5.1.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Jediná cesta k prosperitě

Sdílejte článek:

OD: PAVEL DVOŘÁK 05|01|2013

Nej­růz­nější eta­tisté z vše­li­ja­kých poli­tic­kých stran a orga­ni­zací napo­je­ných na veřejné roz­počty se nás neu­stále snaží pře­svěd­čit, že jediná mož­nost zvý­šení bla­hobytu je pro­střed­nic­tvím sil­ného státu. Obha­jují navy­šo­vání veřej­ných inves­tic, vydr­žo­vání Evrop­skou unií pomocí dotací, růst zadlu­žo­vání na všech správ­ních úrov­ních, zvý­hod­ňo­vání jedné sku­piny oby­va­tel na úkor druhé a regu­lo­vání toho, čemu jsme ještě done­dávna říkali volný trh.

 

[ad#hornisiroka]

 

Poli­tic­kým ever­gre­e­nem bývá zamě­ňo­vání pro­spe­rity oby­va­tel za eko­no­mický růst, který je obvykle defi­no­ván jako změna veli­kosti hrubého domá­cího pro­duktu (HDP) oproti před­cho­zímu období. Pro­růs­tová man­tra tvrdí: pokud se HDP zvy­šuje, je všechno dobré a můžeme vesele utrá­cet; jinak tu máme stag­naci či v hor­ším pří­padě recesi a musíme utrá­cet ještě více, aby se HDP mohlo opět zvy­šo­vat. Vzhle­dem k tomu, že do HDP se počí­tají i veřejné výdaje, už z defi­nice toto číslo bude mít ten­denci růst při vět­ším vlád­ním utrá­cení, o auto­ma­tic­kém zvý­šení pro­spe­rity však nemůže být řeč. Nebo snad bude pro­spe­ro­vat občan, kte­rému stát nene­chá dosta­tek peněz na nákup pro něj uži­teč­ných výrobků a slu­žeb? Nebo snad bude pro­spe­ro­vat firma, která ztratí zákaz­níky (když jim nezbude dosta­tek peněz) a bude muset i tak odvá­dět vyšší daně? Nebo snad bude pro­spe­ro­vat pra­cov­ník na úřadu práce, kam se dostal poté, co ztra­til místo u firmy, která ho už neměla z čeho zaplatit?

 

Stát totiž nemá žádné své vlastní peníze, musí je vždy někde někomu vzít. V zásadě má dvě mož­nosti: daně a dluhy. Výběr daní sni­žuje pro­spe­ritu těch, kteří je musí pla­tit. Zadlu­žo­vání (obvykle ve formě stát­ních dlu­ho­pisů) je dost nevý­hodné (stát musí navíc pla­tit věři­te­lům úroky) a pouze odkládá pro­blém finan­co­vání na další období; tento dluh se poté splácí opět z daní. Nemluvě o tom, že pří­lišné zadlu­žo­vání smě­řuje ke stát­nímu ban­krotu, což zna­mená kromě poško­zení věři­telů i zni­čení úspor a další nega­tivní jevy.

 

Když pre­zi­dent Zeman a další soci­a­listé hovoří o zvý­šení vlád­ních inves­tic, opo­mí­její tento základní fakt. Mluví o potřebě budo­vání něčeho, co nikdo kromě nich nepo­ža­duje, o spo­lu­fi­nan­co­vání pod­ni­ka­tel­ských záměrů z daní, které firmy samy před­tím odvedly, o čerpání peněz z fondů, jako by nabí­rali vodu ze studny, a dal­ších činnos­tech, v jejichž důsledku dojde k upev­nění mocen­ské pozice státu a zhor­šení situ­ace daňo­vých poplat­níků, tedy nás, spod­ních deseti miliónů.

 

Jak tedy lidé mohou zvý­šit svůj bla­hobyt, když k tomu nedo­chází pro­střed­nic­tvím státu?

 

Domní­vám se, že exis­tuje pouze jediná mož­nost — navý­še­ním toho, čemu eko­no­mové říkají mezní pro­duk­ti­vita práce. Tento ter­mín ozna­čuje hod­notu vytvo­ře­nou člově­kem zapo­je­ným do pra­cov­ního pro­cesu. Vyšší mezní pro­duk­ti­vita práce zna­mená lev­nější zboží a služby, vyšší mzdy a reálně větší bohat­ství spo­leč­nosti. Zvý­šená pro­duk­ti­vita se rov­něž pro­jeví v nárůstu HDP; na roz­díl od mnoha vlád­ních výdajů je vytvo­řeno něco, co doo­pravdy uspo­ko­jilo potřebu něja­kého člověka a vedlo tak ke zvý­šení jeho blahobytu.

 

Cest k navý­šení mezní pro­duk­ti­vitu práce je hned několik.

 

 

Důle­žitý podíl má tech­no­lo­gie; nové vyná­lezy, vylep­šené pra­covní postupy, vhodné zapo­jení strojů a nej­růz­něj­ších zaří­zení mají za násle­dek zvý­šení výstupu, aniž by bylo nutné vyna­lo­žit námahu navíc. Leckterý pří­z­nivce stát­ních zásahů spat­řuje roli státu v pod­poře tech­no­lo­gic­kého pokroku, avšak praxe uka­zuje, že vět­šina důle­ži­tých tech­no­lo­gií byla vyvi­nuta bez při­spění státu nad­šenci v oboru.

 

Stát má ale mož­nost vhod­nou poli­ti­kou napo­má­hat fir­mám aku­mu­lo­vat kapi­tál a tedy zavá­dět nové tech­no­lo­gie. Kupří­kladu sta­bi­li­zací práv­ního pro­středí a zajiš­tě­ním vyma­ha­tel­nosti zákonů může posí­lit zájem zahra­nič­ních inves­torů o naši zemi. Nebo sní­že­ním daní pone­chat fir­mám větší část jejich výnosů, které pak mohou vyu­žít právě k nákupu či vývoji nových technologií.

 

Mezní pro­duk­ti­vitu práce rov­něž ovliv­ňuje zapo­jení manage­mentu pod­niku. Tím, jak efek­tivně vedení roz­dě­luje pra­covní úkoly a určuje, co, jak a kdy se bude dělat, zna­telně působí na výkon pra­cov­níků. V tomto ohledu je nutné neu­stálé vzdě­lá­vání a snaha o zdo­ko­na­lo­vání pra­cov­ních pro­cesů. Stát zde může pomoci uvol­ně­ním pra­covní síly, kte­rou si schra­ňuje pro sebe. Mám na mysli necelý čtvrt milión úředníků veřejné správy. Ačko­liv s byro­kraty nemám nej­lepší vztahy, jsem si jistý, že leckterý z nich má dosta­tek schop­ností na to, aby se stal víta­ným členem manage­mentu a namísto zavá­dění nových regu­lací se zapo­jil do pro­dukce něčeho užitečného.

 

A konečně, mezní pro­duk­ti­vitu práce má v rukách i samotný zaměst­na­nec. Lepší vyu­žití pra­covní doby a mini­ma­li­zace času strá­ve­ného neplod­nou činností pro­duk­ti­vitu zvy­šuje. Sta­no­ve­ním vhodné soci­ální poli­tiky a pra­cov­ně­práv­ních vztahů může stát nepřímo zaměst­nance moti­vo­vat k vyš­ším výkonům.

 

Na závěr zbývá kon­sta­to­vat, že cesta k bla­hobytu je plná pře­ká­žek. Všu­dypří­tomná byro­kra­cie, vysoké daně a právní nesta­bi­lita brání zvý­šení mezní pro­duk­ti­vity práce. Naše země sice vzkvétá, ale poma­leji, než by mohla. Vzhle­dem k tomu, co mají naši sou­časní záko­no­dárci v plánu pro­sa­zo­vat, se nám tu ote­ví­rají další mož­nosti ke zlepšení.

 

[ad#velkadolni]

 

ZDROJ: Svobodní

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky