Filozofický koncept spravedlnosti

Právní řád a justiční systém jsou nespravedlivé. Ne v tom smyslu, že by byly k ničemu, jsou nutné a mají být co nejlepší a je naší povinností požadovat, aby dobře fungovaly. Ale z podstaty věci obsahují systémovou chybu.

Podstatou právní teorie je promítnutí reálného světa do prostoru právních obrazů. Mezi právními projekcemi reality se vytvářejí, hledají a nalézají právní vztahy, podle daných pravidel se pak nalézá spravedlnost a ta se pak zpětně promítá do reálného světa. V mnoha případech nalezená spravedlnost koresponduje s tím, co se běžně považuje za spravedlivé. Ale někdy také ne. To je mimochodem jeden z důvodů, kterými argumentují odpůrci trestu smrti.

Zkusme si načrtnout malý příklad. Jistý pan František je řekněme odsouzen k dvanácti měsícům vězení za výtržnost a ublížení. Popral se v hospodě a při rvačce došlo k poničení hospodského inventáře a jiný návštěvník, jistý pan Josef, utrpěl třeba zlomeninu čelisti. Na první pohled běžný případ. Ale když se po vesnici trochu vyptáte, kdo je kdo, dozvíte se, že pan František je moc hodný pán. Má krásné vztahy se svými dětmi i s manželkou a moc pěkně se stará o svou nemocnou maminku. Do hospody normálně nechodí a vlastně tam zašel jen proto, že potřeboval cosi půjčit od souseda. Zatímco pan Josef, ten se zlomenou čelistí, je notorický alkoholik a povaleč, hulvát a provokatér, Františkovi, kterého v hospodě nikdy neviděl, se začal posmívat právě pro jeho starostlivost a to nakonec vyvedlo pana Františka z míry natolik, že mu jednu ubalil. Snad chtěl dokázat svou mužnost, která se neodvíjí o počtu vypitých piv. Alkoholem zmožený pan Josef nejen že při tom utržil zlomeninu, ale jak padal, poškodil zařízení hospody. Všichni do jednoho vám ve vesnici potvrdí, že je vlastně naprosto absurdní, že trest dostal pan František. Nic naplat, neměl vztahovat ruku proti svému bližnímu a prostě zákony se mají respektovat. To, co justice podle platných zákonů nalezla jako spravedlivé rozhodnutí, ve skutečnosti tak úplně spravedlivé není.

O tom, že právo zákonitě vytváří systémovou nespravedlnost, ví lidstvo od počátků prvních závazných právních pravidel. Proto od počátků práva existuje možnost nazřít spravedlnost jakoby z jiného zorného úhlu, který není vázán na právní normy. Proto existuje od nepaměti možnost udělení milosti a možnost amnestie. v Bibli se například dočteme, že každých sedm let se opakovalo takzvané „léto odpuštění“ a dokonce jednou za 49 let následovalo „milostivé léto“. Věřitel nesměl upomínat dlužníka, měla si odpočinout i půda, neměly se platit daně, otroci měli být propuštěni, aby se mohli navrátit ke svým rodinám. Jakoby se znovu rozdávaly karty. Všichni dostanou šanci na nový začátek. Do země se vracela svoboda. To je něco, co se dá těžko uzákonit, proto se pravomoc vyhlašovat amnestii svěřovala do pravomoci panovníka, později jako sdílená pravomoc panovníka a vlády. Z důvodů neodmyslitelné systémové chyby v samotné podstatě právní teorie nemyslím, že jsou správné úvahy o rušení či omezování této pravomoci. V našem případě za posledních šest či sedm let došlo k masivnímu návratu k socialistickému právu, zákonodárci zvyšují sankce, místo aby se zabývali příčinami problémů. Stát, který byl nějakou dobu vnímán jako partner se opět stal nepřítelem. Politikové nejsou „naši“, ale jsou to „oni“. Stát znovu zaujal roli mstitele, který téměř bez ohledu na okolnosti zavírá lidi do vězení. A máme věznice vskutku naplněné – dvakrát více než kterákoli jiná země v Evropě.

Smířili jsme se s tím, že všemocný stát odposlouchává telefony v míře tisíckrát větší (ve skutečnosti dokonce ještě více), než jak to dělal totalitní stát, kterému se říkalo policejní. Stát eviduje veškerou naší elektronickou komunikaci, stát nás sleduje kamerami, počítačovými registry, číhá na nás při každé příležitosti, aby i slušného občana na něčem nachytal. Zákony jsou napsány tak, že nikdo není nevinný, kdekoli na silnicích nás přepadává komando celní správy ozbrojené nabitými samopaly, což za dávných časů bývalo možné jen v blízkosti hranic. Do našeho právního řádu se dokonce vloudila dříve nemyslitelná presumpce viny, takže žalovaný musí v některých případech dokazovat svou nevinu, zatímco dříve platilo, že žalobce musí dokázat vinu. Preventivně platíme autorská práva, protože určitě všichni krademe, a státu už nestojí za to komukoli vinu dokazovat. Pojem „příspěvková organizace“, typický pro socialistické právo a popírající teorii právnické osoby, byl pravicovými politiky znovu vzkříšen.

Důstojnost člověka a lidská čest z hlediska státu stále nemá žádnou cenu, ochrana osobnosti a hodnoty svobodného člověka je na stejně mizerné úrovni, jako byla za komunismu. Soudcům se zalíbil pojem společenská nebezpečnost (nic nemění, že se přejmenoval na „společenskou škodlivost“). Když média začnou psát o nějaké kauze, sudí to ve jménu společenské nebezpečnosti dotyčnému exemplárně „osolí“. Byla-li dříve společenská nebezpečnost odvozována od třídního pojetí společnosti a tím byla zařazena do systému socialistického práva, dnes společenská škodlivost žádné zakotvení nemá. Je pouhým extenzivním pokračováním socialistického práva.

Soudci odmítají uznat, že i jejich moc se odvozuje od občanů či lidu této země, že nezávislost v konkrétní kauze neznamená, že by mohli ignorovat vnímání spravedlnosti a vyjmout například své platy z měřítek odpovídajících dané situaci. Neuvěřitelně vleklá soudní jednání paralyzují smysl justice a připomínají šikanu typickou pro bývalý komunistický režim. Stát zadlužuje nesplatitelnými částkami generace dosud nenarozených dětí. A tak dále … Na stát, který se k nám chová jako nepřítel, občan nemůže být hrdý.

Je načase, abychom začali diskutovat o novém pojetí spravedlnosti.