Justice … pilíř totality

Po nástupu komunistického režimu k moci se v padesátých letech výrazným mocenským nástrojem stala justice. V politických procesech byla politicky zneužívána jednak k odstranění konkurence, lidí s odlišným politickým názorem a také k zastrašení. Dlouhodobě tím komunistická strana poškodila sama sebe, protože diskreditovala svůj socialistický program a i když se v následném období snažila tyto nezákonnosti napravit, nikdy se jí to zcela nepodařilo a vždy to byl snadný cíl pro její nepřátele, jak ji diskreditovat. Nezákonnosti, především procesů padesátých let, postupně řešily komise Barákova, Kolderova a Pilerova. Docházelo k amnestii, rehabilitacím a šedesátá lét s vyvrcholením v Pražském jaru by vypadala jinak bez rehabilitovaných politiků, kteří velmi aktivně vstoupili do reformních procesů (G.Husák, J.Smrkovský, F.Kriegel, J.Pavel, L.Svoboda, F.Goldstücker, G.Bareš). Někteří aktéři politických procesů byli potrestáni, včetně trestního stíhání.

Nicméně historická realita vypovídá o systémové propojenosti totality a justice, jejíž politické zneužívání se ukazuje hned v prvních krocích nastupující totality. Patří zde připomenout známý slogan: „Kdo nezná historii, je nucen ji prožívat znova“. Náhlé, až frontální zneužívání justice pro politické zájmy tento slogan potvrzují. Nejvyšší státní zástupce bývalý komunistický vojenský prokurátor Igor Stříž ohlásil, že již téměř sto lidí je trestně stíháno za své názory. Současné politické procesy jsou spojeny se svobodou slova a s porušováním Listiny základních práv a svobod. Nabízí se otázka, proč náhle dochází až k masovému zneužívání justice pro politické zájmy současné moci.

Známým se stalo trestní stíhání a odsouzení Vladimíra Kapala, Juraje Václavíka a Josef Skály podle paragrafu 405 trestního zákoníku – zpochybňování genocidia. Evidentní je zneužití tohoto paragrafu a justice na politickou objednávku. V trestně stíhané diskusi nešlo o zpochybňování genocidy, ale o diskusi o okolnostech této genocidy. Navíc nejvýznamnější metodolog vědy posledních desetiletí K.Popper zpochybňování (falzifikaci) stávajících tvrzení a teorií považuje za nezbytnou a nezpochybnitelnou součást vědy. T.Hübner tak vrací intelektuální úroveň české společnosti do dob inkvizice, i když rozdíl zde je, odsouzení nebudou upalováni a snad nebyli ani mučeni.

Soudce T.Hübner u soudu prohlásil: „My tady nebudeme dokazovat historii, historie je daná“. Legitimní je pak otázka, jak by se polovzdělaný T. Hübner vyrovnal s odlišným pohledem na českou historii F.Palackého a T. G. Masaryka na jedné straně a J.Pekaře na straně druhé. Koho z nich by zavřel, protože „historie je daná“? S tímto přístupem či vzdělaností je T.Hübner správným justičním nástrojem politické moci a politických zájmů.

Daná je minulost, to je to, co se skutečně v minulém čase uskutečnilo. Historie je reflexe této minulosti ve společenském vědomí a ve vědomí jednotlivých lidí. Při každé společenské změně dochází ke změně historie, k překreslování údajné minulosti dle logiky Velkého bratra: „Kdo ovládá minulost, ovládá současnost“ (Orwell).

Odkazovat se na většinový či jinak formálně mechanický argument „opakovaně potvrzené“ (Hübner), je ten nejprimitivnější způsob argumentace. Takto argumentovala má babička: „to říkají všichni, to říká každý“. Jenže má babička se narodila v roce 1889, měla čtyři třídy a nebyla soudcem. S touto logikou by soudce T.Hübner odsoudil J. Skálu v minulosti za opačné stanovisko, protože tehdy byl většinový názor opačný než v současnosti. Před soudcem T.Hübnerem bych se měl bát mluvit pozitivně o J.Husovi, protože minimálně v římsko katolické církvi je většinově považován za kacíře. Také je snaha změnit historický názor na husitství. Nositelé těch správných názorů přišli s objevnou informací, že husité vypalovali hrady a dobývali města, a proto jsou temnou stránkou české historie. A já si doposud myslel, že husité pořádali koncerty a učené disputace. Bohužel, tito tvůrci nové historie neuvedli, ve které válce se neničilo.

Již delší dobu má v České televizi téměř monopol na historii historička střední generace, která tvrdí, že doba pobělohorská není žádná doba temna, ale je to zlatá éra českého národa. Nyní můžeme jen očekávat, kdy soudce T.Hübner prohlásí, že to je „opakovaně potvrzené“. Co pak bude následovat? Budou se pálit knihy A. Jiráska?  F. Palacký a T. G. Masaryk budou prohlášeni za vyvrhele národa a výuka o národním obrození bude v dějepise zakázána, jak to ostatně vyžaduje BIS a M. Koudelka? 

Argumentace „opakovaně potvrzené“ (Hübner) či většinový názor je nejen projevem pokleslé justice, ale je to také absolutní intelektuální úpadek společnosti s konsekvencemi pro její bezpečnost a existenci. Každá živá entita se musí reprodukovat a rozvíjet, pokud tak nečiní zmírá. V případě člověka, lidstva a společností vývoj již probíhá především v intelektuální rovině. Uveďme dvě charakteristiky intelektuálního a tím i evolučního vývoje.

Intelektuální výboje nemají binární charakter, pouze jediného možného pokusu, nýbrž se jedná o roj, o velké množství odlišných přístupů a postupů a čím je tato množina intelektuálních aktivit četnější a různorodější, tím rychlejší vývoj, tím pravděpodobnější dosažení optimálního výsledku. Západní civilizace dosáhla takové dynamiky vědeckého, technologického a civilizačního vývoje díky vynálezu knihtisku a rozšíření gramotnosti na víceméně celou populaci. Tím obrovsky narostl intelektuální potenciál a z něj vyplývající množství odlišných přístupů.

Je sociologická zákonitost, že inovace, nový poznatek naráží na danou skutečnost, „opakovaně potvrzené“ (Hübner) a musí se do reality prosadit. Tuto zákonitost ve vědě popisuje S.Kuhn v publikaci Struktura vědeckých revolucí a v umění jako destrukci estetické normy J.Mukařovský. Střetávání inovací se stávající skutečností je součást živého sociálna. Něco zcela jiného je však bariéru pro inovace formalizovat a začlenit do systému. Společnost, která formálně systémově nastaví skutečnost-pravdu, o níž rozhoduje soudce, navíc nedostatečně vzdělaný, se systémově vylučuje ze soutěže moderních společností a nastavuje vývojovou trajektorii ke svému zániku (je to snad záměr?).

Primitivním nastavením „opakovaně potvrzené“ (Hübner) česká justice popírá metodologický axiom neoliberalizmu stanovený jejich guruem K.Popperem o falzifikaci ve vědě. Pravdivost teorie, hypotézy, poznatku nelze potvrdit, pouze lze dočasně vyvrátit nepravdivost hypotézy. Co se však nepodařilo vyvrátit dnes je možné vyvrátit v budoucnosti.  Nejdříve platilo, že za genocidou v Katyni jsou Němci, následně za genocidou byli Sověti a co bude dál? To má být otázkou vědecké diskuse a je naprostým úpadkem, když má rozhodovat vzdělanostně nepřipravený soudce, plnicí politickou objednávku, vyřazující kandidáta na prezidenta ze soutěže o funkci. S intelektem T. Hübnera a s jeho přístupem by byl zablokován jakýkoliv vývoj ve vědě, protože každý nový poznatek naráží na „opakovaně potvrzené“ (T.Hübner).

Poplašná zpráva je dalším hitem české justice. Státní zástupkyně Katarína Kandová a soudce Lukáš Svrček mají na svědomí odsouzení organizátora demonstrace na Václavském náměstí Ladislava Vrábela. Ve svém vystoupení mluvil o hrozbě války s Ruskem. To bylo označeno jako trestný čin poplašné zprávy, za něž dostal trest. O hrozbě války s Ruskem však mluví bývalý komunistický rozvědčík, nyní prezident Petr Pavel, ministři současné vlády, redaktoři České televize a novináři provozující státní propagandu. Nikdo z nich však pro šíření poplašné zprávy nebyl trestně stíhán.

Premiér a nevystudovaný politolog Petr Fiala prohlásil, že jsme ve válce. Tým poradců Petra Fialy přispěchal s vysvětlením, že pan premiér to myslel jako metaforu. Ovšem při klasifikaci poplašné zprávy nejde o to, co je v hlavách vládních úředníků či premiéra, ale o to, jak je sdělení vnímáno auditoriem. Pokud tedy není sděleno, že se jedná o metaforu a co má metafora vyjadřovat, ale také pokud se velké části populace nevysvětlí, co je metafora, jedná se jednoznačně o to, jak je sdělení vnímáno, a tedy jde o poplašnou zprávu. Přiznám se, že sám nevím, jaký obsah jako metafora výrok měl.

Je s podivem, co česká justice doposud dělala. Její zahálení v boji s poplašnými zprávami je zarážející. Celá Orwellova „1984“ a Huxleyho „Konec civilizace“ jsou poplašnými zprávami. Vzhledem k tomu, že autoři jsou již mrtví, tak ostražití čeští soudci je nemohou zavřít, ale alespoň by mohli zakázat jejich knihy. Také česká justice neuhlídala poplašnou zprávu o stoupající hladině oceánů, poplašnou zprávu o řádění Evropské komise v pauperizaci občanů Evropské unie, poplašnou zprávu o rostoucí ekonomice a vojenské síle Číny, poplašnou zprávu, že Donald Trump chce kandidovat v prezidentských volbách, ale i poplašnou zprávu, že chce kandidovat Joe Biden. Za poplašné zprávy lze označit i všechny zprávy Římského klubu a víceméně všechny práce prognostických týmů. Charakter poplašné zprávy mají výsledky průzkumů, v nichž se ukazuje propad důvěry v současnou vládu. Snad česká justice, která dokázala nezachytit několikabilionové rozkradení českého majetku v devadesátých letech, bude nyní úspěšnější ve stíhání poplašných zpráv. Ovšem nejsem si jistý, jestli to není poplašná zpráva.

Dalším signálem o úpadku českého školství a české společnosti je kauza spojená s kauzou učitelky Martiny Bednářové, která mluvila o ukrajinských reáliích odlišně od vládní doktríny. Ovšem minimálně v řadě případů její sdělení nebylo dezinformací, ale dokazatelnou alternativní informací.

Z uniklého telefonátu Victorie Nulandové, náměstkyně ministra zahraničí USA víme, že USA stála majdanská změna režimu 5 miliard dolarů a postoj ke spolupráci s EU „Fuck the EU“ se stal slavným a od V. Nulandové neoddělitelný. Vzhledem k tomu, že jak víme z kauzy M.Zeman a Pussy Riot, Pražská kavárna a její souznějící užiteční idioti považují vulgarity v angličtině za akceptovatelné, na rozdíl vulgarit v češtině, nebudu citát V. Nulandové převádět do češtiny. Věrohodnost citátu mimo jiné potvrzuje ostré ohrazení Angely Merkelové a následná omluva Victorie Nulandové.

O zbytečnosti vyhroceného vývoje na Ukrajině svědčí jednání ve večerních a nočních hodinách 21.února 2014, které proběhlo za účasti prezidenta V. Janukovyče, vládních představitelů, opozičních stran a ministrů zahraničí Německa-W. Steinmeiera (současného prezidenta), Francie-F.E. Fourniera, a Polska-R.Sikorského. Výsledkem jednání byla podepsaná dohoda o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, vláda měla stáhnout policii Berkut před parlamentem a vládními budovami. Na podzim 2014 měly být na Ukrajině nové prezidentské volby a do té doby měly ustat protivládní demonstrace a měla být vytvořena vláda národní jednoty. Následující den vláda stáhla Berkut před parlamentem, ale demonstranti okamžitě vtrhli s kalašnikovy do parlamentu. Odstřelovači zabili desítky lidí, demonstranti násilím obsadili vládní čtvrť a parlament. Prezident uprchl z Kyjeva a poté i z Ukrajiny. Garanti noční dohody, ministři zahraničí Německa, Francie a Polska na násilné popření a zničení noční dohody nijak nereagovali.

O událostech na kyjevském náměstí odvysílala americká televize One America News v roce 2020 film “Ukrajinský podvod. Impeachment, Bidenovi peníze a masové vraždy“. (The Ukraine Hoax: Impeachment, Biden Cash, and  Mass Murder).

Ve filmu vypovídá gruzínský odstřelovač Alexandr Rezavašvili, člen skupiny gruzínských odstřelovačů, kteří se od podzimu 2013 cvičili v Gruzii na zásah na Majdanu. Při výcviku byl neustále přítomen americký důstojník Brian Christopher Boyenger. Výcvik probíhal pod jeho kontrolou. Celou operaci od přesunu z Gruzie na Majdan, spolu s americkým důstojníkem, řídil pozdější poslanec ukrajinského parlamentu Sergej Pašinský. Po rozkaze začali odstřelovači ostřelovat demonstranty i policisty Berkutu. Výsledkem bylo 49 mrtvých demonstrantů a 4 policisté. Některé zdroje uvádějí až přes sto mrtvých. V době natáčení filmu ze 45 gruzínských odstřelovačů z Majdanu jich žilo již pouze 14. Mrtví z Majdanu se stali stejným podnětem pro převrat jako „mrtvý student“ Šmíd v Praze na Národní třídě.

2.5.2014 demonstrovali lidé v Oděse proti poměrům na Ukrajině. „Majdanovské síly“ demonstranty nahnaly do Domu odborů, kde je za přihlížení policie upálili. Zahynulo 48 lidí. Vše snímala televize a navzdory jasným důkazům nedošlo k žádnému trestnímu stíhání. Určitým potvrzením této události je vyjádření V.Bartušky, studentského vůdce z listopadu: „Takto je třeba na Rusáky, je třeba je upalovat“. Nacismus nahradil upalování Židů upalováním Rusáků. Proti tomuto výroku se ohradil tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.  

V únoru 2015 v běloruském Minsku proběhlo pod záštitou OBSE jednání za účasti Ukrajiny, Ruska, Německa a Francie k řešení situace na Ukrajině. Výsledkem byla Minská dohoda. Koncem roku 2022 německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že za dohodou byla snaha Západu poskytnout kyjevskému režimu čas na posílení armády a na přípravu na rozsáhlou válku. Nebyly tedy cestou k nastolení míru. Ve stejném smyslu se vyjádřil i francouzský prezident Francois Hollande.

Učitelé jsou tradičně většinou konformní a poplatní stávající moci bez mravního imperativů, což dokládá ředitelka dané školy Mgr. Renata Riedlová. Soudkyně Lada Horáková prokázala, že neumí pracovat s prameny a není schopna jejich kritické analýzy, což považuji pro soudce za dosti podstatné kompetence a jejich absenci u soudkyně za důkaz pokleslosti české justice. Jak máme chápat výrok soudkyně Lady Horákové: „Pronesené výroky jsou zcela neslučitelné se zásadami a cíli vzdělání v ČR“. Pokud je mi známo, a dva roky jsem se zúčastňoval jako ředitel Ústavu pro informace ve vzdělávání porad vedení MŠMT ČR, nikdy nezaznělo, že cílem vzdělání v ČR je vymývání mozků žákům a studentům a poskytování jim předpřipravených propagandistických tezí s vyloučením možnosti rozvíjet jejich kritické myšlení poskytováním různých, i třeba alternativních informací. Prokazuje se, že často vyslovovaný požadavek, rozvíjet kritické myšlení“ je jen proklamace tolerovaná pouze pokud výsledkem tohoto kritického myšlení bude politickou mafií požadované chování, jako v případě této kauzy, kdy student učitelku nahrával, upravoval nahrávku a učitelku udal. Zajímala by mne rodina, která takovéto, mravně ubohé udavačské dítě vychovala. Pro pedagogiku by tato rodina byla zajímavou případovou studií. Byly doby, kdy cíle vzdělávání rozpracovávali špičkoví pedagogičtí odborníci, nyní o cílech vzdělávání rozhodují nevzdělané soudkyně (Horáková).

Zajímavý by byl i myšlenkový experiment. U řady profesí dochází před přijetím pracovníka k testování osobnosti. U politiků, ministrů a poslanců nejenže není nutné vzdělání, ale není nijak zkoumána jejich osobnost, včetně inteligence. Nastolením požadavku Nejvyššího státního zástupce, bývalého vojenského prokurátora Igora Stříže zastávat pouze stejné názory jako má vláda, pod hrozbou trestního stíhání, se objevuje nový problém. Tím, že ministři neprochází žádným testováním, nemáme žádnou garanci jejich inteligence. Co když J.Lipavský, M. Pekarová, J. Černochová jsou mentálně retardovaní? A povinností občana ztotožnit se s nimi, česká společnost se dostává na úroveň mentální retardace. To je další možnost jak českou populaci debilizovat.

Náhle nasazení justice do politického boje za ovládnutí společnosti má dvojí možné vysvětlení.

1.Vládnoucí politická garnitura ztrácí politické pozice, které nejsou tradičními demokratickými nástroji udržitelné a přechází k nástrojům totalitní moci.

2. Vládnoucí garnitura je si tak jistá svou mocí, že ztrácí jakékoliv zábrany a silou totalitních nástrojů si chce upevnit moc a převést jí do totalitní podoby. Lidé, kteří si optimisticky namlouvají dle výzkumů politických preferencí, že v příštích parlamentních volbách tato politická garnitura přijde o vládní moc se řídí mechanizmem „přání otcem myšlenky“. Současné nízké preference nejsou drasticky odlišné od výsledků v posledních parlamentních volbách. Vláda byla sestavena z vůle necelých třiceti procent oprávněných voličů. Tato politická garnitura se moci nevzdá i při sebenižší podpoře voličů. V současnosti hrstka politických mafiánů ovládá vládní moc, parlament, senát, ústavní soud, prezidentský úřad, policii, armádu, a především má podporu Bruselu a USA. Protlačí poštovní hlasování, digitální hlasování, snížení věku voličů na 16 a když to nebude stačit, absurdně tak třeba na deset let. Pokud by ani to vše nestačilo, tak Pavel Rychetský opět poplive, co poslední desetiletí jako legislativec dělal, a vymyslí další obezličku. To již cenzura a autocenzura budou ve jménu boje za pravdu a demokracii spolehlivě fungovat a dezinformační média (tím nemyslím ovšem veřejnoprávní Českou televizi) budou spolehlivě zakázány.

Česká společnost a český národ jsou vůči současné politické garnituře bezbranné. Žádné demonstrace ani volby s tím nic nenadělají. Po obsazení klíčových postů silových resortů jsou jim demonstrace leda k smíchu a jejich komentování se slovníkem ruských trolů, dezolátů a rusofilů poslouží k zakrývání skutečných problémů. O společenském demokratickém potenciálu policie se můžeme dohadovat z občasných náhodných signálů jako bylo vyjádření pražského krajského ředitele České policie plk. Mgr. P. Matějčeka. k incidentu na Václavském náměstí při demonstraci. Úroveň jeho jazykového vyjadřování v rodné češtině je na hranicích negramotnosti.

Pokud bude podepsána smlouva o vojenské spolupráci s USA, tak při demonstracích bude možné nasadit americké vojáky. Právník Z.Koudelka tvrdí, že to si nedovolil požadovat ani Hitler v Protektorátu. Jakou asi budou mít šanci čeští demonstranti proti největší armádě světa? Smlouva nezbytně vyvolává reminiscenci na smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky.

V minulosti se jako bonmot říkalo, že politici mají takové voliče, jací jsou a nemohou je vyměnit. Voliči mohou vyměnit politiky, nikoliv naopak. To přestává platit, v posledních letech vidíme zásadní modifikaci demografických procesů, do nichž vstupuje sociální inženýrství. Index natality se pohybuje kolem 1,5, což znamená že česká populace vymírá. Tento trend prohloubí nedostupnost bydlení pro mladé lidi a politika LGBT+ destruující přirozenou sexualitu lidí, jejich role mužů a žen, matky a otce, a především rozkladně působí na rodinu. Součástí demografického procesu je k jednomu milionu se blížící počet Ukrajinců v České republice s různými výhodami oproti české populaci. Pro ty, kteří popírají tyto výhody jeden příklad. Lidé si stěžují na přestupkovou nepostižitelnost ukrajinských řidičů. Policisté údajně tvrdí, že vzhledem k tomu, že Ukrajina není v EU, tak nemají nástroje k postižení ukrajinských řidičů, což není pravda. Nic jim nebrání při špatném parkování nasadit autu botičku.

Vedle Ukrajinců je však demografická reprodukce ovlivněna emigranty z dalších zemí. Jak působí emigranti v české kultuře vidíme na novináři A.Mitrofanovi a Kazašce Džamile Stehlíkové.

V minulosti i v současnosti je mezi českými lidmi oblíbené alibistické tvrzení, „taková je doba“. Ovšem tu dobu vytvářejí lidé a každý člověk by měl nést odpovědnost za to, jakou dobu vytváří.

V padesátých letech tvůrci politických procesů z řád pracovníků STB, vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců se cítili v totalitě bezpečně. Jenže život je nevypočitatelný a společenská situace se zdánlivě nepředvídatelně může změnit a potom se bezpečnost rozplývá a nastupuje odpovědnost za totalitní protiprávní chování.

Také v současnosti nikdo těmto sluhům totalitní justice nemůže garantovat doživotní bezpečnost. I když je pravděpodobnější, že pokud v nejbližších letech nezmizí v propadlišti dějin současná politická mafie, dojde k zániku české státnosti a k rozplynutí českého národa a kultury, nelze vyloučit vývojový zlom a směřování k demokracii, svobodě, lidským právům a k likvidaci cenzury. V takové situaci je na místě, aby společnost byla připravena volat sluhy totalitní justice k odpovědnosti a je proto nezbytné je znát a při každém politickém procesu je třeba upozorňovat na konkrétní osoby, které tuto totalitní justici vytvářejí. V současné politické situaci jsou možnosti občanů velmi malé, avšak existují, například ukazovat a stavět na morální pranýř aktéry totality. Je třeba, aby si uvědomovali, že nejsou neviditelní a společnost o nich ví. U některých z nich se může dokonce objevit svědomí. A víme, že dokonce Jidáš neunesl svou vinu a ani získaných třicet stříbrných mu nepomohlo.

Připomeňme si proto avantgardu totalitní justice:

soudce z kauzy z údajného zpochybňování genocidy T. Hübner,

státní zástupkyně z kauzy poplašná zpráva Katarína Kandová a soudce z této kauzy Lukáš Svrček

soudkyně Lada Horáková z kauzy učitelky Martiny Bednářové,

Nejvyšší státní zástupce bývalý komunistický vojenský prokurátor Igor Stříž vedoucí českou společnost do regrese padesátých let

Pavel Rychetský, který tak jako vždy je o krok napřed před ostatními. Na počátku života byl stalinistou, potom reformním komunistou a nyní již předvídavě ohlašuje, že se necítí být Čechem. Vzhledem k jeho schopnosti předvídat, morálním kvalitám a schopnosti točit se po větru, tak je to velmi nebezpečný signál pro český stát a český národ. Co tedy dělá v čele českého ústavního soudu? V jakém duchu a v jakém zájmu je jeho působení, které již dávno překročilo hranice legislativy a stalo se aktivismem.

Připomeňme si, že současná totalitní justice se dostává do rozporu především se základními lidskými právy, s jejich porušováním. Za toto porušování jsou zodpovědní konkrétní lidé, státní zástupkyně a soudci/soudkyně.