6.2.2025
Kategorie: Ekonomika

Evropa může dát sbohem své budoucnosti

Sdílejte článek:

THOMAS FAZI

Italský novinář a publicista Thomas Fazi říká: „EU je zajatcem ve svém neoliberálním vězení“.

Před více než dvaceti lety představila EU Lisabonskou strategii, která si kladla za cíl přeměnit blok v „nejdynamičtější, nejkonkurenceschopnější a nejudržitelnější ekonomiku založenou na znalostech, která se těší plné zaměstnanosti a posílené hospodářské a sociální soudržnosti“.

Víme, jak dobře to dopadlo. EU je sotva dynamická a rozhodně ne konkurenceschopná, trvale zaostává za ostatními zeměmi prakticky ve všech klíčových ekonomických ukazatelích. Zatímco USA a Čína zintenzivňují svůj závod o technologickou nadvládu v 21. století, Evropa zůstává stranou – sužována hospodářskou stagnací, vysokými náklady na energie, politickými otřesy a byrokratickou setrvačností.

A nyní panikaří kvůli hrozbě dovozních cel ze strany Donalda Trumpa. Byla by však změna rovnováhy evropské ekonomiky, která má v současnosti vůči USA obrovský obchodní přebytek, opravdu tak špatná?

Skutečnost je taková, že růst vývozu neznamená úspěšnou ekonomiku. Právě naopak – stačí se podívat na Německo. EU byla vždy exportní velmocí právě proto, že její ekonomika ochabovala v důsledku nedostatečné domácí spotřeby a investic.

Spojené státy vyjadřují své obavy z merkantilistické politiky EU, která je „žebráním u sousedů“, již dlouho – dávno předtím, než se Trump vůbec objevil na politické scéně. Před více než deseti lety americké ministerstvo financí pranýřovalo evropské orgány za to, že stahují světovou ekonomiku dolů. „Celkové nastavení Evropy je v podstatě založeno na poptávce pocházející z vnějšku Evropy, místo aby se řešily nedostatky v poptávce, které existují uvnitř Evropy,“ napsali. Od té doby se nic nezměnilo.

Jinými slovy, Trumpova obchodní válka se chystá už dlouho. A jeho cla se mohou ve skutečnosti ukázat jako požehnání pro EU, pokud donutí blok opustit svůj chybný exportní model, který je v zásadě založen na potlačování domácí poptávky a investic ve prospěch poptávky ze zahraničí, především z USA.

Trumpova hrozba již v EU vyvolala snahu řešit její strukturální nedostatky. Jednu takovou iniciativu nedávno oznámila předsedkyně Komise von der Leyenová. Její nový „plán“ slibuje, že provede tuto změnu rovnováhy a učiní z Evropy „místo, kde se budou vynalézat, vyrábět a uvádět na trh budoucí technologie, služby a čisté výrobky“ – a přitom se současně stane „prvním kontinentem, který bude klimaticky neutrální“. Návrh se nazývá Kompas EU pro obnovení konkurenceschopnosti a do značné míry vychází z doporučení loňské Draghiho zprávy. Brusel ho považuje za významný krok vpřed při návratu ekonomiky EU na správnou cestu.

Při bližším zkoumání se však zdá, že plán Komise není ničím jiným než známou směsicí módních slov – umělá inteligence, pokročilé materiály, kvantová výpočetní technika, biotechnologie, robotika – spojených s matoucími obrázky, včetně kompasu, který příznačně ukazuje osmi různými směry najednou. Je to prezentace v PowerPointu vydávaná za strategii, jak ji přesně popsal Wolfgang Münchau.

Plánované „bezprecedentní úsilí o zjednodušení“, počínaje zásadní revizí v oblasti podávání zpráv o udržitelnosti a náležité péči, by – pokud by bylo dotaženo do konce – nabídlo evropským společnostem trochu oddechu od všudypřítomného a stále se rozšiřujícího regulačního rámce EU, který se stal dusivou překážkou růstu a inovací, zejména v technologickém odvětví.

To však nevyřeší základní hospodářské problémy bloku: chronický nedostatek produktivních investic, zejména do výzkumu a vývoje, nízkou úroveň spotřeby, zakořeněnou zaujatost vůči průmyslové politice, vysoké náklady na energii a zásadně byrokratickou a mnohovrstevnatou povahu systému řízení Unie. V těchto otázkách existují pouze vágní závazky k budoucím strategiím a návrhům, které budou pravděpodobně roky procházet spletitým legislativním procesem EU.

Skutečnost je však taková, že mnohé ze zásadních problémů EU nevyplývají z pouhých „politických přešlapů“, a tím méně z údajné „neúplnosti“ bloku. Tyto problémy jsou naopak hluboce zakotveny v nadnárodní koncepci EU. Jinými slovy, jediným způsobem, jak skutečně řešit hospodářské problémy EU, je uznat, že jádrem problému je samotná EU.

Jedním z nejvýznamnějších – a často přehlížených – omezení pro ekonomiku EU je euro. Ztráta měnové suverenity, kterou s sebou tato měna nese, spolu s přísnými pravidly pro deficit a zadlužení zakotvenými ve smlouvách EU, zůstává jednou z největších překážek růstu v Evropě a omezuje schopnost členských států stimulovat své ekonomiky prostřednictvím veřejných investic a aktivní průmyslové politiky.

EU navíc nedokázala toto odevzdání suverenity kompenzovat odpovídajícími fiskálními a investičními nástroji na evropské úrovni a omezila se na dočasná opatření, jako je fond pro oživení Covid-19. Toto strukturální omezení je hlavním důvodem, proč investice veřejného sektoru v EU trvale zaostávají za investicemi ve Spojených státech a dalších vyspělých ekonomikách.

Kromě toho, i kdyby se EU podařilo rozšířit svou „federální“ fiskální a investiční kapacitu, jak předpokládá Kompas konkurenceschopnosti, pouze by to vytvořilo více problémů, než kolik by jich vyřešilo. Spíše než k řešení strukturálních problémů EU by takový krok jen dále posílil postavení jejích nadnárodních institucí, zejména Komise, a prohloubil by technokratické a nedemokratické řízení bloku.

Dalším problémem je historická zaujatost EU vůči silné průmyslové politice. Od svého vzniku je EU hluboce ovlivněna neoliberálními ekonomickými doktrínami, které zdůrazňují údajně „ pokřivující“ povahu průmyslových politik. Přísná pravidla státní podpory obecně zakazují jakoukoli podporu poskytovanou členskými státy, která by mohla zvýhodňovat určité podniky nebo průmyslová odvětví, pokud to není výslovně povoleno na základě zvláštních výjimek. Jde o to, že povolení členským státům podporovat jejich domácí průmysl by mohlo vést k nerovným podmínkám, které by vytvořily stav, ve kterém by společnosti se státní podporou měly výhodu oproti ostatním. Evropa je však v důsledku toho dramaticky nepřipravena konkurovat zemím, jako jsou Čína a USA, které se zejména v posledních letech při dosahování konkurenční výhody spoléhají na státem řízené průmyslové politiky – jako je zákon „CHIPS and Science“ nebo protiinflační zákon IRA.

V reakci na to vedoucí představitelé EU více hovoří o potřebě strategie „Made in Europe“, která by vyvážila potenciální ekonomické dopady politiky „America First“. Skutečnost je však taková, že institucionální rámec EU ji činí vážně nezpůsobilou čelit novému geopolitickému prostředí 21. století, v němž dochází k opětovnému znárodňování hospodářství pod vedením států. V tomto kontextu, i když Kompas konkurenceschopnosti uznává důležitost posílení technologické suverenity nebo posílení evropské výroby, bude pro členské státy obtížné realizovat cílená opatření zaměřená na konkrétní odvětví, která by mohla skutečně podnítit inovace nebo upevnit dodavatelské řetězce.

Složitý rámec řízení EU představuje další výzvu. Blok funguje prostřednictvím několika úrovní rozhodování, do nichž jsou zapojeny nejen členské státy, ale také několik klíčových institucí. Tento vysoce byrokratizovaný víceúrovňový aparát má za následek pomalý a nepřehledný rozhodovací proces, který často vede k roztříštěným a nekonzistentním politickým reakcím. Proto například omezené investice a průmyslové politiky, které se uskutečňují, zůstávají roztříštěné a rozdělené podle jednotlivých států i mezi členské státy a EU.

Navíc když EU zavádí novou politiku, jako je Kompas konkurenceschopnosti, musí se pohybovat v několika institucionálních bodech s právem veta, z nichž každý má své vlastní priority a omezení. Výsledná politika je nevyhnutelně oslabena nebo odtržena od místních potřeb, což oslabuje její dopad a neřeší skutečné potřeby občanů a členských států. Legislativní a prováděcí procesy se navíc mohou protáhnout na roky, což způsobuje, že politická opatření jsou stále pozadu za proměnlivou realitou.

Při pohledu na tyto systémové problémy jsou omezení Kompasu konkurenceschopnosti jasně patrná. Ačkoli může stanovit cíle pro zvýšení investic, podporu inovací a zlepšení dovedností, skutečnost je taková, že všechny tyto snahy se pohybují ve svěrací kazajce eura, omezení EU v oblasti průmyslové strategie a těžkopádného modelu řízení. Jakékoli řešení zaměřené na další centralizaci průmyslové politiky by navíc, jak již bylo uvedeno, pouze dále posílilo postavení těch samých institucí, které často tyto strukturální problémy prohlubují prostřednictvím chybných politik. Zřejmým příkladem je zvýšení cen energií způsobené nepromyšleným rozhodnutím bloku, který se pod silným tlakem Komise odpojil od ruského plynu. Draghiho zpráva i Kompas konkurenceschopnosti to zdůrazňují jako jeden z hlavních důvodů ztráty konkurenceschopnosti EU.

Skutečné vypořádání se s hospodářskými problémy EU nakonec znamená uznat, že tyto problémy mají své kořeny v ekonomických a politických omezeních samotného nadnárodního modelu. A protože evropský průmysl a hospodářství se stále více zpomalují, je stále zřejmější, že ani kosmetické reformy, ani úzce zaměřené iniciativy nemohou napravit zásadní problémy. Evropa nepochybně potřebuje nový kompas, ale řešení spočívá v radikální revizi vnitroevropské spolupráce. Pokud chce Trump skutečně obnovit rovnováhu transatlantických obchodních vztahů, pak by nejúčinnějším přístupem bylo podpořit demontáž EU.

Konzervativní noviny

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)