Lekce z logiky o síle cara Vladimíra

Když se to píše všude, máme několik možností. Můžeme ten pohled automaticky akceptovat. Nebo se cítíme myšlenkovou opozicí a máme za to, že všechno je obráceně. Když všude píšou, že car Vladimír přišel o část své síly, musíme se automaticky domnívat, že posílil.

A potom zbývá ještě logické myšlení. Nejde o to, že bychom snad měli přístup k tajným zdrojům informací. Jde o to, že všeobecně dostupné informace dokážeme lépe seřadit. Tak, aby nás dovedly ke spolehlivějšímu výsledku. V minulých dílech jsme tuto metodu aplikovali na reakci Ruska na vnější podněty (zde) a na různá tvrzení o českém rozpočtovém hospodaření (zde).

Pokud je nám úplně jasné, že car Vladimír byl oslaben, pak to znamená, že vycházíme z hypotézy „každý pokus o vzpouru oslabí vládce“ nebo aspoň „každý pokus o vzpouru v Rusku oslabí vládce.“

K vyvrácení takové hypotézy nám ovšem stačí jediný protipříklad. Po nalezení jediného bílého havrana víme, že ne každý havran je černý. Po nalezení jediného příkladu, kdy se moc vládce po potlačení vzpoury upevnila, víme, že ne každý pokus o vzpouru vládce oslabí.

A takových potlačení povstání, po kterých následovalo upevnění moci, známe z dějin celou řadu. A to i z ruských dějin. Za vlády Ivana Hrozného, Petra I., Kateřiny veliké i bolševických vlád.

Zmíněná hypotéza je tedy neplatná a nám nezbývá konstatovat, že oslabení moci vládců přinášejí pouze některé vzpoury, respektive vzpoury probíhající za určitých okolností (které zatím nedokážeme přesně definovat). Patřila mezi ně i Prigožinova vzpoura proti caru Vladimírovi?

Připomínám, že z principu mohou existovat pouze tři možnosti.

1. Vzpoura vládce oslabí. Vzpomenete si na vzpouru anglického panstva proti králi Janu Bezzemkovi, po kterém jim musel vydat listinu práv? Nebo na revoltu českých stavů proti Rudolfu II.? V tomto případě by to znamenalo, že car Vladimír byl přinucen k nějakým ústupkům. Že byl nucen povolit něco, co dosud povolit nechtěl. Nebo že byl nucen odvolat někoho ze svých věrných, jako například ministra obrany Šojgu nebo náčelníka generálního štábu Gerasimova. Nebo že je někomu vděčný za pomoc a je mu nově zavázán. Takový závazek možná vznikl vůči Alexandru Lukašenkovi.
2. Vzpoura vládce posílí. Z dějin můžeme připomenout třeba skotskou revoltu proti anglické královně Alžbětě I. (po které nechala popravit svou soupeřku Marii Stuartovnu). Nebo velké stavovské povstání proti Habsburkům, které skončilo bitvou na Bílé hoře. Nebo pokus o vzpouru kanadských kamioňáků, která sjednotila většinu národa za premiérem Trudeau a umožnila mu zavést nová tvrdší opatření vůči všem budoucím rebelům. V posuzovaném případě by to znamenalo, že se veškerá politická a ekonomická moc semkla za stávajícím carem. Že nikdo významný nepodpořil Prigožinovu vzpouru. Že byla zlikvidována potenciální centra odporu. A tak dále.
3. A potom mezní případ, kdy moc není posílena ani oslabena, protože různé tendence se navzájem vyruší.

Jak je definována hranice mezi těmito třemi typy případů? Podle jakého měřítka máme zařadit Prinožinovu vzpouru? Náš problém spočívá v tom, že to nevíme. Nemám žádné spolehlivé měřítko.

Tvrdí-li někdo, že pozice cara Vladimíra je teď mnohem slabší, můžeme dát takovému analytikovi jednoduchou otázku: Jak jinak by musela vzpoura a její potlačení proběhnout, aby to pozici cara Vladimíra naopak posílilo?

Máme nicméně jeden k dispozici užitečný logický nástroj zvaný falsifikace. Tvrdí-li někdo, že pozice cara Vladimíra je teď mnohem slabší, můžeme dát takovému analytikovi jednoduchou otázku: Jak jinak by musela vzpoura a její potlačení proběhnout, aby to pozici cara Vladimíra naopak posílilo? Označil bys ho za silnějšího, kdyby byl Prigožin zavražděn? Označil bys ho za silnějšího, kdyby v celém Rusku proběhlo zatýkání? Označil bys ho za silnějšího, kdyby vše urovnával čínský císař?

Pokud žádná taková možnost neexistuje, pak je zřejmé, že tvrzení „analytika“ nezávisí na fyzické realitě a patří tudíž někam do oblasti náboženství, mystiky, ezotérismu apod.

Stejný falsifikační nástroj můžeme uplatnit i vůči těm, kdo tvrdí, že Putinovo postavení naopak posíleno. Co jiného by se muselo stát, aby vám to vyšlo jako oslabení? A tady se to rýsuje jasněji. Třeba několikatýdenní boje. Nebo by car Vladimír musel na pár dnů utéct z Moskvy. Nebo by se na stranu vzbouřenců přidala část armády. Nebo by musel vydat nějaký seznam ústupků. To si všechno dokážeme snadno představit a nic podobného nedělo.

Což ještě není důkaz, že postavení bylo posíleno. Nicméně přesto vychází teze o posílení moci lépe než teze o oslabení.

Můžeme tedy skončit konstatováním, že nevíme, jaký dopad má Prigožinův pokus o vzpouru na rozložení moci v Rusku. Nicméně je pravděpodobnější, že jeho pozice bude posílena nebo aspoň stabilizována, než že se rozpadá.

Pokud někdo tvrdí něco jiného, je ve vleku svých dojmů, nikoliv racionálního myšlení. Pokud to říkají experti, tak jsou ti experti ve vleku svých subjektivních dojmů, nikoliv racionálního myšlení. Což je jeden z důvodů, proč vám dá studium logiky pevnější základ než konkrétní znalosti jakékoliv oboru.

Má tedy plnou pravdu Max Blumenthal na Greyzone, když píše, že Prigožinova vzpoura přinesla masakr reputace neokonzervativních expertů. I když je to tvrzení přehnané.  Veškerá reputace mainstreamových bezpečnostních expertů je založena na tom, že jsou ochotni říkat všechno, co chtějí politici slyšet. A že jim nevadí říkat každých pár minut něco úplně jiného.

Dodatek: Včera odpoledne, kdy už byl tento text dokončen, vydal Seymour Hersh článek s názvem „Vzpoura, která vlastně nebyla, posiluje Putinovu moc.“