Lepší prezident rozvědčík nebo estébák?

Když kancléř sjednocení obou německých států Helmut Kohl mírnil rozhořčení německých demokratů nad potřebou vyčistiti Augiášův chlév východoněmeckého marasmu jménem Stasi, neboli zločinné východoněmecké komunistické tajné služby řízené vůči Němcům navždy nedůvěřivými orgány sovětské tajné služby KGB, upozorňoval své spoluobčany na jednu podstatnou věc: na „milost pozdního zrození“ (die Gnade der späten Geburt). Kancléř Kohl tak Němcům připomněl masivní podíl příslušníků svého národa na zlu totality v hrůzné podobě nacismu, která zachvátila Němce jako jeden z nejkulturnějších a nejvzdělanějších národů světa. Té se ale vyhnuli lidi jako Kohl, kteří se narodili po roce 1930. Proto by západní Němci neměli podle Kohla tak přísně soudit své východoněmecké spoluobčany.

V České republice máme v druhém kole přímé volby prezidenta ČR kvintesenci problému sebereflexe naší historie, které jsme se jednoduše řečeno hezky vyhnuli s odkazem na libozvučné heslo z Listopadu 1989 „Nejsme jako oni“. Tudíž nebudeme trestat ani exponenty minulého husákovského režimu – tedy až na výjimku stalinisty Miroslava Štěpána, který si odseděl asi dva roky za zneužití pravomoci veřejného činitele za použití násilí při potlačování demonstrantů v Palachově týdnu v lednu 1989. V celém bývalém sovětském bloku to bylo obdobné a drtivá většina pohlavárů někdejších komunistických režimů ve střední a východní Evropě v klidu zemřela či ještě umře ve vlastní posteli. Konec rumunského diktátora Nicolae Ceaușeska a jeho ženy Eleny dávkou ze samopalů rumunské tajné služby v prosinci 1989 se tomuto scénáři vymyká.

Nyní šéf ANO a expremiér Andrej Babiš po těsné porážce v první kolem českých prezidentských voleb tohoto ducha minulosti znovu oživil tvrzením, že jeho vítězný protivník a ex-generál Petr Pavel byl „komunistickým rozvědčíkem školeným KGB“. Babiš očividně nezná proslulou větu z Goethova Fausta: „Duchů, které jsem vyvolal, se už nezbavím.“ Babiš rozehrál naprosto riskantní hru, při níž nemá v rukou žádné trumfy – kromě bezuzdného blafování a lhaní.

Ex-generál Pavel přiznal, že v letech 1985-1989 byl členem KSČ a školil se v úvodu kariéry na rozvědčíka. Své členství v KSČ označil za chybu. Po revoluci je jeho kariéra profesionálního vojáka bez poskvrny včetně dosažení nejvyšší vojenské funkce v Armádě ČR a posléze druhé nejvyšší funkce v Severoatlantické aliance jako velitel Vojenského výboru NATO. Faktem je, že Petr Pavel nikdy nespolupracoval s komunistickou tajnou bezpečností StB, ani s jí podřízenou vojenskou kontrarozvědkou (VKR) – důkazem je jeho čisté lustrační osvědčení z roku 1992 a také opakovaně získaná nejvyšší bezpečnostní prověrka v ČR, EU i NATO.

Také Andrej Babiš byl od roku 1980 členem KSČ. V roce 1985 byl vyslán jako pracovník zahraničního obchodu Chemapol do Maroka, kde strávil šest let. Už v roce 1980 jej začala StB evidovat jako svého důvěrníka a od roku 1982 jako agenta s krycím jménem „Bureš“. Babiš jakoukoli vědomou spolupráci s StB popírá, ale v roce 2021 objevená karta agenta Bureše dokazuje, že s StB spolupracoval dobrovolně. Podstata soudních sporů, na něž se Babiš rád odvolává, je zcela opačná, než šéf ANO interpretuje a tvrdí, že vše o jeho spolupráci s StB je „lež“. Ústavní soud Slovenské republiky totiž zrušil předchozí rozsudek soudu nižší instance. Označil totiž klíčové svědectví bývalého zaměstnance StB, že si spolupráci s Babišem vymyslel, za nevěrohodné a nepřijatelné. Archivními dokumenty potvrzená spolupráce Babiše jako agenta StB nadále platí.

Dlužno poznamenat, že i v České republice došlo na základě výpovědí bývalých zaměstnanců StB k „očištění“ řady lidí obviňovaných ze spolupráce s StB. Žádný podobný precedens od Ústavního soudu ČR obdobný slovenskému v ČR bohužel nemáme. Komunistický generál Alojz Lorenc (*1939), který v 2. polovině 80. let řídil a komplexně kontroloval protišpionážní, ekonomickou, vojenskou i politickou kontrarozvědnou práci v celé komunistické ČSSR, se musí asi ve své slovenské domovině za břicho popadat nad tím, jak StB, přísně hierarchicky strukturovaná a řízená organizace, která 40 let dokázala zločinnými praktikami a síti desetitisíců špiclů a bojem s „vnitřním nepřítelem“ udržet komunistický režim u moci, byla podle českých soudů zřejmě jen „virtuální existence“.

V roce 1989 registrovala KSČ 1,7 milionu členů a kandidátů na členství, tedy podstatnou část ekonomicky aktivních občanů. Naopak skutečných a tvrdě persekvovaných disidentů mělo 14,5milinové Československo jen kolem dvou tisíc. I to v Češích nutně vzbuzuje pocit špatného svědomí, které s sebou za větší či menší míru kolaborace s husákovským režimem nesou všichni ti, kdo byli před rokem 1989 zletilí a třeba jen chtěli dělat zajímavou práci. Za kompromisem s vlastnictvím „rudé legitimace“ ale zůstává pachuť přinejmenším morálního selhání. Tato hlubší sebereflexe naší české postkomunistické společnosti chybí. Budeme snad čekat, až začnou mít ambice ke klíčovým postům lidi, pro něž bude také platit ona zmíněná Kohlova „milost pozdního zrození“ a kdo si s ohledem na věk nemohl s minulým režimem „zadat“? Co tak sdělujeme dalším generacím?

Nyní nám však tato vnitřně neobjasněná minulost vyhřezla v podobě ostrého souboje dvou prezidentských kandidátů. Mezi všemi zátěžemi z minulosti však přesto tkví nepřekročitelná morální a asi také trestně-právní odpovědnost pro ty, kdo vědomou a doloženou spoluprací s StB překročil hranici, za níž je fízlování, udavačství spoluobčanů a hluboká morální deprivace.

Žádný post a funkce, dokonce ta nejvyšší státní, pro toto neodpustitelné selhání nemůže být vykoupením, ani vnitřním, natož před občany celého národa. I když tato motivace je pochopitelná už z tohoto důvodu, že dle zákonné úpravy z loňského roku musí mít napříště čisté lustrační osvědčení i premiér a všichni členové vlády a jejich náměstci.

Lustraci tak teď už nemusí mít jen prezident republiky. Chceme mít v této nejvyšší ústavní funkci v dalším období člověka, který nemá šanci mít nejen osvědčení o čisté lustraci, ale má i průkazně velmi pokřivený morální profil?