Když končí něco nenahraditelného …

Nebýt tenkrát Íránu, který pohrozil, že se do války vloží a mnoha dalších zákulisních jednání, o kterých toho moc nevíme, dopadlo to pro Náhorní Karabach blbě už tenkrát.

Ale už tehdy platilo, že nebyl žádný ani světový ani regionální policajt, který by vyhlásil bezletovou zónu, nechal nad územím kroužit svoje technologicky vyspělé stíhačky, které by udržely bojující strany od sebe hrozbou jeho obrovské moci. Multipolární svět začíná pro Armény válkou, kterou nemohou vyhrát a bylo jim houby platné, že se snažili místního ruského autoritativního ochránce vyměnit za vzdálenějšího demokratického ochránce.

Arménie je v unikátní situaci. Má slíbenou ochranu od USA i Ruska… ale v praxi obě země jen vyzvaly k ukončení bojů a návratu diplomacie. Což muselo Pašinjana jistě potěšit.

Arméni jsou takoví Poláci Kavkazu… tak moc se snažili o své vlastní zájmy, až naštvali všechny.

Staletá arménská přítomnost v Karabachu teď zřejmě vezme svůj konec a bude to velmi ošklivý konec. Vše křesťanské bude zadupáno do země, vyteče hodně nevinné krve, podíváme se v přímém přenosu, jak vypadá moderní odsun obyvatelstva a zřejmě se ukáže, jak byl v roce 45 ten náš odsun spořádaný a humánní. Tam v Karabachu se s tím žádný Azer pytlíkovat nebude.

A u nás bude výmluvné ticho… Protože tu Arménii sice všichni chtěli, ale jen jako kartu do hry. Nikdo nechtěl Arménii proto, že by ji měl rád.

Kdo u nás o Karabachu a tamních obyvatelích informoval? Kdo tam jezdil a znal jejich situaci? Kdo už dlouho předpovídal tento vývoj? Ládík Větvička. Ten je měl doopravdy rád. Ten tam jezdil, ptal se a psal o tom fantastické reportáže. Bohužel jeho jedinečné materiály, články, popisy i fotky symbolicky shořely při jeho vaporizování na Idnesu. Za nadšeného jásotu liberální mládeže, které mudrlant z Ostravy konečně přestal překážet.

Jak dlouho to trvalo? Čtrnáct dní? A už se ukazuje, že barbaři v Mladé frontě zničili něco, co mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Kdo ví, kolik fotografií bylo unikátních, kdo ví, kolik fotografií dokumentovalo něco, co je teď (po vojensku rázně) navždy vymazáváno z povrchu země. Kdo ví, kolika lidem teď podřezávají krky a Ládik byl jediný, kdo jejich život zachytil a popsal. Tam v Karabachu teď hoří nenahraditelná kulturní díla, popisy a dokumentaci k nim zničili u nás ti, kteří mají plnou hubu demokracie a lidských práv.

Kdyby to naše nadšené válečníky zajímalo, tak právě k tomu byl mír dobrý. Lidi zůstávali naživu. V chudobě, s mnoha problémy… ale žili. Všechny armády vždy útočí výlučně na vojenské cíle, ale v praxe pak vypadá jako ty vesnice na Donbase, které jsou zcela srovnány se zemí. V praxi to pak vypadá, jako právě teď tam v Karabachu, kde mizí z dějin staleté osídlení a unikátní kultura, protože když se štengrují velmoci, tak se na takové prkotiny nedbá.

Ti, co rozhodli o Ládikově vaporizaci, tak nějak symbolicky pomáhají Azerům vymazat povědomí o tom, že v Karabachu někdy žili Arméni, že tam působila nejstarší křesťanská církev světa. A to všechno ve jménu evropských hodnot a liberálního vidění světa. Tam na Karabachu končí něco nenahraditelného a u nás se pár svazáků postaralo i o vymazání vzpomínek.

Chce se mi zvracet a brečet zároveň. V poslední době se moc nelišíme od Sodomy. My si ten ohnivý déšť v podstatě zasloužíme. Začínám pomalu pochybovat, že je mezi námi alespoň těch deset spravedlivých, pro které Hospodin zachrání město.