Ještě jednou na téma: Mašínové

Přesto se okolo Mašínů – podobně jako každý rok – odehrála obvyklá, bouřlivá debata, a to jak mezi politiky, tak i ve sdělovacích prostředcích. Na toto téma se vyjádřili i někteří kandidáti na funkci prezidenta republiky, např. gen. P. Pavel či D. Nerudová. Znovu se potvrdilo, že rozdělení společnosti (hrdinové X vrazi) i nadále trvá a že ani jedna ze stran nehodlá ze svých pozic ustoupit. Na pozadí probíhající války na Ukrajině se jedná pouze o mediální a politické „přestřelky“, jež nemají šanci spor vyřešit.

Při listování staršími ročníky tištěných „Svobodných novin“ (vycházely v letech 1996-2010, než je nahradily „Svobodné noviny na internetu“) jsem narazil na velice aktuální článek na téma: Mašínové. Jeho autorem je spisovatel Vladimír Přibský (*1932), který dlouhá léta spolupracoval s redakcí tištěných SN. Protože slova jeho článku mají co říci i našim současníkům, rozhodl jsem se nabídnout jeho text našim čtenářům k zamyšlení za dlouhých podzimních a zimních večerů. (Doporučuji k přečtení rovněž všem dnešním rádoby „demokratickým“ politikům z Fialova „slepence“, kteří tak rádi používají sousloví „pátá kolona“. V článku je i odpověď na otázku tzv. zbytečných vražd „nevinných“ osob.)

Styl vyjadřování V. Přibského na mě i po těch letech působí jako osvěžující doušek pramenité (nikoli té chlorované, kohoutkové) vody. Stojí za to porovnat tento text s nudnými a jazykově chudičkými články dnešních „novinářů“. Spíše by se slušelo napsat: pisálků, kteří nezvládají ani základy gramatiky a pravopisu mateřského jazyka. Domnívám se totiž, že dotyčný článek je natolik aktuální, že stojí za přečtení. Doporučuji jej zejména mladým čtenářům a všem zarputilým „odmítačům“, kteří o Mašínech nechtějí ani slyšet. Snad po přečtení níže uvedeného textu změní názor.

‒ RJ ‒

Příloha:

Mašínové znovu na tapetě

Komunistickým pučem, kočírovaným Stalinovými „do-Zoriny“ z Moskvy, byla v roce 1948 ze dne na den zrušena demokracie v Československu. To byla holá skutečnost, před niž jsme byli my, Čechoslováci, 25. února 1948 postaveni. O demokracii a jakési československé cestě k socialismu, o které se tu mluvilo celé tři roky předtím, se nám pojednou mohlo jen zdát.

Většina lidí propadla naprosté beznaději. Ti, kteří správně předpokládali, že nová diktatura okamžitě zahájí hon na lidi a začne plnit koncentrační tábory „třídními nepřáteli“, nenechali nic náhodě a už 26. února 1948 dopoledne „dobrovolně“ vstoupili do KSČ. Tato strana nebyla nic než pátá kolona sovětského impéria v ČSR.

Nicméně nelze dost dobře počítat s tím, že v patnáctimilionovém státě se nenajdou lidé, kteří neskloní okamžitě hlavu, ba naopak, kteří se postaví novému násilí na odpor. Každý, kdo se pouští do tak beznadějného boje, jako byl boj proti komunismu v 50. letech 20. století, musí počítat s tím, že každá příští hodina, ne-li minuta, hrozí jeho „odhalením“, zatčením a rozsudkem smrti u tzv. lidového soudu.

Mašínové a jejich přátelé byli mladí lidé, odmala vychovávaní v duchu československého vlastenectví, a tak se bez váhání rozhodli, že navzdory tomu, co se v Československu stalo, neskloní hlavu a zahájí odpor proti sovětským kolonialistům a zdejším komunistickým domorodcům. Každý, kdo se takto rozhodne, ať chce, či nechce, musí v takovém boji třeba i zabíjet. Buď já, anebo ty, tak stojí v boji na život a na smrt existenciální otázka. Proto veškeré diskuse o tom, byli-li, či nebyli-li Mašínové a jejich spolubojovníci hrdinové, či vrazi, jsou postavené na hlavu.

Mašínové byli především vědomými odpůrci totalitního režimu, vnuceného nám sem z ciziny, ze sovětského impéria. Proti tomu se rozhodli bojovat se zbraní v ruce, neboť jedině ozbrojený odpor bere totalitní moc vážně. Rezoluce, petice či charty žádnou totalitní moc absolutně nevzrušují.

Ti, kdo stáli proti Mašínům a jejich spolubojovníkům, nemuseli nutně být jenom ozbrojení příslušníci státního potlačovacího aparátu, který – a to je v této kauze signifikantní – smí vraždit lidi dle libosti. Pod kola historie se nechtěně mohlo připlést i pár lidí, kteří s tím zdánlivě neměli nic společného. I tihle „neškodní“ režimní statisté by Mašíny zaručeně zlikvidovali, kdyby to dokázali. Protože to však nedokázali, nakonec museli položit svůj život na oltář porobené vlasti omylem a zbytečně. Proti Mašínům a jejich spolubojovníkům tu tehdy nestáli žádní hrdinové, ale anonymní slouhové okupantů, kteří by ovšem u případného soudu ochotně usvědčili Mašíny a jejich spolubojovníky z „nedovoleného držení střelných zbraní“, za což se v sovětském táboře „míru“ pouze popravovalo – a nikdy jinak.

Toho, kdo z titulu příslušnosti k potlačovacímu státnímu aparátu horlivě napomáhal utužovat bezpráví proti vlastnímu národu, nelze v žádném případě poměřovat s bratry Mašíny a jejich spolubojovníky. Ti bojovali za svobodu svého národa – a to v 50. letech zrovna nebyla procházka růžovým sadem. I v Čechách bychom si už konečně měli všimnout, že ne všichni lidé jsou ochotni nechat se jako bezbranné oběti střílet či věšet na pankráckém dvoře jen proto, že se v Čechách na čas zmocnili vlády cizí nájezdníci a jejich slouhové. Jednou si to říká fašisti, podruhé komunisti, ale vždycky jde o jeden a týž lidský lógr. I tento lógr by měl konečně pochopit, že i v Čechách se kdysi našli lidé, kteří nebyli ochotni prodat svou kůži lacino.

To je případ bratří Mašínů a jejich přátel.

Možná si při svém mládí zprvu ani neuvědomovali, do čeho se to pustili. Teprve drsná skutečnost 50. let je postavila před dilema: buď vystřelíš jako první, nebo jsi synem smrti. Jejich „zločinem“ bylo, že v otevřeném boji s totalitním režimem a jeho slouhy pokaždé dokázali vystřelit včas. Jedině proto mohli zůstat naživu. Tím si ovšem neuchovali bezúhonnost těch, kdo se za všech okupací dokážou bezpečně přikrčit, a teprve když už nic nehrozí, mají odvahu vystoupit z KSČ.

Nebylo by se ani čemu divit, kdyby „vrazi“ Mašínové, jak je označili někteří poslanci Parlamentu ČR, od těchto bezúhonných lidí žádné vyznamenání nepřijali.

Vladimír Přibský, převzato z tištěných SN č. 3/2004, str. 1 a 8