Kolik mailů pošleš, tolikrát jsi (dobrým) zaměstnancem; a o vysavačích, které nevysávají

Milí čtenáři, dostal jsem nedávno dotaz, jestli bych nenapsal zase něco o IT světě a o tom, jak zvláštními způsoby občas zasahuje do světa normálního. (Můžeme-li to slovo normální vůbec použít.)

Shodou okolností se v IT rybníčku právě odehrály dvě události, které stojí za to okomentovat, tak o nich tedy napíšu. Neříkám, že jsou nějak kritické nebo že by nad nimi člověk měl šílet, ale zajímavé jsou obě. Jak samy o sobě, tak možnými implikacemi do budoucna.

Před několika týdny jsem psal o fenoménu zvaném vendor lock-in, v kterémžto článku jsem se velmi opatrně vyjádřil o společnosti Microsoft v tom smyslu, že už je snad nejhorší nápady přešly. Asi to budu muset vzít zpět, protože nový výmysl z dílny Microsoftu zvaný Productivity Score je … zvláštní. Ale posuďte sami.

Takzvané skóre produktivity je číslo, které balíček Microsoft 365, často nasazovaný ve firmách, vypočítá každý měsíc pro každého uživatele a ukáže ho, mimo jiné, jeho nadřízeným. Výpočet sám je pozoruhodný, vstupují do něj totiž kritéria jako:

• kolik času jste strávili psaním e-mailů,
• kolik času jste strávili odpovídáním na zprávy v Microsoft Teams a kolikrát jste v nich zmínili svoje kolegy,
• jaké procento času jste při online poradách měli zapnutou kameru,
• kolik času jste věnovali úpravám sdílených firemních dokumentů.

Uf. Tak fantasticky blbou metriku pro produktivitu aby člověk pohledal. Kéž by byla jen zcela mimo a neměřila vůbec nic; ale dokonce bych řekl, že ta korelace je tam negativní. Čím více času někdo stráví výměnou zpráv a e-mailů, tím méně se může soustředit na práci. A vypnout kameru a potažmo i mozek v momentě, kdy si Jiřina z ejč-árka už deset minut plácá játra o posledním přísně anonymním firemním dotazníku a o tom, jak tam Karel zatrhal všechno špatně, je snad otázkou pudu sebezáchovy.

Proti činnosti digitálních obrů jako jsou Facebook či Google je toto samozřejmě slabé kafe, protože většina racionálních manažerů bude tuhle prapodivnou statistiku ignorovat. Upřímně ale lituji lidi, jejichž nadřízení spadají do oné neblahé podmnožiny, která ujíždí na mikromanagementu svých zaměstnanců. Pro takové šéfy je horor pracovat i tak; teď tedy dostali do ruky další tupý nástroj, se kterým můžou někoho občas pomyslně udeřit po hlavě.

Zábavnější, i když takovým trochu mrazivým způsobem, je přemýšlet o tom, jak by se takový nástroj dal ještě “zdokonalit”. Například pokud si šéf libuje v tom, rozesílat dlouhé e-maily, mohl by podobný software sledovat, zda si tyto encykliky dotyčný zaměstnanec otevírá a zda je skutečně čte až do konce. A na základě rychlosti pohybu očí sem a tam také spočítat, zda je četl pozorně, či zda je jen nevděčně přelétl pohledem a pohrdl tak koncentrovanou moudrostí v nich obsaženou.

Dosti žertíků. Jádro problému je pořád to samé. Každý dnes při své běžné činnosti produkujeme obrovské množství dat, kterému pracovně říkám digitální hlušina. A v té digitální hlušině se neustále někdo snaží hledat zlato nebo aspoň uhlí. Někdy ze zištných důvodů, jindy třeba k uspokojení vlastní zvědavosti.

Dokud se takové hledání zlata bere jako cvičení ve statistice, je to dobrá zábava pro exaktní mozky. Skutečný problém nastává v momentě, kdy se podle takových údajů někdo začne rozhodovat, nebo je při svém rozhodování aspoň bere v úvahu. Přičemž ono je dost těžké je v úvahu nebrat, pokud už jsou vám jednou předloženy. Existuje něco, čemu se říká efekt kotvy, při kterém lidská mysl při rozhodování bere v úvahu i čísla, která by vlastně měla ignorovat, jen proto, že jim byla nedávno vystavena. A netýká se jen nějakých hlupáčků; pokusy v Německu ukázaly, že efektem kotvy mohou být ovlivněni i soudci při vynášení rozsudků (PDF).

V soukromé sféře můžete v nejhorším změnit pracoviště, ale nerad bych viděl situaci, kdy někdo v rámci digitalizace a modernizace státní správy začne podobná hauznumera aplikovat při tvorbě zákonů a jiných norem… Což mi připomíná, že to ještě není ani 14 dní, kdy byl představen expertní výpočet indexu rizika Covid-19. Na první pohled vypadal hezky, ale už teď z něj vláda dělá trhací kalendář. Kvasivá pouliční realita se, jako obvykle, nenechala vecpat do jednoho jediného číslíčka.

Ještě zpátky k Microsoftu, i když už jen pár větami. Tohle skóre je sice naprosto nesmyslné z hlediska posuzování produktivity práce, ale dobře ukazuje, jak často ti lidé používají nástroje od Microsoftu. Což se hodí vědět komu? Zase Microsoftu. Firma sobě, ale snaží se to prodat jako výhodu svým zákazníkům.

Druhé krátké zastavení se týká Amazonu, jednoho z digitálních obrů, jejichž dominantní postavení na trhu teď řeší Kongres.

Před pár dny došlo k masivnímu výpadku serverů Amazonu na východním pobřeží USA, načež … roboti Roomba široko daleko odmítali vysávat a dveřní zvonky Ring fungovat. Takzvané chytré spotřebiče se staly natolik chytrými, že nedokáží operovat samostatně, bez napojení na vzdálené servery. Nebo jen ve velmi omezeném rozsahu.

Čtenář konzervativního ražení si nyní může říci, že toto je chyba těch, kdo si takové přístroje kupují. Určitá potíž s tímto snadným odsudkem je v tom, že máte čím dál méně na výběr. Tahle vlastnost není až tak rozhodující, aby ji při výběru produktů většina zákazníků brala v úvahu. A zatímco hřeben nebo postel si můžete nechat udělat na míru od řemeslníka, u tak sofistikovaných produktů je konkurence značně omezená. Maličtí výrobci nešmírovacích robotů či televizí na globálním trhu nepřežijí, tím pádem jste při výměně dožilých spotřebičů postrkován tam, kam míří trh jako celek.

Tenhle incident poukazuje na druhý velký problém dnešního digitálního světa: zranitelnost takových systémů. Výpadek luxovacích robotů je k naštvání, ale relativně benigní. Výpadek dálkově ovládaných dveřních zámků může mít horší následky. Nebo třeba chytrých medicínských přístrojů. Nemluvě už o tom, že jednoho dne se může někdo rozhodnout povypínat ty přístroje úmyslně, například proto, že jste se znelíbili – cancel culture na fyzické úrovni.

Vysoce centralizované systémy dirigované zvenčí jsou efektivní, ale na úkor své robustnosti. Aneb, jak jsem někde slyšel – kdyby lidské tělo navrhoval Amazon, mělo by jednu plíci, jednu ledvinu a přesně odpočítané množství červených krvinek.

Konec vysílání z IT světa, příště zase něco o politice.

• MARIAN.KECHLIBAR