Jak jsem se stal občanem II.kategorie?
VÁCLAV HUSÁK
Bez mučení se přiznám, mohu si za to sám. Prakticky po celý svůj život jsem se choval jako vůl. A nyní jsem na to tvrdě doplatil.
Již od raného dětství až po důchodcovský věk jsem se soustavně věnoval různým sportovním aktivitám, většinou na závodní i vrcholové úrovni. V ligovém volejbale jsem měl přezdívku Nítěnka, neb jsem byl značně šlachovitý hubeňour.
[ad#article_et21]
Za celý svůj dosud čtyřiasedmdesátiletý život jsem ještě nikdy nepodstoupil žádnou operaci. Nemocen jsem však několikrát byl. Za posledních 30 let jsem dokonce čtyřikrát krutě trpěl tou pro muže nejšílenější chorobou – rýmou. Vím, co píši. Stačí se zeptat jakékoli ženy, která se nějaký čas starala o „orýmovaného“ a v některých případech i o „onudlovaného“ partnera mužského pohlaví, který se téměř vždy chová tak, jako by byl v posledním tažení.
Chřipku jsem měl za toto období pouze jednou, a to když jsem se před řadou let dobrovolně a vzhledem k mému věku i zdarma, nechal oočkovat proti chřipce. Akce se „vydařila“ a já jsem ve dnech následujících po očkování skutečně chřipku prodělal.
Vzal jsem si z toho ponaučení, že se již nikdy nepodrobím žádnému preventivnímu očkování. A na to jsem nyní „dojel“. Stal jsem se narušitelem a nepřítelem dobrovolně-povinné očkovací mašinerie. Nemohu k holiči (poprvé v životě jsem v tomto věku vlasatá „mánička“,) na pedikůru, na oběd do restaurace, na výlet do zahraničí … a mnoho dalších běžných aktivit. Stal jsem se pro náš stát občanem II.kategorie.
A čímže jsem se tak strašně provinil? Tím, že jsem „infekčně“ zdráv!