Kostka, čára a ceny ropy … co to má společného?

Ať už na nejbližší benzinku jezdíte nebo kolem ní jen chodíte, musíte konstatovat, že ceny pohonných hmot jsou překvapivě nízké. Ve všeobecné inflační mizérii, ve které i cena za UHO s knedlíkem v restauraci pětadvacáté cenové skupiny atakuje dvě stovky, jsou benzín a nafta výraznou výjimkou. Nejen u nás ve vysoce zdaněné Evropě… i za oceánem se slaví skutečnost, že ceny u benzinek poklesly pod tři dolary za galon. (Jste-li český motorista, nebo dokonce Motorista, raději to ani nepřepočítávejte na Kč/litr, nebo vás trefí šlak.)

To je vysoce nestandardní situace, už jen proto, že a) na Blízkém východě panuje maglajz bez vyhlídky na brzké uklidnění, b) další velké války bez vyhlídky na brzké uklidnění se účastní Rusko, c) poměry ve Venezuele jsou neutěšené a sousední Guyana, s jejím čerstvě objeveným ropným bohatstvím, byla ze strany Venezuely terčem agresivních gest. V takových poměrech by vlastně ropa měla být dost drahá. Není, a hovoří se ještě navíc o dalším pádu cen.

Proč? Svoji roli sehrávají minimálně tři faktory, které dobře ukazují, jak je všechno propleteno se vším.

Faktor číslo 1: ačkoliv roku 2021 nastoupili v Americe k vládě demokraté, prezident Biden tehdy nevyslyšel přání onoho stranického křídla, kterému bychom mohli říkat „eko-úderka“, a nezačal omezovat frakování. Právě naopak, těžba pomocí frakování, která se dost rozjela už za Trumpa, dosáhla v posledních letech rekordních čísel, a USA nyní těží asi 13 milionů barelů ropy denně, nejvíce na světě. Tím pádem by ani rozsáhlý výpadek těžby na Blízkém východě, nebo případné zavření Hormuzského průlivu, nevyvolalo okamžitou ropnou krizi.

Faktor číslo 2: Čína a její hospodářství. Dovoz ropy do Číny, dříve setrvale rostoucí, šel během posledních dvou let dolů; a čínská ekonomika je tak obrovská, že i mírné ochlazení poměrů znamená spoustu „plonkového“ paliva, pro které není kupec. Na čínskou spotřebu ropy má nějaký efekt i nárůst počtu elektrických vozidel v zemi (Čína jich aktuálně vyrábí a prodává nejvíce). Zkrátka: Čína už není ten intenzivní dovozce, který by vyluxoval všechno na trhu.

Faktor číslo 3, asi nejbizarnější: Saúdská Arábie potřebuje peníze. Rozjela totiž konečně stavbu Neomu, onoho velkého „města-čáry“, i když mezitím podstatně zkráceného na pouhé tři kilometry; přístavní část ovšem zůstala zachována v plném rozsahu. A kromě toho plánuje ještě další megastavbu, „kostku“ v Rijádu o délce hrany 400 metrů. I takové plány jsou možné, vládne-li velkému ropnému království jeden ambiciózní princ.

Stavba Neomu prý je tak rozsáhlá, že údajně požírájednu pětinu veškeré oceli produkované na světě, což je, ehm, saúdským státem uváděný údaj, kterému můžeme a nemusíme věřit – bylo by to více, než spotřeba celých USA. Nicméně drahá je určitě, a to natolik, že i saúdský státní rozpočet musí hledat způsoby, jak na ni vydělat. Dlouhodobým cílem saúdské vlády bylo vyhnat cenu na 100 dolarů za barel. Jenže tento cíl se vzhledem k faktorům 1 a 2 ukázal být nereálný, takže na řadě je prý změna přístupu: novým obchodním modelem má být „prodat hodně a levně“. Simsalabim … a najednou se hovoří o vyhlídkách na to, že barel by mohl vyjít jen na padesát dolarů.

Zajímavá boční myšlenka: je-li něco levnější, obvykle se toho spotřebuje víc. (Tzv. indukovaná poptávka.) A ropné výrobky se spotřebovávají všude na světě, a jejich snížená cena bude mít velký vliv na spotřebu hlavně v rozvojovém světě, kde musejí hospodařit s podstatně menšími rozpočty.

Začne-li celá Afrika a Asie jezdit autem třeba o 20 % více než dřív, nezneguje to náhodou celý ten evropský Green Deal?

Malá poznámka na závěr: kritický čtenář mě upozornil na to, že v minulém článku jsem zanedbal jednu skutečnost – v Texasu za hodně veřejných výdajů odpovídají obce a jejich zadlužení roste. Musím se na to pořádně podívat, protože ten nárůst v grafu sice vypadá dramaticky, ale není v něm započtena inflace ani růst HDP; myslím si, že s jejich započtením to tak dramatické nebude, ale bude to opravdu chtít pořádně nastudovat a napsat k tomu separátní článek.