21.7.2025
Kategorie: Politika

Je nám EU vůbec k něčemu?

Sdílejte článek:

PERGILL

Jsem toho názoru, že titulkem představená otázka je naprosto legitimní a měla by být zvažována v souvislosti s jakýmikoli úvahami na téma, zda „s EU na věčné časy a nikdy jinak“, nebo pragmatičtější „když ti něco škodí, tak to odvrhni / jdi od toho“. A od zodpovězení této otázky by se posléze mělo odvíjet vše, související s úvahami o setrvání v EU nebo naopak czexitu.

Podstata EU

Jestliže se podíváme na historii EU a hlavně jejích ekonomicky vysoce úspěšných předchůdců, pak vidíme, že zastřešující organizace evropských států byla úspěšná tehdy, když se starala o hladkou ekonomickou spolupráci, zvyšující jejich hospodářský potenciál.

Což se ovšem dělo v dobách, kdy jsme na integraci západoevropských států hleděli přes železnou oponu a maximálně mohli závistivě vzdychat. Byť, jak se stále více ukazuje, integrace států východního bloku do RVHP byla jednoznačně přínosná a její vedení bylo s to i nápravy některých zjevných chyb, kterých se dopustilo, byť zpravidla s termíny odpovídajícími systému pětiletek. Přičemž takovéto schopnosti nápravy pitomostí a přehmatů EU nemá, přestože by mohla reagovat daleko pružněji, protože není vázána rigidními pětiletými hospodářskými plány.

Faktem je, že to, co prospělo západní Evropě, byla integrace na úrovni volného pohybu osob, zboží a služeb a odstranění většiny byrokratických překážek této integraci.

Nicméně, poté (1. 11. 1993) byla ona úspěšně fungující a jednoznačně přínosná integrace zlikvidována založením EU, která si začala klást ambice stát se jakýmsi „superstátem“, majícím v jurodivých vizích tehdejších evropských integrátorů těžce konkurovat Spojeným státům americkým, případně rychle se rozvíjejícím ekonomikám typu Číny, Indie či Brazílie.

Uvedenou vizi by se možná (jsem přesvědčen o tom, že s vysokou pravděpodobností) podařilo naplnit (a tím i poněkud socialistické heslo „dohnat a předehnat“), kdyby ovšem nedošlo k realizaci toho, co měla EU „dělat navíc“ proti svým úspěšným předchůdcům.

Pád do průšvihu

Vůdcové EU začali tuto organizaci zneužívat k naplňování svých politických ambicí, které s původním stylem evropské hospodářské integrace neměly a nemají absolutně nic společného.

Je tedy nutno se vrátit trochu zpět a konstatovat, že zatímco u nás v roce 1968 byl učiněn pokus o jakousi humanizaci svou podstatou naprosto nelidského komunistického režimu, paralelně v zemích na západ od železné opony bojovali komunističtí exponenti spolu s pologramotnými studenty a absolventy humanitních oborů za ustanovení jakéhosi striktně socialistického režimu v západních zemích, který by kombinoval prvky stalinismu, maoismu, pol-potismu a snad i diktatury dynastie Kimů v Severní Korei.

Tato revoluce, či spíš prototalitní puč byla sice poražena, ale, bohužel, vedení těchto států nevyvodilo z této epizody korektní důsledky, které měly spočívat v zanesení Kainova znamení na všechny zatčené a souzené, aby byli distancováni od možnosti uplatnění ve státní správě. To se, bohužel, nestalo a poražení pučisté zahájili „pochod institucemi“, v jehož rámci oni a jejich následníci začali hrát hlavní role v administrativě západních států i EU.

Faktem je, že poválečná „třetí republika“ se daleko úspěšněji vypořádala s aktivistickými novináři a spisovateli (pronacistických agitačních děl) tím, že jim „zakázala Prahu“ a naopak jim vykázala pobyt někde na venkově a současně zablokovala přístup do sdělovacích prostředků, vč. publikování knih. A v podstatě podobně se zacházelo s rudým odpadem za McCarthyho v USA.

Popsaný proces „pochodu institucemi“ se jednoznačně projevil už v 90. letech a na začátku tohoto století a byl pro rozumnější část našich občanů důvodem, proč hlasovat proti vstupu do takto řízené organizace, jejíž vedení se stále více podobá proslulému sovětskému politbyru a jejíž agenda už není zaměřena na bezpečnou a snadnou spolupráci mezi členskými státy, ale na ryze politické záležitosti antidemokratického a socialistického obsahu, které s původním posláním EU nemají naprosto nic společného.

Tento trend se stále více stupňuje a, bohužel, nebyly s to ho zvrátit ani poslední volby do EUroparlamentu, byť znamenaly významné oslabení socialistických a fašistických stran a naopak posílení stran demokratických a konzervativních. Nicméně toto oslabení je spíš motivací pro fašistobolševické a prototalitní síly, aby co nejvíce urychlovaly odbourávání prvků demokracie a zavádění fašistickobolševické totality, která je jejich ideálem. A to jak v EU, tak ui v členských státech.

Prostě, v EU je socialismus, byť odlišný od toho, který tu byl před rokem 1989, nicméně i pro něj platí slova onoho známého vtípku, co by se stalo, kdyby zavedli socialismus na Sahaře. Odpověď je jasná: fungovalo by to pár let, možná deset, a pak by došel písek. A i EU už v podstatě onen pomyslný písek dochází.

Hospodářství

Hospodářství EU jde do kopru především proto, že existuje a je stále více posilována snaha ekonomiku EU řídit podobně, jako byla řízena ekonomika socialistická, což nakonec vedlo k jejímu krachu, který starší z nás pamatují z onoho roku 1989, v němž se socialismus hospodářsky i politicky zhroutil.

EU, preferující nesmyslné ideologie před realitou a zpětnou vazbou faktických jevů v ekonomice i politice, se noří do stejného bahna jako druhdy socialismus, snad dokonce (kéž by!) větší rychlostí. Ostatně i válka na Ukrajině jasně ukázala politickou a ekonomickou impotenci EU v celém jejím rozsahu. Což pro někoho mohl být šok, pro řadu jiných, střízlivě hodnotících tuto organizaci v době, kdy jsme do ní vstupovali, to ovšem žádné překvapení není.

Faktem je, že EU mohla prožírat to, co nashromáždili její předchůdci, což RVHP, založená státy, poškozenými válkou, jimž Německo dosud dluží bilionové reparace, zdaleka neměla a musela se proto daleko lépe než EU starat o to, aby hospodářství neslo plody.

Jistěže ekonomická spolupráce doprovázená rozumnou mírou integrace má smysl a lze důvodně očekávat její pozitivní přínos. Nicméně ona „rozumná míra“ byla už v EU dávno překročena. EU se buď dokáže vrátit před Maastricht (1. 11. 1993), tedy k tomu, co fungovalo, nebo bude nutné z ní odejít. Třeba i s tím, že z exitových států vznikne nějaký „trucpodnik“ napodobující předmaastrichtskou evropskou integraci a důkladně zajištěný proti možnostem centra zavádět politickou agendu.

Pozastavím se, coby příkladu, u jednoho z konání EU, který bývá nekriticky pozitivně hodnoceno EUrohujerskými aktivisty, a to jsou dotace.

Všichni EUrophujeři blekotají, jak šíleně užitečné dotace jsou, a jakým jsou pro nás požehnáním. Je to nesmysl.

Dotace jsou jednak nástroje vnucování socialistických hámotin členským zemím, jednak v podstatě nástrojem likvidace hospodářství těchto zemí. Dotace lze získat v podstatě jen na omezený okruh projektů, a zpravidla takové, které nepřinesou cílové zemi nic pozitivního (ony pověstné rozhledny v údolí a akvaparky bez vody). Navíc je součástí podmínek obdržení dotace nutná spoluúčast dotovaného státu, která odčerpává z jeho ekonomiky prostředky na nesmysly a znemožňuje financovat něco smysluplného.

Dalším problémem jsou nejrůznější nepřímé náklady, které jsou s dotacemi spojeny. Od nutnosti vydržovat si speciální administrativu na národní úrovni, která reflektuje nepřehlednou, složitou, vnitřně rozpornou a stále se měnící legislativu kolem nich (včetně častých změn „výkladu“ stávajících předpisů). Velice často je nutno použít služeb specializovaných firem, které provádějí konzultace k získávání dotací a zpravidla požadují až deset procent peněz, které se touto cestou podaří získat. Je to perfektní zašívárna pro bývalé vysoké úředníky EU.

Jistěže problémem je i skutečnost, že řadu dotací, o které je žádáno, v reálu členský stát nedostane, přestože v EUrohujerské propagandě i ty fungují na straně benefitů z EU.

Velmi nepříjemné je, že dotace likvidují místní firmy, protože často je podmínkou (byť třeba nějak maskovanou) zapojení firem ze starých zemí EU, ať už jako dodavatelů materiálu a technologií, tak i jako dodavatelů samotné práce. Přičemž rozhodně nelze říci, že by tyto povinně odebrané materiály a služby byly kvalitnější než to, co by dodaly místní firmy (spíš je realitou pravý opak), ale ty jsou zbaveny možnosti si vydělat a ekonomicky strádají, což je účel této politiky.

Celé ty slavné dotace velice připomínají známé rozdávání cukrátek s heroinem (nebo jinou drogou) školákům drogovými dealery, kteří si takto vyrábějí klientelu. Protože pokud si stát v souvislosti s dotacemi zničí vlastní firmy, je poté ve stále širším spektru zboží a služeb odkázán na dodávky ze starých zemí EU a je na nich závislý stejně jako ten narkoman na drogách.

Celé to jistě akcentují ony zmíněné nepřehledné, nelogické a stále se měnící předpisy, které umožňují selektivně a cíleně postihovat nežádoucí firmy na území nepřítele, tj. členského státu EU (a zejména nového), což je ostatně i podkladem známé kauzy Čapí hnízdo.

Současný stav

V současnosti je veškerá ekonomická agenda v EU zatlačena do pozadí a preferovány jsou bezcenné nesmysly, jako je „boj za klima“, „LGBTQ+ agenda“, „liberální demokracie“, práva agresívních minorit z dovozu a mnohé další, které jen škodí občanům zemí EU, a zejména těm, kteří pracují a svou prací vytvářejí nějaké pozitivní hodnoty.

EU není schopna zajistit ani svou reprodukci, protože narůstá seznam v ní nedostupných druhů zboží a služeb, aniž by to bylo kompenzováno nějakými pozitivními faktory. EU bojuje proti GMO, řadě levných a účinných pesticidů výkrmovým hormonům i antibiotikům, čímž zdražuje produkci místních zemědělců (o dalších nesmyslech, jako je násilné a nesmyslné zavádění v podstatě středověkého trojhonného systému obdělávání půdy ani nemluvě), přitom je ochotna v rámci dohody s Mercosur, dovážet zboží plné GMO, v EU zakázaných pesticidů, masa prosyceného výkrmovými hormony a antibiotiky, a vnucovat je místním obyvatelům místo lokální produkce, která nic z toho neobsahuje.

EU násilně omezuje chovy hovězího dobytka, a tedy i produkci mléka a mléčných výrobků, aniž by sebeméně reflektovala, že na jejím území roste výskyt osteoporózy, po rakovině a srdečně cévních chorobách snad nejčastější neinfekční nemoci obyvatel EU (její nejúčinnější prevencí je konzumace mléka a mléčných výrobků, zejména v mládí), včetně úmrtí na komplikace této choroby, či invalidizace postižených. Osteoporóza nejčastěji zabíjí znehybněním na lůžku po velkých zlomeninách, s následným fatálním zápalem plic z dlouhého ležení, a invalidizuje nejčastěji frakturami páteře, spojenými s poškozením míchy (a protože EU je v čele boje proti výzkumu zárodečných buněk, majících potenciál, alespoň u zvířat prokázaný, poškození míchy napravit, bere svým obyvatelům i možnost účinné léčby).

Je nutno jednoznačně konstatovat, že EU v současné době je spojena s více negativy než pozitivy, takže odchod z ní by jednoznačně znamenal zbavit se mlýnského kamene, zavěšeného na krk našeho státu.

Pochopitelně, do pozitiv z členství v EU nelze počítat její podporu sociálním parazitům, od členů politických neziskovek a nevládek až po provozovatele větrných a fotovoltaických elektráren, eurounijní legislativou zvýhodňovaných oproti jiným producentům elektřiny (jinak by byli ekonomicky v mínusu).

Je tedy nutné konstatovat, že nevýhody našeho členství v EU jednoznačně již několik let (obávám se, že od samotného vstupu do ní) převažují nad výhodami, a že tudíž program odchodu z této v globále negativně působící organizace je naprosto legitimní. Lze také očekávat, že stále více občanů (a voličů) bude tento fakt i reflektovat. EU bychom rozhodně neměli hodnotit na základě zcela jistě velkého pozitivního potenciálu ekonomické spolupráce evropských států, ale na základě toho jak tento potenciál naplňuje, případně trendů tohoto naplňování.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
40 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)