Kissinger je jenom jeden, Trussovými se může dláždit

„Polsko se spojí s Ukrajinou, a ta zmizí, říká Janukovič“ tvrdí nadpis jednoho z významných českých internetových portálů. Ve skutečnosti je však text bývalého ukrajinského prezidenta s původním názvem „Nad propastí… O osudu ukrajinské státnosti se rozhoduje nyní“ o něčem jiném. Janukovič je ukrajinskou realitou poučený muž, jeho text není proruský, jak by si asi česká média přála. Je to zamyšlení člověka, kterému o budoucnost Ukrajiny jde – a proto zamyšlení smutné. A ano, i v tomto kontextu (a v přemýšlení o jedné z variant ukrajinské budoucnosti) se Janukovič obává rychlosti dnešního sbližování Ukrajiny a Polska, v jehož důsledku ekonomicky zničená a sociálně rozvrácená země „bude donucena s Polskem splynout“. Berme jeho pohled jako varování Ukrajince, že i Ukrajinci mají – s Poláky – své historické zkušenosti. A ty moc dobré nebývaly.

Britská ministryně zahraničních věcí Liz Trussová poskytla v Čechách velký rozhovor. Tvrdí v něm, že „v zájmu Evropy je postarat se o to, aby se Rusko podobné agrese nemohlo už nikdy dopustit“, že sankce vůči Rusku musí platit i v případě, že Ukrajina se s Ruskem dohodne na míru, ale také, že „jsme připraveni na všechny eventuality … a ukázat Rusku sílu“ v odpovědi na otázku, jak by Západ postupoval, kdyby Rusko použilo na Ukrajině taktické jaderné zbraně. Jaký to rozdíl mezi názory architekta světové geopolitiky a realistickým politikem, který našel funkční uspořádání vztahů mezi USA a Čínou, Henry Kissingerem na straně jedné, a – poněkud výstřední a v zahraniční politice zcela nezkušenou – političkou Trussovou. Mnohá média nazvala Kissingerův názor na obsah mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem za názory „cynického staříka“, protože si tato média a „jejich“ politikové snad myslí, že použitím jaderných zbraní zavlaje vlajka EU a NATO nad Kremlem. Pokud je otázka položena takto jasně, pak svět stále nutně potřebuje cynického staříka Kissingera. Ten je jen jeden, Trussovými se může dláždit.

Bývalý ministr životního prostředí a člen Strany zelených Jan Dusík se stane náměstkem pro klima dnešní ministryně životního prostředí Hubáčkové. Dusík bude podle slov Hubáčkové hlavním českým vyjednavačem energetické a klimatické agendy českého předsednictví, které začíná za měsíc. Nejzásadnější bude, podle jeho slov, aby se „Češi postarali o dokončení jednání o balíčku Fit for 55 a plánu REPowerEU, ukončení závislosti na ruských fosilních palivech“. Dusík je hlasatelem „ukončení doby uhelné“, přeje si, aby těžba uhlí v Čechách skončila do roku 2030. Náměstkem ministryně Hubáčkové chce být „pouze na šest měsíců našeho předsednictví, pak se rozhodne, co dál“. Opravdu dnešní česká vláda myslí vážně, že člověk s těmito názory má být „jedním z nejdůležitějších Čechů při předsednictví EU“? Hnutí Duha již nominaci Dusíka pochválilo a přivítalo. Já ne.

Národní divadlo uvedlo premiéru Smetanovy Prodané nevěsty v režii Alice Nellis. Muselo zřejmě jít o další pokračování obtížně stravitelných progresivistických pokusů „první scény“, neboť podle komentářů mnozí diváci v průběhu představení odcházeli, někteří prý i na herce křičeli „hanba“. Nellisové Prodaná nevěsta je inscenována kamsi do panelákového předměstí kdesi v Mostě jako „zkouška opery“. Opravdu je v dnešním divadelnictví možné všechno? Je možné, aby Národní divadlo uvedlo Manon Lescaut, úžasné verše Vítězslava Nezvala, v podobě na hraně mezi oplzlostí a pornografií? Skutečně musí divák sledovat Macbeth v tovární hale? Chtějí-li někteří čeští režiséři tímto způsobem znásilňovat významná díla české a světové operní či dramatické tvorby, nechť jim k tomu vedení Národního divadla nedává prostor. A protože dává, do Národního divadla se už chodit nedá.