Jeden den v životě občana X57392860

Sdílejte článek:

OLGA AJVAZOVA

Jména se už dávno nesměla používat; každý z občanů dostal své číslo, které bylo pro přehled a pořádek i vytetováno na levém předloktí.

Občan X57392860 se vzbudil velice hlasitým zvukem ze všudypřítomné sítě neviditelných ampliónů, který bylo slyšet kdekoliv venku i uvnitř, a který nebylo nijak možné vypnout nebo aspoň ztlumit.

“Občané, vesele do nového, ještě lepšího dne, za který, jako za vše, vděčíte vládě Rady Velkých Šéfů, kteří uskutečňují geniální myšlenky všemi obdivovaného a milovaného jediného a jedinečného Nejvyššího Velikého Šéfa. Určitě jste šťastní a s radostí nastoupíte do práce. Zajistili jsme vám i krásné slunečné a teplé počasí.”

X 57392860 (dále jen X) se podíval z miniaturního okna. I přes špinavé fleky na něm bylo vidět, že je venku temno a z těžkých mraků hustě pršelo.

Jeden z jeho úředně přidělených spolubydlících ještě spal, po celonoční ultraoslavě (běžné obdivné oslavy – něco jako již dlouho zakázané a zapomenuté archaické modlitby, probíhaly každodenně, ovšem bez výhod ultraoslavy) Nejvyššího Velikého Šéfa (v přítomnosti hosta, který byl zároveň i svědkem jeho horlivosti), na kterou měl každý občan právo jedenkrát za rok, včetně mimořádné trochu zvýšené dávky potravin, a mohl tudíž jít do práce další den o půl hodiny později, a kvůli čemuž se X naprosto nevyspal. Protestovat proti tomu by byla sebevražda. Jeho další vnucený spolubydlící se ještě nevrátil z noční šichty. Maličká místnost byla už zcela přeplněná. Několik sprch a záchodů se nacházelo na konci dlouhé chodby ubytovny.

Amplión, po řízné hudbě doprovázející bodrou píseň “Kupředu, občané, kupředu k ještě většímu štěstí!” opět začal hovořit.

“Občané, máme pro vás novou potěšující zprávu. Každý z občanů dostane do své bytové jednotky dalšího spolubydlícího. Bude vám ještě veseleji!”

X si nedokázal představit ještě horší situaci ve svém maličkém domově. Byl ale apatický, dobře věděl, že nemůže nic dělat. Jeho mozek byl léta vymýván oficiální propagandou a vnucenymi medikamenty; i nepatrný zbytek svobodné vůle, kterou přísně tajil, a kterou si, na rozdíl od naprosté většiny, ještě zachoval, už asi brzy zmizí.

Rychle vypil kalnou vodu z většinou nefungujícího nebo špatně fungujícího vodovodu a snědl hrstku červů, která mu zbyla z přidělené dávky potravin.

“Občané, naše chrabrá armáda vítězí na všech úsecích. Již brzy totálně porazíme odporné nepřátele. Všechny raketové bomby, které posílají na naše území, úspěšně ničíme. Každý z vás, nehledě na věk či pohlaví, se může těšit na odvod do boje za vaše Velké Šéfy v čele s Nejvyšším Velikým Šéfem.”

X se rychle oblékl do tmavošedé uniformy s hnědým páskem pracovníka odstraňovače a odešel z bytu.

Musel si pospíšit, protože veřejná doprava už dlouho neexistovala, jeho staré jízdní kolo se rozbilo, čekání na opravu, bude-li vůbec možná, bylo v nejlepším případě několik měsíců, let v horším, nové si nemohl dovolit, a ostatně to byl velmi úzký profil; veškerá doprava na benzín byla již dávno zakázaná (samozřejmě, s výjimkou všech dvanácti Velkých Šéfů, o Nejvyšším Velikém Šéfu ani nemluvě), a těch několik elektrických vozidel, patřících malé hrstce vyvolených, většinou nefungovalo.

Po cestě, kde jím lomcoval silný vítr, potkával další spěchající občany ve stejných tmavošedých uniformách s pásky různých barev, podle kterých se jasně poznávalo, kde kdo pracuje. I občanky. Muži a ženy žili odděleně, manželství i partnerství bylo zrušeno, a volný sex byl v podstatě nelegální, i když tento zákaz byl ne vždy dodržován. Cílem bylo značné snížení počtu lidí. Docházelo i k chemickým a chirurgickým kastracím. Jediná láska a obdiv, které byly povolené, musely směřovat jen k Velkým Šéfům a samozřejmě obzvláště k Nejvyššímu Velikému Šéfovi. Rození dětí normálním způsobem, s rodičovskou výchovou, nebylo schvalováno, a bylo dokonce trestáno, vždyť nejen myšlení, ale i jakékoliv city lidí musely být pod naprostou kontrolou Velkých Šéfů a vykonavatelů jejich vůle. Děti nikde nebyly vidět, protože těch málo dětí, které se narodily přirozeně, bylo vládou Velkých Šéfů rodičům odebráno a dáno do obřích ústavů, nazvaných “Šťastné domovy”, odkud vůbec nevycházely. Vyrůstaly tam v přísné kázni a kontrole spolu s dětmi vzniklými ve zkumavce a odnošenými ženami kategorie velké C, nebo přímo z umělé líhně (potřebná vajíčka a spermie byly odebírány jednotlivcům pro toto vybíraným, kteří neměli možnost odmítnout, jestli si chtěli zachovat život). Tam byly děti od mala vychovávány v perfektně správném duchu, a naprostém podvolení Velkým Šéfum a hlavně Nejvyššímu Velikému Šéfovi. Nepoddajné, vzdorovité nebo fyzicky či psychicky nemocné děti byly běžně zabíjeny. Děti zůstávaly v takzvaných Šťastných domovech až do pubertálního věku, kdy byly uznané schopnými pracovat, a zařazené do ubytoven mezi ostatní.

X byl asi jeden z posledních lidí zde, který po narození žil, byť jen krátkou dobu, s biologickou matkou, než jí byl odebrán ve velmi raném věku, nevěděl přesně kdy (otce si nepamatoval vůbec – byl pravděpodobně zatčen hned po synově narození). Občasné řídké záblesky vzpomínky na maminčino bezpečné teplé náručí, něhu a lásku byly zřejmě příčinou, že jeho mozek si ještě zachoval aspoň něco málo z přirozené nezávislosti.

X míjel četné trosky domů zbořených bombami nepřítele, zbytky holých stromů, rozbité ulice a vyhýbal se dírám v zemi. Všichni mlčeli, bylo mrtvolné ticho.

Ani ptáci už neexistovali, jelikož i oni přispívali k šíření kysličníku uhličitého, který způsoboval smrtelné oteplování planety a ničil přírodu, jak hlásali Velcí Šéfové. I na létající havěť přišla řada po vybití zvířat, divokých i domácích, po logickém zákazu požívání masa.

Kdysi se také říkalo, ze tato omezení neplatí pro stravu Velkých Šéfů, ale už dávno se nikdo neodvážil něco takového tvrdit. A Velcí Šéfové byli na úrovni bohů, jiní už neexistovali. Veškerá náboženství byla zakázána. Největším bohem, Bohem Otcem, byl ovšem Nejvyšší Veliký Šéf. A i to už přijala většina lidí.

Neuvěřitelně silné amplióny vyhrávaly po cestě bojovné písně, písně oslavující Velké Šéfy, zejména Nejvyššího Velikého Šéfa, přerušované novými a novými oznámeními. Někde blízko hlasitě vybuchla dopadlá bomba, ale to byl příliš běžný jev, než aby to někoho vzrušilo.

Do práce dorazil naštěstí právě včas. Každé opoždění bylo přísně trestáno. Vzhledem ke svému neschvalovanému a trestanému původu neměl naději někdy postoupit na i trochu lepší práci.

Celý den pracoval na ničení všeho, co bylo zabaveno jako nedovolené, a tudíž škodlivé. Házel vše do velké pece. Nesměl se ovšem podrobněji dívat, o co jde; uvědomoval si jen, že jsou to jakési většinou staré předměty, papíry a podobně. Věděl také, že tajné věci se mu do rukou ani nedostanou, posílaly se totiž do vyšších pater výše postaveným činitelům. A prvotní předběžné třídění všeho nalezeného a zabaveného se také konalo vybranými pracovníky, mezi které X definitivně nepatřil. I na to byly pečlivě prověřené osoby, jelikož vždy existovalo nebezpečí, že se najde nějaký velice škodlivý a nebezpečný materiál mezi vším, co bylo neustále dodáváno do oné instituce. Občan X byl na nejnižší příčce tohoto hierarchického žebříku.

Jednou, před časem, podržel vteřinu v ruce něco, co mu matně připomnělo cosi dávného, malé plyšové zvíře, hračku. Možná z přímé vzpomínky, nebo něco takového mžikem oka zahlédl na staré fotografii rovněž určené ke zničení. Ale hlas z výšky ho tehdy okamžitě napomenul a on se spěšně měkké věcičky zbavil.

Věci ke zničení, oficiálně nazvané “nevěci”, přijížděly na dlouhém automatickém pásu, ale jelikož byly často výpadky elektřiny, vyráběné pouze větrným a solárním způsobem, musel v takových případech rychle běhat kolem pásu a věci k peci odnášet, coz bylo při neustálé únavě a nedostatku potravy náročné.

Dosud to ale zvládal a na zítřky nemyslel. Ještě nebyl opravdu stár. A jak končí staří lidé, věděl, stejně jako všechno nejen nevhodné, ale i chatrné a nepotřebné, to je zničením.

Oběd byl ve velké kantýně, I tam vyhrávala hlasitá řízná hudba a z ampliónu se řinula slova, slova a slova. Kvůli ohlušujícímu hluku nebylo možné komunikovat s kolegy, ale nikdo o to ani nestál. Tentokrát byly na menu chrousti, podle šířené reklamy chutné jako nejlepší mandle (ovšem nikdo už nevěděl, jak mandle vypadají, natož chutnají) a zcela vyjímečně i o trochu více mořských řas a náprstek slabého pseudopiva (jinak byl alkohol zakázán, s nepatrnými výjimkami). Bylo to na oslavu narozenin Nejvyššího Velikého Šéfa, který byl ovšem nesmrtelný, a tak se neuvádělo kolikátých narozenin. Jen bylo známo, že v den, kdy se narodil, uprostřed studené zimy, slunce se zázračně silně rozzářilo a všechno rozkvetlo. To si ale už nikdo nemohl osobně pamatovat, bylo to velmi dávno. I tvář Nejvyššího Velikého Šéfa nebylo možné spatřit přímo, ba ani na fotografii či obraze, jelikož byla tak nádherná, že by lidé při pohledu na ni mohli omdlít či dokonce oslepnout, ne-li zemřít, jak jim bylo často připomínáno.

Když konečně dvanáctihodinový pracovní den skončil, vydal se X zpět domů.

Po cestě ho amplión informoval: “Velcí Šéfové, vyplňující pokyny neomylného a geniálního Nejvyššího Velikého Šéfa, pečují i o váš odpočinek a veselou zábavu. Na počest narozenin Jeho Vysokosti nedělní denní směna začne o hodinu později a sobotní noční skončí o hodinu dříve – což si jistě rádi pak napracujete – aby se občané mohli hromadně zúčastnit ještě hromadnější než obvykle hromadné popravy vnějších i vnitřních nepřátel státu na velkém náměstí Nejvyššího Velikého Šéfa. Tentokrát vše bude ještě zábavnější, jelikož je mezi odsouzenými i mnoho žen a několik nezletilých. Účast je samozřejmě povinná.”

V pokojíku spal jeho spolubydlící pracující na noční směně, horlivec se ještě z opožděné – a tudíž prodloužené – práce nevrátil. Ke svěmu překvapení našel X v bytě cizí osobu, mohutného černocha, s kterým se nijak nemohl domluvit, jelikož mluvil jakýmsi zcela neznámým jazykem. Zřejmě to byl nový “národní host”, pro zlepšení genofondu třídy těžce fyzicky pracujících. Seděl na jeho matraci, kterou si evidentně zabral pro sebe. Vypadal silně a hrozivě, a X neměl sílu a odvahu ho odtud vystrnadit. Byl tak unavený, že ani nepřemýšlel, kde bude spát on. Zatím bude používat matraci spolubydlícího pracujícího na noční směny. Nemyslel na to, co bude, až se mu směny za týden změní na denní. Na matraci horlivce si nedovolil ani sednout, jelikož to byl člověk značně popudlivý a mohl se vrátit každou chvíli. Sedl si tedy na zem a opřel se o zeď, oči se mu klížily. Ovšem amplión opět začal hlasitě:

“Občané, není konce výborným zprávám. Nové vědecké výzkumy zjistily, že vláda Velkých Šéfů v čele s Nejvyšším Velikým Šéfem je už populární na 120%!

Ještě minulý týden to bylo 110%! A další radostná zpráva: Počet občanů dobrovolně a nadšeně podstupujících eutanázii se opět silně zvýšil, hlavně nemocných a starých lidí, kteří vám už byli jen na obtíž. Hurá a sláva Nejvyššímu Velikému Šéfovi i jeho pomocníkům, dvanácti Velkým Šéfům! A poslední potěšující zpráva pro tuto chvíli: Teď již máme nejen uzavřené pracovní tábory pro zločinné občany, kteří se provinili lehčími přestupky, ale právě byl dokončen i nový koncentrační tábor pro mrzká individua, která se nechtějí nechat očkovat novými vynikajícími pokusnými vakcínami. Budou mít možnost si tam svoji neuvěřitelnou hloupost a paličatost odpracovat. Byl postaven vedle hlubinného dolu. Radostně k velkým zítřkům! Drazí Velcí Šéfové, a obzvláště Nejvyšší Veliký Šéfe! Děkujeme vám za vaši vroucí lásku k nám, vašim věrným občanům! Nesmírně oceňujeme vaši perfektní péči o lid. Díky, díky vám!”

Dveře se otevřely – bylo zakázáno používání zámků či petlic, ostatně lidé už dávno nesměli nic vlastnit podle oficiálního hesla “Nebudete mít nic a budete šťastní”.

Vešli dva ozbrojení členové milice v černé uniformě. Obrátili se na X s příkazem: “Půjdeš s námi!”

Nebyl si žádné viny vědom. Pochopil ale, že je všechno už jedno, a proto si dovolil zeptat se “Proč?”. Jeden z nich ho za tu drzost silně udeřil, druhý se ušklíbl a řekl mu: “Však si při zostřeném výslechu vzpomeneš.”. Bylo by zbytečné snažit se něco vysvětlit, jeho osud byl zpečetěn. Byl to konec. Oba milicionáři ho v poutech odvedli. Náhle si uvědomil, že se nebojí smrti – vždyť celý jeho život v Novém světovém řádu životem ani nebyl…

K této dystopické povídce mě inspirovala díla geniálních autorů George Orwell, H.G. Wells, Ray Bradbury, Aldous Huxley, Alexandr Solženicyn, Jevgenij Zamjatin. A rovněž současná neuvěřitelná, šílená situace ve světě pod nadvládou globalistů, WEF, EU apod.

Namítnete, že je obsah povídky silně přehnaný, groteskní až absurdní? Ano, je! PROZATÍM…

A ještě několik znepokojených a znepokojivých slov filozofa (Nicolas Berdiaeff): “Zdá se, že hrozivé antiutopie jsou mnohem realizovatelnější, než se dříve věřilo. A my se nyní nacházíme před zcela jinak děsivou otázkou: Jak zabránit jejich definitivnímu uskutečnění?…”

About
Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc SRPEN 2025:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, Jitka Červenkvá 200,- Kč, Josef Kraus 100,- Kč

Celkem za měsíc: ... 700,00 Kč

Vybráno 1.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační.