Fialova vláda hrobařů

Andrej Babiš slibuje ekonomické zázraky, ale realita by připomínala spíš gulášový socialismus. Tentokrát ve formě slabého odvaru reformního guláše – bez chuti, bez energie, jen s pořádnou dávkou marketingového koření. Pokud by se znovu dostal k moci, zdědil by zemi vyčerpanou a na pokraji vyhoření. Slovensko nám dnes ukazuje, jak vypadá taková vládní „léčba“: bolestivá operace, která řeže hluboko, ale pečlivě míjí jeho voliče. Babiš by pravděpodobně postupoval podobně – jeho voliči by tak dál věřili v jeho genialitu, jeho odpůrci by dál viděli neschopného politika, a mezi tím by země dál zahnívala a odumírala. Je to recept na pomalé chátrání, ne na rychlou výstavbu.

Babiš se zařadil do evropské frakce Patriotů a od jeho voličů slýcháme, že závidí Maďarsku Viktora Orbána. Zaprvé, je co závidět? A jaké očekávání máte od skutečné změny zahraniční politiky pod Babišem?

Viktor Orbán hraje roli suverénního státníka, ale jeho politika je jako krásný obraz ve zlatém rámu – když se podíváte zblízka, zjistíte, že barvy blednou a rám je popraskaný. Maďarsko se díky němu úspěšně vrací na mapu světa, ale uvnitř bojuje s ekonomickou realitou a s důsledky klientelistického kamarádičkovského kapitalismu.Od Andreje Babiše zásadní změnu zahraniční politiky očekávám pouze v její intenzitě. Jestliže Fialova politika je aktivisticky prozápadní, Babišova bude prozápadní ustrašeně. Sebevědomá politika suverénní země ale musí vidět na obě oči. Dobrý šéf diplomacie by se podle mě měl dívat na Turecko, Kazachstán, Kyrgyzstán, na Indii a Latinskou Ameriku a na další regiony, které jsou u nás opomíjené, a přitom rostou. I v ekonomické diplomacii totiž platí, že se akcie mají kupovat, když padají, a my jsme mnoho příležitostí už beznadějně propásli.

Z tohoto hlediska je podle mě inspirativním šéfem diplomacie slovenský ministr Juraj Blanár, který bez ohledu na názory svého českého kolegy usedne k jednacímu stolu se Sergejem Lavrovem. Obávám se, že kdyby si Adam Vojtěch jako údajně zvažovaný příští ministr zahraničí v Babišově vládě s ministrem Lavrovem byť jen stiskl ruku, vyhodil by jej premiér Babiš ze Strakovky ještě rychleji než za covidu.

Voliči Petra Fialy a jeho spojenců si slibovali od vlády rozpočtovou odpovědnost, úsporné veřejné finance, nízké daně a ekonomický růst. Ta inventura asi nevypadá nejlépe? Pojďme to vzít jedno po druhém, prosím.

Vláda rozpočtové odpovědnosti je prázdná fráze, to není program. Program je snížit zadlužení země, snížit daně a nechat ekonomiku zhluboka dýchat. Ani jedno Fialova vláda nedělá. Pokud vláda trestá zvyšováním daní malé podnikatele, pokud dusí živnostníky, pokud dotáhla zemi k největšímu dluhu v historii, není vládou rozpočtové odpovědnosti, ale je vládou hrobařů.

Pakliže vy osobně srovnáte svá očekávání od možného Babišova premiérství s poznanou realitou Fialovy vlády, jak vám to vychází?

Je to jako vybírat mezi plesnivým párkem a párkem ze separátu – ani jedno není důstojné menu pro zemi, která potřebuje zdravou výživu.

Bezpochyby by z hlediska reálných dopadů na naši ekonomiku a na naši zemi byla Babišova vláda menší zkázou než vláda Fialova. Ale – protože se s ní pojí zcela nereálná očekávání voličů, kteří hnutí ANO vidí tak, jak jej touží vidět, nikoli tak, jak skutečně politiků dělá, vedlo by to k velké deziluzi. Z ekonomického pohledu by byla další Babišova vláda štrougalovská, udržovací, ale zároveň by nic zásadního neměnila. Babiš nemá odvahu a formát de Gaulla, aby vystoupil z vojenské části NATO. Stačí se podívat na to, jak hlasují europoslanci hnutí ANO v Evropském parlamentu, a je zřejmé, že veškerá očekávání voličů, kteří chtějí změnu, budou zase zklamána.

Naději zejména mladších voličů budí strana Motoristé sobě Petra Macinky. Klíčovým bodem je boj proti Green Dealu a deregulace ekonomiky. S Macinkou spolupracuje třeba ekonom Vladimír Pikora a tvář strany Filip Turek se těší veřejným pochvalám od Václava Klause. Přesvědčují vás Motoristé, že svými klíčovými tématy mohou „pohnout“?

Vladimír Pikora je dobrý ekonom a za mě jedna ze silných osobností Motoristů, ostatně, žádného jiného ekonoma snad ani nemají. Podobně nemají ani témata. Sledovala jsem velmi pozorně jejich kongres a ono motoristické desatero mi připomíná frajírkovské túrování motoru s loktem vystrčeným z okénka. Naše hospodářství potřebuje spolehlivý, výkonný vůz se zkušeným řidičem, ne rozhrkanou retrokáru, kterou sice řídí dychtiví kluci, ale z místa spolujezdce diktují cestu muži ve fialovém saku a bílých ponožkách. Deregulace ekonomiky je samozřejmě zásadní bod, ale nemůže ze své podstaty proběhnout v rámci existující Evropské unie. Unijní předpisy nám to nedovolí. Pokud chtějí Motoristé v EU i v NATO zůstat, jsou to jen rebelové na baterky.

Ostatně, když poslouchám výkřiky Motoristů nebo hnutí ANO, říkám si, že s politiky tohoto formátu bychom i po roce 1918 zůstali nejloajálnější části habsburské monarchie a mluvili bychom německy. Zcela postrádají elementární politickou fantazii a odvahu a žijí v pohodlných zajetých kolejích. Právě fantazií a odvahou se ovšem liší okresní tajemníci od skutečných státníků.

Pokud zakládají svou činnost na snadno prokazatelných a vyvratitelných lžích, jsou pro mě na stejné úrovni jako ODS. Ostatně, ne nadarmo si říkají ODS Revival. Od politiků, kteří mají přinést změnu, očekávám schopnost a odvahu nelhat.

Posledním problémem je pak smutně proslulý výrok Filipa Turka, který písemně posílal už coby dlouho dospělý muž na svém facebookovém účtu Petra Kellnera do plynu. A opět – ve chvíli, kdy nám nejprve do očí potvrdí, že to opravdu napsal, a poté se kroutí jak malý capart, tak je pro mě zkratka jen další vykopanou hřivnou a vybroušeným diamantem. Jakkoli na rozdíl od hřivny hradní alespoň nestihl být zasloužilým soudruhem KSČ. Nicméně významné části voličů tato rétorika zjevně imponuje.

Pevný kmen voličů si udržuje i Tomio Okamura, který operuje zejména s tématem zamezení migrace nebo omezením podpory ukrajinským uprchlíkům. Přitvrzuje v tomto směru kampaň. Zvládá tato svá témata dobře?

SPD má několik zajímavých osobností, které dělají poctivou politickou práci. Ať už se jedná o pravicového protržního ekonoma Petra Macha nebo o pana europoslance Ivana Davida. Zmíněná témata však strana jako celek i pan předseda Okamura nyní poněkud zjednodušili do nic neříkajících výkřiků a nálepek bez obsahu. Jako když na solidní klavír vyťukáváte ragtime jedním prstem. Zároveň se SPD netají s tím, že by šli do koalice s hnutím ANO. A to jasně říká, že o otázkách členství v EU a v NATO nebude diskutovat.

Pokud, jak říká prezident Zeman, jen idiot nemění své názory, není důvod, proč by se nemohly měnit i strany. ODS se z pohledu pravicového voliče změnila k nevolitelnosti, proč by se tedy z KSČM naopak nemohla stát pro pravičáka volitelná strana…

Osobně mi na ní dnes vadí nejvíce ten název. Ale jak psal Shakespeare v Romeovi a Julii – co je po jménu. Pokud bude koalice STAČILO! pokračovat dále v tom, co začala na jaře, kdy za ni kandidoval úspěšný podnikatel Zdeněk Jandejsek nebo podle mě silně nedoceňovaná velmi zajímavá manažerka Jarmila Dubravská, může to být strana, kterou jako ekonom budu schopná volit.

A co se očekávání voličů týče – zdá se, že se po letech poptávky po marketingových produktech, které byly broušeny jako diamanty a prodávány jako čokoládové tyčinky, abych použila slova spolutvůrců volebního úspěchu pana prezidenta Pavla, vrací se poptávka po lidech a stranách, které jsou postaveny na čestnosti, poctivosti a odvaze. Pro mě je jistou nadějí, že navzdory tradičnímu komunistickému internacionalismu chtějí vystoupit z EU a podobně jako Donald Trump nevylučují odchod z NATO.

Masivní naděje konzervativců ve světě vzbuzuje Donald Trump. Slibuje „nejsilnější ekonomiku, jakou svět viděl“. Jaké nástroje pro takové ambice má, a máme z toho, že je použije, mít radost my? On zastupuje americké voliče, nás bohužel ne.

Spojené státy jsou samy tím nástrojem. Jsou stále ještě zemí, ve které lze od nuly vybudovat úspěšný podnik, zemí, která má podnikatele a odvážné snílky formátu Elona Muska. Pokud Trump a Vance uvolní okovy, které Ameriku svírají, a nechají ji nadechnout se, pokud sníží daně a regulaci a možná i pokud trochu zkrotí bankovní systém, pokud se jim podaří zasypat alespoň trochu toho příkopu „hlubokého státu“, poušť rozkvete. To je totiž velká životní síla každé ekonomiky – má devět životů jako kočka, useknutý ocásek jí doroste jako ještěrce a vstává znovu a znovu z popela jako bájný pták Fénix. Bohužel pro nás, než může Fénix znovu vzlétnout, musí nejprve shořet. A ostré jazyky těch plamenů nás právě teď teprve začínají olizovat.

Když jsme řadě čtenářů zkazili radost mírněním očekávání, která mají od svých politických favoritů, pojďme to otočit. Co by měl od svých zástupců český opoziční volič žádat a realisticky očekávat?

Hluchotu, slepotu a odvahu. Hluchotu k lobbistům a zájmovým skupinám, které po politicích budou chtít drobné změny v paragrafech.

Slepotu k laciné přitažlivosti lesklých cetek, kterou loajálním politikům předhazují média. Odvahu říkat pravdu. Řada politiků parlamentních opozičních stran mi vysvětlovala, že potřebují poslance, kteří jsou „tak trochu vydíratelní“, kteří „jsou na peníze“, které jde „chytnout pod krkem“. Zkrátka, stejně jako v případě herců, i u politiků je hypotéka páteř pokřivující mor.

Pak se není čemu divit, že je Sněmovna spíše stínovým divadlem než šachovnicí moci.