Koloběžka

Jak jsem minulý týden avizoval, o uplynulém víkendu jsem zavítal do západních Čech, kde jsme si s mými dětmi sjeli jeden úsek řeky Ohře. Ale nebyl to jediný důvod mého odcestování z gruntu. Jednak jsem se krátce podíval za rodiči, které teď nejspíš delší dobu neuvidím, protože benzín bude drahý (a nebo vůbec nebude) a jednak jsem si chtěl udělat čas na pořádný pokec s onou ukrajinskou rodinou, u které jsme se kolektivně zasadili o to, aby jeden ukrajinský chlapík v jatečném věku neskončil v mlýnku na maso někde na Donbase.

Všechny body svého plánu jsem splnil. Vyslechl jsem si od maminky celou řadu doporučení pro výchovu mých dětí, tatínek mě vážně a důrazně varoval před psaním tohoto blogu, protože by se nechtěl dožít mého pobytu v tjurmě… a setkal jsem se s panem profesorem ze Záporoží, jeho manželkou, dcerou, dvěma vnoučaty a zeťákem, který utekl hrobníkovi z lopaty. Pochopitelně nebudu uvádět jména a pokud nějaká přece jenom uvedu, budou smyšlená. Ale začnu od začátku…

Celé to začíná panem profesorem, který nemá rád Rusy, protože mu teď ničí jeho město a brzy i jeho daču, na které celý život dělal vlastníma rukama, tahal cihlu po cihle a těšil se, až se jednou bude dívat na slunce, jak zapadá za Dněprem. Jeho profesí je IT design a pracoval v rámci univerzity pro jakousi západní firmu, takže placen byl v dolarech a nežil si úplně špatně. Jeho spolupráce s onou západní korporací probíhá neustále, takže stále má nějaký přísun peněz ze kterých dokáže udržet nad vodou svojí migrační existenci i s manželkou, mladými a vnoučaty.

Pan profesor sice nemá rád Rusy, ale Banderovce přímo nenávidí. A tak teď žije v trochu schizofrenní situaci. Na jedné straně naprosto chápe ruskou motivaci poslat všechny banderovské nohsledy přímo za Stěpanem, protože ukronácků zažil za svůj život víc než dost a už dlouho s obavami sledoval jejich rojení a vyhrocování situace, ale na straně druhé jsou to ruské rakety, ruská děla a ruské granáty, co mu za pár neděl rozstřílejí jeho celý nemovitý majetek, protože on nepochybuje ani trochu, že východní břeh Dněpru je nezbytné ruské minimum v této válce. A tak má dokonalý přehled o současném stavu fronty a ví, že jeho záporožský byt potřebuje asi třicet kilometrů ruského postupu, aby byl v dostřelu a jeho „dača“ přijde na řadu ještě dřív.

Měl jsem pro jeho pocity pochopení. Ono je hezké mluvit o velkých civilizačních cílech a slavné budoucnosti, ale když pak ve jménu této budoucnosti zbude z vašich celoživotních snů jen hromada suti, tak to jaksi ztratí na efektu. Je vám houby platné sledovat boj proti zlu, když ten boj probíhá prostřednictvím vašich statků a hrdel. Ale na druhou stranu pan profesor nikdy neztratil kontakt s realitou, nic si nenamlouval, nehleděl na skvělou západní a demokratickou Ukrajinu růžovými brýlemi a když to pak celé začalo, tak mu stačil jeden nízký přelet ruské stíhačky, abysvé sny oželel, naložil manželku, dceru a vnoučata a odjel do Čech.

Jo a víte proč sem? Protože i on zná český pragmatismus. Jeho koníčkem je evropská historie a tak měl celkem jasnou představu, že tady i špatné příběhy končí relativně dobře. Pokud se dá někde přežít válka, tak tady u nás. Tady se přece vždycky včas přidáme k vítězům a nejvíc se toho tady naválčí hubou. Když uteče sem, tak dál už utíkat nebude muset… Zajímavé že?

Nejhůře to ovšem nesla jejich šestiletá vnučka. Najednou bez táty, daleko od domova, všechno je jinak, celý její svět je pryč. Zkuste šestiletému dítěti vysvětlit, že všechno je v troskách a na jednoho malinkatého človíčka dějiny jaksi neberou ohledy. Zkuste tomu človíčkovi vysvětlit, proč tu táta nemůže být.

Vnučka si to pak v hlavě všechno promítla do koloběžky. Doma v Záporoží koloběžku měla. Tady ji nemá. Proč tady nemůže mít koloběžku? Proč když tady není táta, tak nemá alespoň tu koloběžku? Táta odjet nesměl, ale koloběžku přece vzít mohli… Koloběžka se stala vším, všechno se točilo kolem koloběžky. Naštěstí to celé mělo dvojitě šťastný konec. Táta se jí vrátil a možná jí jednou bude moci vysvětlit, jak nejisté to do poslední chvíle bylo. A teď v neděli dostala i tu koloběžku…

Z plačtivé a uťáplé holčičky je už zase normální dítě, které má všechno, co potřebuje… Až mi slzy vytryskly, když jsem se na to díval.

Celá rodina pořád doufá, že se bude moci vrátit domů. Ptal jsem se, jestli by byli raději, aby kolem byla Ukrajina nebo zda bude lepší Rusko. Odpověděli mi úplně stejně, jako kdysi můj ukrajinský dědeček. Hlavní je, aby byl mír. Pro obyčejného člověka je to důležitější, než vlajka na radnici. Protože když je mír, tak je možné nosit cihly, stavět základy a snít, že jednou budete z vlastní terasy koukat na širý Dněpr, pozorovat, jak za ním zapadá slunce a poslouchat, jak si děti hrají na dvorku.

Ovšem celá rodina si stejně tak zcela jasně připouští, že se možná nikdy nevrátí. Pan profesor snad ještě chvíli bude v přízni západní korporace a bude moci dělat i v exilu. Dcera má teď od července už práci. V jedné pobočce nadnárodního gigantu vyrábí „klemniky“ – elektrikářské svorky. Zeťák si práci intenzívně hledá a když nehledá, tak vozí dříví na zimu. Jsou schopni platit nájem i inkaso, ukrajinské auto jim ještě nějaký ten rok bude sloužit, ošacení a obutí mají. Stejně jako my s obavami hledí na rostoucí ceny energií a jídla, ale při trošce skromnosti to zvládnou na stejné úrovni jako my. Pomoc už nepotřebují. Do konce roku zřejmě budou „splácet“ dluh na vyplacení mladého z válečné mašinérie, ale mají slušnou šanci, že i to bude mít svůj konec. I díky vám čtenářům splácejí o pětinu méně.

Když jsme se loučili, pozvali mě k sobě. Samozřejmě až bude po válce a pokud se budou mít kam vrátit. No, já na tom žádnou zásluhu nemám, to vy jste zařídili, aby jim shůry spadly zlaťáky, zrovna když je potřebovali nejvíc. Ale jestli celý tento příběh bude mít šťastný konec, tak tam za nimi pojedu a udělám z toho pro Kydy fajný cestopis. Potom už snad bude možné ho udělat i se jmény a fotkami.