Myšlenky korunovačního dne

Zástupci politické strany Koruna Česká by odpověděli: Samozřejmě ano. Zavést konstituční monarchii! Osobně bych s ustavením království v českých zemích neměl problém (jakkoli je to nereálné). To ale neplatí o osobě panovníka. Jako potomek po Bílé hoře 1620 katolickými Habsburky pronásledovaných křesťanů, kteří nezapřeli své evangelické vyznání a nakonec museli kvůli víře odejít do emigrace, těžko mohu přijmout restauraci habsbursko-lotrinské dynastie ve vztahu k českému královskému trůnu. Rána v našem vědomí v souvislosti s násilnou rekatolizací je příliš hluboká. Myslím si, že shoda na vladaři případně obnovené monarchie by byl největší a po mém soudu obtížně řešitelný problém.

V této souvislosti mě zaujal názor hraběte Františka Kinského, potomka stejnojmenného starobylého českého šlechtického rodu; hrabě je veřejnosti znám jako průvodce TV seriálem Modrá krev. V sobotu 6. května publikoval deník Aha! rozhovor s hrabětem Kinským, který se k tématu obnovení monarchie v naší zemi vyjádřil takto:

My jsme se před více než 100 lety rozhodli, že budeme parlamentní republikou, a to se stalo. A tím je pro mě věc království nebo Království českého uzavřená. Jsme prostě parlamentní republikou, původně jsme byli trochu větší republikou, teď jsme trošku menším státem a je třeba to rozhodnutí pro tento region respektovat. Kdyby se najednou někdo rozhodl, že bychom se měli stát monarchií, samozřejmě konstituční monarchií, tak si myslím, že by to byl jakýsi krok zpátky. Protože ta tradice je přerušena.

Realistický názor významného šlechtice. Jen bych doplnil, že my jsme se v roce 1918 nejen rozhodli, že budeme demokratickou parlamentní republikou, ale současně jsme zavrhli jak monarchii, tak habsbursko-lotrinský panovnický rod, ten proto v případě obnovení království nepřipadá do úvahy.

CO MĚ OSLOVILO

Vrátím se ale do Londýna, v první řadě do Westminsterského opatství. Teď, když už je po všem, mohu s jistotou říci, že obřad bude patřit k nezapomenutelným zážitkům. Z čistě osobního pohledu: co mě nejvíc oslovilo? Nejposvátnější momenty. Králův slib, v němž se přihlásil k anglickému protestantismu. Ruka položená na Bibli. Pomazání posvěceným olejem z Jeruzaléma v návaznosti na pomazání staroizraelských králů – živá historie, starověká biblická tradice přenesená do hypermoderní současnosti. Svaté přijímání v souladu s Ježíšovým příkazem pod obojí způsobou.

S čím jsem měl problém? Pominu-li déšť – trpce jsem litoval diváky v londýnských ulicích a parcích; zasloužili by si lepší počasí –, pak to byl nedostatek velkorysosti vůči Harrymu. Mohlo se mu dostat o trochu lepšího zacházení. Ne že by si svoji pozici sám nevybral a nezasloužil, ale vycházím z něčeho jiného. Autoři programu korunovační liturgie, ačkoli se jednalo o ryze anglikánskou záležitost, projevili dostatek tolerance – třeba v tom, že biblický oddíl z Epištoly svatého Pavla Kolossenským četl vyznáním hinduista (premiér Sunak), anebo že do části „The Blessing“ (Požehnání) bylo umožněno zapojit se římskokatolickému kardinálovi, westminsterskému arcibiskupovi Vincentu Nicholsovi. Proto si myslím – když na křesťanském obřadu může číst z Bible hinduista a anglickému protestantskému panovníkovi žehnat vysoký duchovní papežské církve, že vůči Harrymu mohlo být projeveno více křesťanského milosrdenství.