Které dezinformace jsou na našich školách povolené?

Může si učitel ve ve třídě říkat, co ho napadne? Jakýkoliv svůj názor? A co názory, které jsou zakázané a jejich projev je právně stíhán? Učitelka ze základní školy na Praze 6 tyto otázky otevřela, když při hodině českého jazyka představila žákům svůj pohled na válku na Ukrajině. Pohled diametrálně odlišný od postoje našich politiků a provládních, povolených médií.

Rozpoutal se mediální hon, který si, nutno uznat, na sebe paní učitelka přivolala sama. Určité teze, které svým žákům přednesla, lze pokládat za sporné, jiné jsou dedukce vystavěné na vlastních ideologických premisách. Převážně však šlo o očividné lži a nesmysly. I kdybychom byli vůči našim médiím jakkoliv nedůvěřiví (A já soudím, že vůči médiím obecně je nedůvěřivý postoj na místě.), nezakládá to žádný důvod stoprocentně věřit sdělením oficiální či skryté ruské propagandy o virových laboratořích nebo nacistech v ukrajinské vládě. Nicméně představme si, že paní učitelka určitým absurdním nepravdám skutečně věří. Jde pak z její strany skutečně o záměrné matení žáků a promyšlenou lživou propagandu, nebo spíše o omyl? Jak tento omyl vznikl a  jakých myšlenkových předpokladech má svůj základ, se můžeme jen domnívat. Může však být, a u mnoha lidí to tak skutečně je, výsledkem jednoduché úvahy, v níž je náš politický, tzv. západní, tzv. liberálně demokratický systém celkem správně vyhodnocen jako ne zcela svobodný, sám o sobě prostoupený lží, zaměřený proti lidem a stále jasněji se přibližující nějaké formě totality. Pak lze velmi snadno dojít k závěru, samozřejmě naprosto mylnému, že Rusko představuje jakousi alternativu, mnohem přijatelnější a přívětivější.

Ale zpět k podstatě věci. Spor o to, co paní učitelka směla před svými žáky pronést, je stejně jako mnoho jiných zdánlivě neřešitelných problémů výsledkem skutečnosti, že stát zasahuje tam, kde zkrátka nemá co dělat. Ve státem řízeném školství není středem zájmu dítě potažmo rodič coby klient, ale stát, regulátor a tvůrce politického zadání, byrokrat. Škola je pak daleko více politickou nežli vzdělávací institucí.

Co kdyby učitel na základní škole svým žákům tvrdil, že Země není kulatá nebo nějakou podobně zjevnou nepravdu, které však určití lidé bezmezně věří? Co lze v tomto ohledu tolerovat, by měla být především otázka pro klienty školy, tedy pro rodiče. Ti platí a tedy dostávají službu. Tak by to mělo fungovat ve svobodné společnosti. Tlak rodičů je ostatně silný i tehdy, je-li školství pod vlivem státu nebo místních samospráv. A tento tlak samozřejmě nemusí jít vždy, nutno uznat, ve směru racionality. V Americe například mnohdy dochází ke sporu mezi rodiči a školou potažmo místní politickou správou o to, zda se má žákům vykládat evoluce jako vědecký fakt nebo místo toho žáky učit náboženský příběh o stvoření světa.

Lze se ptát, zda mají rodiče právo požadovat, aby se jejich dítě učilo náboženská, naprosto nevědecká a iracionální dogmata. Stejně tak se můžeme ptát, do jaké míry může toto právo reprezentovat politika. Čistě tržní systém školství by tento problém samozřejmě řešil. Svobodný trh by zajistil, aby bylo uspokojeno i přání těch rodičů, kteří evoluční teorii odmítají. Můžeme se dále ptát, jaká je vlastně hodnota vzdělání, jehož podstatnou kapitolou je víra, že svět byl svořen Bohem, nicméně hodnota není něco, co lze vnutit z vyšších míst.

Učit děti teorii o ploché Zemi je ten nejextrémnější příklad. Nikdo nezpochybňuje, že takový učitel, který by žákům tvrdil, že Země není kulatá, nemá na svém místě co dělat. Ovšem to platí jen do určité míry. Pokud by se totiž teorie o ploché Zemi stala politicky přijatelným výkladem, podobně jako je v mnoha amerických městech přijatelný kreacionismus, a pokud by se dostatek politiků a také mediálních a kulturních autorit zasazoval o to, abychom na takovou teorii pohlíželi nikoliv jako na směšnou a bizarní, ale aby byla postavena na roveň skutečné vědě. Musíme totiž rozlišovat mezi zakázanými a povolenými nesmysly.

V hodinách občanské výchovy je kapitalismus líčen jako vykořisťovatelský. Teorie o člověkem zaviněném globálním oteplování se vykládá málem jako dogma, ačkoliv mnohá fakta mluví jinak. Jak by bylo naloženo s učitelem, který by správně a pravdivě mluvil o morálních principech čistého kapitalismu? Jakých trestů by se dočkal učitel, který by dětem vyložil vědecké argumenty proti tezi, že za změny klimatu může člověk a environmentalisty by označil ta tmáře a teroristy? Ostatně co se může stát učiteli, který se vyjádří, že ve skutečnosti existují jen dvě pohlaví a LGBT konstrukce jsou iracionální, už víme ze zahraničí.

Čím hlouběji se společnost propadá do iracionality, tím více se právě školy stávají institucemi, v nichž vládne atmosféra strachu. Nejde jen o základní a střední školy, ale v masivní míře také o univerzity (např. násilné nepokoje na americké univerzitě Berkeley v roce 2017, kdy sami studenti, vesměs levicově orientovaní, protestovali proti účasti pravicových řečníků na akcích pořádaných univerzitou). Právě na školách se svádí první bitva o myšlení lidí. Pokud jsou děti indoktrinovány iracionalitou v instituci, která má v popisu práce říkat pravdu, má to své nevyhnutelné důsledku na celou kulturu a politiku.

Paní učitelka z Prahy 6 vykládala dětem nesmysly. Ke své smůle si vybrala z množiny těch nepovolených. Ale kdo ví – jestliže je to politika, co si osobuje moc rozhodovat o pravdě a lži, třeba se paní učitelka jednou dočká rehabilitace. Pokud lze žáky učit, že existuje pětasedmdesát pohlaví, proč by jim nebylo možné vykládat, že Rusko na Ukrajině bojuje proti nacismu? Kdo uvěří absurditám, je schopen páchat zvěrstva. V jakém systému to žijeme, když některé absurdity jsou exemplárně stíhány, zatímco jiné jsou tiše tolerovány nebo přímo hlasitě podporovány?

Jeden z prvních signálů, které vláda vyslala občanům České republiky hned poté, co Rusko zahájilo svůj útok proti Ukrajině, se týkal svobody slova a projevu. Na opatrnou, ne zcela přímou objednávku, zablokoval český správce národní domény několik webů, které publikovaly proruské, ale mnohdy také jen vůči politice EU nebo environmentalismu kritické a odmítavé články. Nejvyšší státní zástupce Stříž, kterého současná vládní koalice před volbami slíbila odvolat, dále upozornil veřejnost, že za schvalování ruského útoku hrozí až tři roky vězení. Uteklo jen pár dní a na seznam zakázaných symbolů se dostalo písmeno „Z“. Před několika dny vyhlásil aktivista Jan Cemper, šéf vládou hýčkaného tzv. fact-checkingového projektu Manipulátoři, že použití české vlajky na sociálních sítích může být pokládáno za podporu ruské agresi. Jsme svědky frontálního útoku na svobodu slova a projevu. Válka na Ukrajině je vhodná záminka, která udává kontext i politickému zadání toho, co se smí a nesmí říkat ve školách.

Paní učitelka svůj vyhazov pokládá za potlačování názoru. Učitel je ale placený za sdělování faktů v souladu se školními osnovami. Může si osobně myslet, že Země je placatá a má mít plné právo tento svůj názor veřejně vykládat kdekoliv jinde. Ale ve škole je zkrátka v práci. Pokud bychom žili ve svobodné společnosti, patrně by si takový učitel mohl najít školu, kde se geologie a vývoj Země učí jinak, v souladu s teorií o ploché Zemi, a pokud by ji nenašel, měl by mít plné právo si takovou školu založit. Prostor před tabulí však není platformou pro jeho osobní názory.

Názor paní učitelky však v určitém ohledu potlačován je. Jakkoliv můžeme pokládat její názory za nepřátelskou propagandu a absurdní nesmysly, psát je na sociální sítě, rozšiřovat je v letácích nebo vlastních novinách či na veřejném setkání nesmí být zakázáno. V případu paní učitelky z Prahy 6 se dvě samostatná témata smíchala do jednoho. A obě z nich mají společného jmenovatele: stát zasahuje tam, kam nemá. Stát si usurpuje moc nad pravdou a lží.