politických a ekonomických elit i na straně veřejnosti. Urychlený vývoj přispěl také k nepostačující diferenciaci pohledů uvnitř neziskového sektoru i ve společnosti o tom, co je jeho aktuální a žádoucí role a funkce.

Jistá podoba sociálního státu z komunismu měla tendenci pokračovat ze setrvačnosti i po kolapsu režimu. Nově vznikající organizace občanské společnosti vyplňovaly uvolněný veřejný prostor bez ambice být financovány veřejnými zdroji, tak jak to bylo v té době běžné na Západě. Přestože jejich počet rapidně rostl, jejich ekonomická síla byla zanedbatelná. Šlo o hlavně dobrovolné organizace bez významnějších organizačních struktur a vlastních aktiv. Pozornost se věnovala otázkám demokracie, správy, méně už otázkám ekonomickým.

„Staré“ organizace, ještě z období komunismu, působící hlavně v oblasti rekreace, sportu a volného času či profesní asociace, které přežily přechod z jednoho režimu do druhého, měly relativně bezpečnou tranzici díky setrvačnosti napojení na veřejné zdroje, čemuž přispělo i to, že ekonomické a byrokratické elity státu se podstatným způsobem nezměnily.

Potřebné nové mechanismy a instituce zaměřené na kultivaci vztahu státu s občanskou společností, reflektujíc novou situaci, se v polistopadovém období vytvářely až začátkem 21. století. [5] Ať už šlo o mechanismus asignace 1 % resp. 2 % z daně z příjmu, úpravu právního rámce fungování neziskových organizací, přístup k informacím, ale i vytváření mechanismů pro dialog se státem v podobě Rady vlády pro nevládní neziskové organizace jako poradního orgánu vlády, nebo Úřadu zmocněnce vlády pro rozvoj občanské společnosti.

Po nástupu první Ficovy vlády v roce 2006 s účastí SNS a HZDS se opět obnovily siločáry politiky devadesátých let ve způsobu správy státu a stylu politiky, s posílením prvků kleptokracie, destruování prvků právního státu v justici, xenofobního nacionalismu a přerůstání státu. Ve vztahu k občanské společnosti se projevil konflikt v podobě návrhu zrušení daňové asignace pro právnické osoby, který doprovázel narativ nepřátel státu či darmožráče, známý již z devadesátých let. Ten se znovu zesílil koncem třetí Ficovy vlády, od roku 2018. Stát se postupně měnil na kleptokraticko-oligarchický systém s příležitostnými prvky sociálního státu. v podobě rychlého tempa zvyšování minimální mzdy či změnami v sociálním zabezpečení.

Etatismus postkomunistických elit se nově projevil v plné síle, ačkoli do jisté míry již byl tlumený setrvačností reforem z prvního desetiletí tohoto století. Na druhé straně čerpal energii sepětí s posilujícími se oligarchickými strukturami, pro které se veřejné rozpočty ve spojení s eurofondovými příspěvky staly zdrojem bezpečné renty a extrakce bohatství.

Vztah státu k neziskovému sektoru (i vůči konceptu sociálního státu) během ostatních dvou vlád Roberta Fica lze charakterizovat jako hybridní. Pod hybridností lze rozumět nevyjasněnost a nekonzistentnost politik, které si navzájem protiřečí. Na jedné straně politici populisticky zdůrazňovali potřebu posílení role státu, čímž si udržovali popularitu a vytvářeli zdání oprávněnosti takových politik. Zvýšená míra přerozdělování nebyla tak výrazná, jak by se mohlo podle rétoriky zdát a zároveň ani nepřinesla změny, kterými se sociálnost těchto politik zaštiťovala. Míra solidarity ve společnosti se nezvětšila, stejně jako se nezlepšila rovnost v přístupu, dostupnosti či kvalitě péče, služeb a zachovávání důstojnosti klientů ve zdravotnictví a sociální oblasti. Vertikální mobilita ve vzdělávání stagnovala.

1.7.2 Etatismus, inovace a občanská společnost

V některých obdobích stát věnoval pozornost ekonomickým reformám, jejichž klíčovými prvky byla deregulace, privatizace či restrukturalizace průmyslu, podnikatelského prostředí a fiskálního a právního rámce. Ale iv těchto obdobích ekonomická role občanské společnosti nebyla výrazněji pojmenována. Tržní a strukturální reformy se primárně zaměřovaly na přeměnu ekonomiky, podnikatelského prostředí a modernizaci veřejné správy a na ekonomicky méně podstatný třetí sektor nezůstával čas ani pozornost.

Ve vztahu k neziskovému sektoru tak kvůli nevyjasněnosti veřejných politik i nedostatku vůle, rozhledu a zájmu politiků, nefunkčnosti i nevyprofilovanosti politických stran, ale i institucionální nerozvinutosti neziskového sektoru, neměl kdy proběhnout věcný spor o ekonomickou roli neziskového sektoru, tj. o roli v poskytování veřejných služeb a roli v oblasti sociálních inovací.

Například mnohé neziskové organizace dnes zápasí o finanční zdroje v oblasti sociálních služeb právě v pokřivené konkurenci se státními resp. veřejnými institucemi. Efektivita ani kvalita služeb v dnes nastaveném systému nerozhodují, více rozhoduje blízkost ke zřizovateli. Stát se brání decentralizovat systém veřejných služeb, zrovnoprávnit veřejné a neveřejné poskytovatele sociálních služeb a nechat občany, aby si vybrali od koho si chtějí objednat jakou službu. Přetrvává tak syndrom opatrovnického státu, který nechce dát svým občanům možnost volby , protože jim nevěří, že by dělali dobrá rozhodnutí. Na druhé straně občané často sami nevědí, na co mají nárok a co je která instituce povinna jim poskytnout.

Neziskové organizace v mnoha oblastech doplňují a nahrazují nefunkční veřejné služby. Zdroje si zabezpečují kombinací dobrovolnictví, soukromých darů či zahraničních zdrojů i dotací. To jim ale neumožňuje organický a systematický rozvoj a způsobuje tlaky, pnutí a frustraci. Mnohá ​​inovativní řešení v oblastech jako domácí násilí, práce s marginalizovanými komunitami či ve vzdělávání, pilotně ověřené v první dekádě 21. století, nenacházely rozšíření kvůli tomu, že neexistovaly takové politiky, které by propojovaly sféru neziskových organizací s veřejným sektorem a zaváděly do něj tyto inovace a vytvářely fungující propojení veřejného sektoru s neziskovým sektorem, aniž by si ho podřizovali či ovládali.

Výsledkem tohoto přístupu je vleklé trápení se mnoha organizací občanského sektoru , které jsou na jedné straně odkázány na nepředvídatelné a byrokratické financování ze strany veřejného sektoru a na druhé straně bez adekvátní koupěschopnosti na straně potenciálních klientů. A to v nerozvinutém filantropickém prostředí a bujející byrokracie a neustále se zvyšující se administrativní náročnosti eurofondů .

Přesto počet občanských sdružení neustále roste. To je pozitivní, protože v hustotě sdružování stále zaostáváme za rozvinutými zeměmi. Na Slovensku je 9,7 aktivních organizací občanské společnosti na 1000 obyvatel, v České republice je to 12,1, ve Slovinsku 13,9 a v Rakousku je to 14,3. [6] Tento indikátor je podle některých analytiků důležitým předpokladem posilování důvěry ve společnosti přes intenzitu interakcí, které díky hustotě sdružování probíhají. Je sporné, zda s růstem počtu organizací roste i jejich členství a dobrovolnická základna, [7]nebo zda se posiluje i vnitřní demokracie v těchto sdruženích. Povzbuzující je rostoucí úspěšnost fundraisingových kampaní, což může být způsobeno vnitřní změnou společnosti i rostoucí poptávkou po takových aktivitách a samozřejmě růstem příjmů obyvatelstva. [8]

Pokud se ale podíváme na sociokulturní ukazatele, tak zde je situace rozporuplnější – slovenská společnost podle různých reprezentativních průzkumů veřejného mínění vykazuje tendence uzavírání a obav z jinakosti (migranti, nové menšiny). [9] Přestože míra důvěry vůči nevládním neziskovým organizacím se dlouhodobě nemění a osciluje kolem 42–46 %, je vyšší než vůči politickým stranám. Přesto neziskový sektor zůstává pro veřejnost neznámou veličinou. Například sportovní a volnočasové aktivity či rodičovská sdružení, přestože je s nimi v pravidelném kontaktu, veřejnost nevnímá jako součást nevládního neziskového prostředí. [10]

1.7.3 Mýty o občanské společnosti

Nekonzistentnost politik snoubící s přetrvávajícím etatismem vytváří živnou půdu pro mýty o občanské společnosti, které mají normativní funkci a slouží pro potvrzování svých východisek.

Například pro mýtus o dobrovolnickém prostoru, který by neměl čerpat finanční zdroje na svou reprodukci, protože má dělat svou práci nezištně a zadarmo. Nebo mýtus o občanské společnosti, která se nemá co starat do veřejných věcí a má řešit volnočasové a případně vzájemně prospěšné či charitativní aktivity. Její místo je ve vyplňování volného času, pomoci potřebným, případně v profesní realizaci v podobě různých komor a svazů, které v rámci své autonomie zabezpečují dodnes některé funkce potřebné pro fungování státu (například notáři, advokáti, lékaři apod.).

Jiným ale souvisejícím je mýtus o bezvýznamnosti občanské společnosti, který je spíše přesvědčením, než mýtem. Pro mnoho lidí občanská společnost nemá význam, protože to, co řeší resp. chce řešit, plně zajišťuje resp. zajistí stát. Případné nedostatky na straně státu jsou hodnoceny jako dočasné a odstranitelné nebo jsou ignorovány. Občanská společnost je v tomto specifickém vnímání archaickým reliktem tradičních společností, které jsou v moderní době dobré maximálně pro rozvoj tradic nebo volný čas. Spolky, kluby a sdružení nejsou připraveny ani vybaveny k tomu, aby řešily problémy moderní společnosti. K tomu je zde stát. Výsledkem je logicky přetrvávání etatismu a centralizace ve veřejných politikách a ignorování neziskových organizací jako socio-ekonomického aktéra a partnera . 

Paradoxně, mýtus o bezvýznamnosti občanské společnosti se objevil iv prostředí těch myšlenkových a politických proudů, u kterých převládá do jisté míry redukované přesvědčení o univerzalitě tržních řešení pro všechny situace, přičemž funkci občanské společnosti vnímají v takto redukované podobě jen přes její dobrovolnou, charitativně- pomáhající či rekreační roli a shodují se s etatisty o její nevhodnosti a nelegitimitě, pokud z těchto rolí vystupuje. Jako typický nositel tohoto postoje lze uvést Václav Klaus, který považuje občanskou společnost za nepřiměřeně rozšířenou a nelegitimně přesahující do prostředí, kde nemá mít místo a kde deformuje vztahy ve společnosti vstupováním do veřejného prostoru. [11] Nevládní neziskové organizace podle tohoto stereotypu nemají morální či politickou legitimitu vstupovat do rozhodovacích procesů o otázkách veřejného zájmu, který je vyhrazen politickým stranám a reprezentativní demokracii. Participativní demokracie je považována za deformaci demokratické správy. Z tohoto stereotypu se odvíjí kritika nevládních organizací, které upozorňují na přešlapy institucí, posilují hlas skupin, který neslyší, zda hájí práva a zájmy, které jsou ignorovány nebo nedostatečně zohledňovány a vstupují do veřejného prostoru a ovlivňují to, co lze nazvat veřejný zájem.

Abychom však nezůstali jen při negativních stereotypech, je třeba zmínit i ty nekriticky pozitivní vůči občanské společnosti, které prostor občanské společnosti považují apriori za pozitivní jev automaticky prospěšný pro demokracii a všeobecná lidská práva. Neuvědomují si však, že i v občanské společnosti se nacházejí aktéři s antisociálními projevy a názory, s touhou potlačit demokratickou správu či potlačovat práva jiných. V občanské společnosti se univerzálně vždy nacházela i „neobčanská“ společnost a byla přehlížena. [12]

Přestože mýty a stereotypy, které obsazují veřejný prostor, jsou projevem povrchního vnímání občanské sféry, mají i své hlubší kořeny. Jednak v nacionalisticko-autoritativním odmítání liberální demokracie a zápasu o geopolitické směřování Slovenska devadesátých let během období mečiarismu. Také v Heglovské teorii státu, kterou politické a ekonomické elity přijaly za svou bez ohledu na koncept ekonomické politiky, kterou preferovali. Přestože ji tak nepojmenovávali, vychází z koncepce státu jako ultimátního hegemona a cíle samého o sobě, který se ve slovenském vyjádření měl tendenci často personalizovat či oligarchizovat. A do třetice jsou sycené pramenem intelektuálního skepticismu vůči modernitě a demokracii jako její součásti, který je součástí našich kulturních a politických dějin od 19. století.[13]

Závěr

Slovensko se vynořilo do svobodného světa nejen implozí komunistického režimu, ale i projevem občanského vzepětí a masových protestů, přestože přítomnost disidentské komunity nebyla natolik výrazná jako v Čechách či Polsku nebo Maďarsku. Narativ občanské společnosti a její místa ve společnosti po pádu komunismu se u nás i díky této zkušenosti formoval jako narativ svobodného prostoru, jako autentická dobrovolná iniciativa, jejíž stát udělá nejlépe, pokud se do ní nebude nijak starat a nechá ji žít. Méně už jako socio-ekonomický aktér.

Občanská společnost zůstává ve vnímání teoretiků ale i politiků či ekonomů dodnes neprávem jistou „reziduální“ kategorií. Jakýmsi hybridním přívěskem, přičemž se v praktické politice vymezuje buď jako doplněk státu a nahrazuje svými funkcemi zmenšující se záběr státu ve veřejných službách, nebo se prezentuje jako korekce trhu, kdy se zdůrazňuje například pojem „sociální ekonomika“ či „sociální podnikání.“

Málokdy je tento prostor vnímán jako samostatný, autonomní prostor, který není determinován státem, zda trhem nebo úzce definovanou instrumentálností, ale jako prostor s vlastní „onticitou,“ neboli vlastností sebe-reprodukce, samoorganizace a v interakci s okolním prostředím. Jako do jisté míry autopoietický systém, který se utváří sám ze sebe.

Dnes se na pozadí pandemie COVID-19 a jejích důsledků otevírá hrozba posílení etatismu jako způsobu naplňování role státu. Zároveň se otevírá i příležitost posunout vztah státu a občanské společnosti do nových rámců partnerství a ko-kreativity. Slovensko potřebuje překročit své dětské nemoci a úzkosti, aby mohlo efektivně zápasit s výzvami budoucnosti, ať už jsou to ekonomické, sociální a politické dopady pandemie nebo s globálními výzvami spojenými s klimatickou změnou či změnami v geopolitice.

To si vyžádá zbavit se nánosů etatismu a adekvátními veřejnými politikami odemknout sociální, intelektuální, kreativní a kulturní kapitál, který se v prostředí občanské společnosti nachází pro zvýšení nebo zachování prosperity i obrany demokratických institucí. Bez nalezení a sjednocení se na vizi Slovenska a jeho role ve světě a Evropě to bude náročné hledání.

 

 Boris Strečanský

Literatura

Armony, AC (2004), The Dubious Link. The Civic Engagement and Democratization . Standford University Press.

Bútorová, Z., & Gyarfášová, O. (2017), Zaostřeno na extremismus: Názorový a hodnotový profil slovenské veřejnosti v době vzestupu extremismu . Institut pro veřejné otázky. Dostupné online: http://www.ivo.sk/buxus/docs//publikace/subory/Zaostrene_na_extremismus.pdf

Edwards, M. (2004), Civil society . Malden, MA : Distributed in the USA by Blackwell Publishing Inc.

Fico chce přimět nevládky, aby zveřejnily finance ze zahraničí – SME . (22. červen 2018). Dostupné online: https://domov.sme.sk/c/20855603/fico-chce-prinutit-mimovladky-aby-zverejnili-financie-ze-zahranicea.html

Foa, RS, & Ekiert, G. (2017), weakness postcommunist civil society reassessed. European Journal of Political Research , 56 (2), 419–439. Dostupné online: https://doi.org/10.1111/1475-6765.12182

Klaus (2012), Občanská společnost? Jen vynalézavá propaganda zájmových skupin . (2012). Page-Maintitle-Short-Default. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/Klaus-Obcanska-spolecnost-Jen-vynalezava-propaganda-zajmovych-skupin-223923

Kostky, které dnes vyplašily Fica, nechal před Úřadem vlády v létě restaurátor . (nd). Retrieved June 12, 2020, from https://slovensko.hnonline.sk/1707702-kocky-ktore-dnes-vyplasili-fica-nechal-pred-uradom-vlady-v-lete-restaurator

Majchrák, J., & Marošiová, L. (eds.), (2003). Dohlédnout za roh. 21 politiků o nevládních organizacích . Institut pro veřejné otázky.

Meyer, M., Moder, C., Neumayr, M., & Vandor, P. (2019), občanské společnosti a jeho institucionální context v CEE. VOLUNTAS: International Journal of Voluntary and Nonprofit Organizations . Dostupné online: https://doi.org/10.1007/s11266-019-00106-7

Neumayr, M., Pennerstorfer, A., Vandor, P., & Meyer, M. (2017), Country Report: Rakousko. In civilní společnosti v centrální a východní Evropě: Challenges and Opportunities (pp. 282–291). Erste Foundation. Dostupné online: http://www.erstestiftung.org/cms/wp-content/uploads/2017/08/civil_society_studie_issuu_e1.pdf

Potuček, M. (1999). Havel versus Klaus: Public policy making in the Czech republic. Journal of Comparative Policy Analysis: Research and Practice , 1 (2), 163–176. Dostupné online: https://doi.org/10.1080/13876989908412622

Weisbrod, B. (1977), The Voluntary Independent Sector . Lexington Books.

Poznámky pod čarou

  1. Tyto pojmy jsou v textu použity jako ekvivalentní, ačkoli každý z nich zdůrazňuje některou jinou stránku zkoumaného prostoru a množinu subjektů či vztahů, které označuje. Neziskový sektor více zdůrazňuje organizační stránku širšího prostoru, který označuje pojem občanská společnost. Dodnes v akademické sféře není shoda na jedné definici a diskuse o vymezení tohoto fenoménu pokračuje. Jeden z přístupů, který nabízí definici občanské společnosti při zachycení její různorodosti, tvrdí, že občanská společnost zahrnuje tři navzájem propojené sféry: a) sféru sdružování, tj. formální i neformální organizace, sdružení, b) sféru hodnot, které jsou velmi různorodé a diverzifikované a c ) veřejnou sféru, ve které probíhá proces diskuse mezi občany navzájem ale i státem,
  2. Viz například ojedinělou studii zkoumající pohled politiků na občanskou společnost (Majchrák & Marošiová, 2003) 
  3. Například během třetí vlády Vladimíra Mečiara v letech 1994 až 1998 nebo během vlád Roberta Fica. Na reakci státu během tohoto období lze pohlížet i jako na etatistickou reakci režimu, který si neuměl představit existenci paralelní a autonomní sféry s vlivem na formování veřejné politiky či poskytování služeb vedle státu.Opakoval se narativ škůdců financovaných ze zahraničí, Sorose, páté kolony, resp. vnitřní nepřátele státu a pod. ( Kostky, které dnes vyplašily Fica, nechal před Úřadem vlády v létě restaurátor , nd) či s úsilím o stigmatizování činnosti neziskových organizací ( Fico chce přimět nevládky, aby zveřejnily finance ze zahraničí – SME , 2018) 
  4. FOCUS (2018) 
  5. Kromě těsně polistopadového období, kdy byla přijata zákonná úprava občanského sdružování, prvky otevřeného postoje státu k občanské společnosti na Slovensku lze pozorovat jen během první a druhé Dzurindovy vlády (1998-2002, 2002-2006) a vlády Ivety Radičové (2010-2012) , během nichž došlo k přijetí několika právních norem a koncepčních změn upravujících prostředí pro občanskou společnost včetně o svobodném přístupu k informacím či mechanismu 1 % resp. 2 % asignace daně z příjmu podle vzoru z Maďarska od roku 2004 rozšířeného i pro právnické osoby. Ve shodě s tržními řešeními se v pojetí obou Dzurindových vlád stát měl co nejméně míchat do otázek třetího sektoru a pokud, tak se orientoval na úpravu prostředí pro fungování občanských organizací s minimalizací centralistického rozhodování v podobě fondů či dotací, a pokud, tak jen v nezbytné míře. Přijetí asignačního mechanismu se s odstupem času ukázalo jako lepší řešení, než experimentování s vytvářením veřejných fondů, jak ukazuje příklad Maďarska. Národní občanský fond v Maďarsku vznikl vedle asignace jako významný nástroj podpory činnosti občanského sektoru. Narazil však na riziko vytváření závislosti příjemců a později odhalil svou zranitelnost, když se stal nástrojem tlaku vládní garnitury Viktora Orbána, který orientuje svou politiku směrem ke konfrontaci a omezování plurality občanského prostředí. než experimentování s vytvářením veřejných fondů, jak ukazuje příklad Maďarska. Národní občanský fond v Maďarsku vznikl vedle asignace jako významný nástroj podpory činnosti občanského sektoru. Narazil však na riziko vytváření závislosti příjemců a později odhalil svou zranitelnost, když se stal nástrojem tlaku vládní garnitury Viktora Orbána, který orientuje svou politiku směrem ke konfrontaci a omezování plurality občanského prostředí. než experimentování s vytvářením veřejných fondů, jak ukazuje příklad Maďarska. Národní občanský fond v Maďarsku vznikl vedle asignace jako významný nástroj podpory činnosti občanského sektoru. Narazil však na riziko vytváření závislosti příjemců a později odhalil svou zranitelnost, když se stal nástrojem tlaku vládní garnitury Viktora Orbána, který orientuje svou politiku směrem ke konfrontaci a omezování plurality občanského prostředí. 
  6. Meyer et al. (2019), Neumayr (2017) 
  7. Foa, RS, & Ekiert, G. (2017) 
  8. Prognózy vážné ekonomické recese způsobené pandemií Covid-19 na úrovni poklesu HDP více než 10% v roce 2020 a jen postupný návrat ekonomiky do předkrizového stavu naznačují v letech 2021–2022 negativní dopad na zdroje financování neziskových organizací – ať už asignace 2 % dary. 
  9. Meyer et al. (2019), Neumayr (2017) 
  10. Průzkum NNO – důvěryhodnost, financování a komunikace, 23.12.2019, 2muse 
  11. Klaus (2012), Potuček (1999). Porovnej například s https://www.klaus.cz/clanky/630 nebo s https://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/Klaus-Obcanska-spolecnost-Jen-vynalezava-propaganda-zajmovych-skupin- 223923 
  12. Není to však nový fenomén, je součástí našeho světa snad už od dob Výmarské republiky, kdy rostoucí hnutí nacismu čerpalo z podhoubí toho, co se dá nazvat občanská společnost nebo antidesegregační hnutí v USA (Armony, 2014). 
  13. Bezradnost politických elit při formulování moderní vize státu se v plné nahotě objevila po vstupu Slovenska do Evropské unie, což představovalo naplnění úsilí jedné politické generace. Podobné významný cíl se Slovensku od té doby nepodařilo naformulovat, nelze-li za něj považovat cíl minimalizace korupce v pilířích státní moci a odstranění přerůstání státu s oligarchickými strukturami. Hledání smyslu moderní státnosti v hodnotách přesahujících provozní každodennost, tak zůstává otevřeným úkolem pro slovenskou politickou třídu a pro občanskou společnost na Slovensku. 
Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 2,67 out of 5)
Loading...
2 komentářů

Napsat komentář: hloubal Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)