Jak je to tedy s těmi Ukrajinci?

Pan Okamura byl peskován za hypotézu, že demobilizovaní nebo jinak z armády odešlí ukrajinští vojáci by se mohli stát rizikem pro společnost, vzhledem k tomu, že je fronta naučila nevážit si zákonů, lidských majetků, ba ani životů.

Je mi líto

Muži, kteří prošli peklem války, kdy museli denně riskovat své životy a viděli kolem sebe umírat spolubojovníky i další osoby, představují skutečně riziko pro společnost, byť jistě ne všichni.

Problém spočívá v tom, že lidská psychika není na hrůzy války stavěná, a ty ji mohou narušit. Faktem také je, že ono narušení je na frontě pro svého nositele pozitivně selekčním faktorem. Protože kdo první ztratí civilizační zábrany, je jednoznačně ve výhodě proti těm, kteří je ještě mají.

Krásně to vyjádřil šéf jedné z tuzemských škol bojových umění: „Na turnaji nebo jiné soutěži vyhrává ten, kdo je lépe vyzbrojen, vycvičen, atd. V reálném boji vyhrává ten, kdo je větší s… (samice prasete).“

A zde je tedy jádro pudla: významná část těch, kdo přicházejí z války, je nějak touto selekcí postižena. A nutně se to musí projevit na jejich chování v civilu.

Pochopitelně, není to jen válka na Ukrajině a nejsou to jen ukrajinští vojáci v ní. Spíš jde o to, že naprosto stejně postižení ruští nebo severokorejští vojáci asi k nám nepůjdou, na rozdíl od ukrajinských.

Nicméně průšvihoví byli i veteráni z Afghánistánu (sovětští) i US veteráni z Vietnamu. Problémoví jsou i veteráni z válek na Balkáně, i na Blízkém Východu. Problémy byly i s navrátilci z front první světové války, řada z nich podporovala extrémistické, komunistické i fašistické / nacistické organizace.

Z naší paměti nevymizelo i řádění těch, kteří jako vojáci prošli třicetiletou válkou, a poté se sdružovali do krutě se chovajících a naprosto bezohledných lupičských tlup. Kvůli těmto lidem byla cíleně po třicetileté válce pobořena řada našich hradů, aby nemohly posloužit jako opěrný bod této soldatesky.

Ukrajinci

Jsem toho názoru, že je naprostá pitomost slova pana Okamury v jeho novoročním projevu chápat jako dehonestaci Ukrajinců, jak to desinterpretuje soudruh velvyslanec, jehož jméno mi nestojí za zapamatování.

Naopak, současní Ukrajinci se přidávají k řadě dalších skupin mužů, kteří prošli válečným peklem a zanechalo to na nich větší či menší následky. Osobně bych panu velvyslanci přál pár hodin v plné polní a na linii dotyku s Rusy, aby pochopil, o čem pan Okamura mluvil.

Mohu si funět, když jsem něco takového nezažil, ale v koutku duše se děsím toho, jakou bestii by to ze mě udělalo. Bez ohledu na to, jaké názory a postoje mám jako „prašivý civil“.

Ostatně „afghánci“ v SSSR i „vietnamci“ v USA často udělali doslova kariéru v oblasti organizovaného zločinu.

Na druhé straně jsem se nikdy netajil s představou, že řada Ukrajinek se v tuzemsku vdá (o více takových párech vím), a že jejich děti se stanou platnými členy českého národa, jako se jimi stala třeba „pozámecká směska“ Božena Němcová nebo „německo – francouzský Žid“ Julius Zeyer a mnoho dalších. Ostatně, dokázali jsme „adoptovat“ i Joachima Barrande.

Takže pan velvyslanec si mohl ušetřit pár naprosto bezcenných žvástů, velice snadno vyvratitelných tím, čím nás „učitelka života“, tedy historie, v dostatečné míře poučuje. A maximálně může na současnou ukrajinskou vládu strhnout podezření, že se potenciálně kriminogenních veteránů chce po skončení války zbavit jejich vyexpedováním na  západ. O ukrajinské mavky* stojíme, o ukrajinské hrdlořezy nikoli.

* K té mavce doporučuji od Pilipjuka „Upír v činžáku“, je tam popsána velice podrobně. Podobná bytost vystupuje i ve „Večerech na samotě poblíž Dikanky“ od N. V. Gogola.