Kolik přesně bankrotů potřebujete?

Osmá největší země na světě, na začátku 20. století dokonce sedmá nejbohatší země světa. A přesto dneska v tomhle ráji lidé žijí a umírají v bídě.

Jak se to stalo? Jednoho dne do ráje přisel socialista a začal lidem slibovat rovnost a sociální jistoty. A pak už to jelo: centrální řízení ekonomiky, populisté, politické dárečky, masivní tisk peněz, regulace, korupce, restrikce, vykloubené státní násilí. Od nezávislosti na Španělsku v roce 1816 země zbankrotovala devětkrát. Devětkrát!

Nejvýznamnější bankroty se odehrály v letech 1890, 1982, 1989, 2001, 2014 a 2020. Ke každému z těchto defaultů se dozvíte samostatný příběh, proč k němu došlo, ale jedno mají společné: Levicové vlády, které lidem intenzivně tvrdily, že trh je zlý a že lidé potřebují stát, který by je před zlým trhem ochránil a zaručil rovnost a spravedlnost pro chudé, a to cestou státního přerozdělování a centrálním řízením ekonomiky.

Jak se tak koukám na historii tohoto státu, hned si vzpomenu na jeden díl z The Simpsons, kde je Bart Simpson testován Lisou, jakou má schopnost učit se. Zatímco morče se po jednom elektrošoku choulí v koutě, Bart dostane ránu, řekne AU! a sáhne na elektrodu znova. A znova a znova a znova. Je to děsná legrace a krásná ukázka toho, že Bart má menší schopnost učit se ze svých chyb a z bolesti než morče. ( https://www.youtube.com/watch?v=5pxG4yd8U3U ).

A zatímco se všichni popadáme za břicha, jaký je Bart bezmozek, připadají mi leckteré národy podobně kolektivně hloupé. Socialismus – default – AU! – socialismus – default – AU! – socialismus – default – AU!!! A stejně jako Bart a pořád a pořád dokola. Státy plné bezmozků bez schopnosti poučit se z vlastních chyb.

Devět bankrotů, proboha, a pořád skáčou na stejné socialistické kecy a sliby. Jiná jména, jiné strany, ale pořád stejná politika. Marné hledání „konečně slušných politiků, co to s námi budou myslet upřímně a budou to dělat pro lidi“ – AU!!! „Konečně někdo, kdo nebude krást“ – AU! „Konečně odborník, co bude řídit ekonomiku jako firmu“ – AU! „Konečně studovaný politolog, co tomu rozumí“ – AU!

Pořád hledání nějakého svatého Grálu. Neexistujícího řešení. Hledání vůdce, který splní nesmyslné a nesplnitelné zadání. Řídit ekonomiku lépe než tržní hospodářství a rozhodovat se za lidi lépe, než by se rozhodovali oni sami za sebe. Nikdy a nikde to nefungovalo, ale s takovou frekvencí jako v Argentině se nedokázali trýznit skoro nikde jinde na světě. Až do dnešních dnů.

S radostí nám Čechům oznamuji, že si nedávno argentinský lid většinově zvolil za prezidenta čistokrevného libertariána. Absolutně nepředstavitelný a nepředvídatelný, ale pro mne zcela logický tah.

Levicové deníky celého světa se předhánějí v pejorativních adjektivech, aby pana prezidenta pošpinili v očích západní veřejnosti. Prý: Extrémně pravicový populista. Extrémní pravičák. Blázen. Divnej nerd. Mám v živé paměti, jak ty stejné deníky pěly ódy na „skvělého“ venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, jak skvělé sociální programy aplikoval na svou zemi. To, že Maduro dohnal svoji zemi ke krachu a na pokraj hladomoru, že to byl extrémní komunista, vzděláním taxikář a absolutně vymaštěný člověk – to moderní západní deníky zmínit minimálně v počátku jeho politické kariéry nedokázaly. No a pak ten hladomor a krach země z Venezuely zase tiše odešel – i s Madurem.

Dnes ale na levici, komunismu, socialismu, kolektivismu není nic extrémního. Nene, dnes je to u nás na západě normou. Ale jak někdo cituje nobelisty jako např. Friedricha von Hayeka (1974 Nobelova cena za ekonomii), stává se z něj extrémista! Extrémní pravičák. Jak hluboko jsme už proboha klesli? Jak máme pokřivenou a zamlženou optiku vnímání světa, abychom tolerovali tak zmrzačené a nesmyslné názory?

A proto, milí Češi, malá otázka na tělo. Kolikrát chcete nechat zbankrotovat naši malou zemi ve střední Evropě? Kolikrát otočíme levicové strany? A když nás zklame levicový populista Fiala, vrátíme se ještě k levicovějšímu populistovi Babišovi? A pak budeme zkoušet levicové křesťany? Nebo levicové Japonce? Co tak ultralevicové dredaté piráty? Nebo levicové starosty? Budeme mezi nimi hledat konečně toho hodného levicového politika, co bude konečně myslet na lidi a ochrání nás před tou hrůznou tržní ekonomikou a před tou nebezpečnou svobodou?

Zklamou vás nutně všichni, protože to káže nemilosrdná materie konsistentní reality. Prostě to nefunguje, nikdy nefungovalo a nikdy fungovat nebude. Ale třeba po 9. bankrotu České republiky a zruinování a vykradení všech důchodových fondů dáme šanci někomu jako Libor Vondráček, který nabízí to, co teď zatím ještě skoro nikoho nezajímá: Svobodu a tržní ekonomiku. Po devátém bankrotu nám to snad dojde.