Éra „ministryně války“ se chýlí ke konci. Co Černochová nakoupila a co to stálo?

Pokud se má jednou psát o Janě Černochové do učebnic, pravděpodobně to nebude v kapitole „ministryně obrany“, ale spíš v části „ministryně války“ – a není divu. Během její éry se roztočil kolotoč armádních nákupů, který připomíná spíš Black Friday než uvážlivou modernizaci. Výsledkem je armáda, která na papíře působí moderně, ale v praxi zatím většinou čeká, až dodávky dorazí. Černochová tak možná odchází s aureolou bojovnice, ale také s účtenkou dlouhou jako cesta Leopardu z Německa do Strašnic.

Velké nákupy – co to přineslo a co ne

Když se řekne „modernizace armády“, člověk si možná představí hi-tech drony, lasery, jednotky kybernetické obrany nebo přinejmenším uniformy, které se při praní nesrazí. Česká realita je ovšem prozaičtější. Nejvíce pozornosti sklidily tanky a obrněnce. Vlajkovou lodí Černochové se stal nákup amerických letounů F-35 za 150 miliard, respektive 322 miliard korun při započítáni všech souvisejících nákladů. Dále to jsou německé tanky Leopard 2A8 s cenou téměř 33 miliard korun. Argument? Armáda konečně dostane moderní železo, které vydrží víc než jeden zásah prakem. Problém? První kusy dorazí až v roce 2027 a plná dodávka potrvá několik let. Takže zatímco papírově se česká armáda mění v ocelovou pěst NATO, prakticky vojáci stále jezdí na starých T-72, které pamatují éru, kdy Černochová ještě chodila do školy.

Další velkou položkou jsou švédská bojová vozidla pěchoty CV 90 od BAE Systems – celkem 246 kusů, cena kolem 60 miliard korun. Slib: naše pěchota už nebude jezdit v obrněných „muzejních“ neckách, ale ve strojích, které přežijí i víc než českou dálnici a jednu „protitankovou fabii“. Realita? Dodávky mají běžet do roku 2030, takže dnešní nováčci v armádě možná stihnou první jízdu ve švédském vozidle až jako veteráni s vnoučaty. Navíc se zatím neví, zda bude Česko schopné zajistit servis a náhradní díly – protože koupit vozidlo je jedna věc, ale udržet ho v chodu je disciplína sama o sobě.

K tomu připočtěme další položky jako například houfnice Caesar za téměř 9 miliard. Kdyby se sečetly všechny náklady, výsledná suma by dokázala vybudovat novou nemocnici v každém krajském městě. Ale co, nemocnice se proti tankům nebrání. Slibem nezarmoutíš, ale účet zabolí. Černochová prezentovala nákupy jako obří skok do 21. století, který zajistí obranyschopnost Česka. Realita je zatím taková, že máme smlouvy, závazky a rozpočtové díry, techniku na cestě a armádu, která pořád cvičí na starých strojích. Někteří analytici by řekli: „To je normální, modernizace je běh na dlouhou trať.“ Kritici by však dodali: „Ano, ale kdyby to byl maraton, česká armáda by zatím stála na startu a teprve vyplňovala přihlášku a snažila se zaplatit zápisné.“

Ukrajina a dary – hrdinský tón vs. účelnost

Pokud byla éra Černochové něčím charakteristická, pak tím, že české sklady se proměnily v dobročinný second hand. Staré tanky? Pryč. Munice, co pamatuje Varšavskou smlouvu? Pryč. Vojenský materiál, o kterém ani armáda nevěděla, že ho má? Pryč. Všechno s jediným cílem – pomoci Ukrajině v boji proti ruské agresi.

Ministerstvo obrany uvádí, že Česko poskytlo Ukrajině vojenský materiál v hodnotě přes 7,7 miliardy korun. Na papíře vypadá částka velkolepě – v praxi šlo o tisíce kusů munice, více než 2 100 kusů techniky a zásoby, které by jinak zřejmě zestárly ve skladech. K tomu rekordní licence na export zbrojního materiálu v hodnotě 117 miliard korun. Realizováno bylo zatím něco přes 51 miliard – takže spíš než o hotový obchod jde o budoucí potenciál. Řečeno jinak: máme účet, ale zboží ještě ani neodešlo z e-shopu.

Černochová ráda vystupovala jako hlasitá zastánkyně Ukrajiny a její odhodlání se skutečně nedá popřít. Je však potřeba dodat, že česká pomoc byla občas spíš ve stylu „ukliďme si garáže a udělejme z toho PR“. Mnohé z toho, co bylo darováno, by se totiž dalo označit jako „vojenský šrot s příběhem“.

Samozřejmě – dary nejsou jen ztrátou. Český průmysl získal kompenzace a nové zakázky, politicky si vláda upevnila pozici v NATO i EU. Ale otázka účelnosti zůstává – máme sice krásná gesta, ale zároveň ubývá materiál, kterým by se bránila česká armáda. Sama Černochová ostatně přiznala, že „už moc materiálu k darování nezbývá“. Je to trochu jako půjčovat kamarádovi auto – dobrý skutek, ale jednoho dne zjistíte, že nemáte čím dojet ani na benzínku.

Ekonomické břemeno a politický výnos – když tank stojí víc než školka

O zbrojních zakázkách se mluví především v superlativech: historicky největší, bezprecedentní, strategické. Co se už tolik nezdůrazňuje, je fakt, že tahle historická čísla se objevují také v kolonce „výdaje“. Samozřejmě, že armáda nemá vlastní peníze. Všechny tyto položky se promítají do státního rozpočtu, který už dnes krvácí na všech frontách. Takže za nové tanky, stíhačky a vozidla neplatí ministryně obrany, ale školství, zdravotnictví, důchodci a v podstatě kdokoliv, kdo si ještě troufne otevřít peněženku. Satiricky řečeno: když rodiče zjistí, že není na novou školku, mohou se aspoň utěšit, že jejich děti budou mít tank, až vyrostou a půjdou bránit Evropský svaz před vnějšími i vnitřními nepřáteli.

Pro vládu má politika Černochové jednoznačnou výhodu – dává na odiv pevné spojenectví v NATO a jasnou podporu Ukrajině. V Bruselu i Washingtonu to zní skvěle. Otázkou zůstává, zda podobně nadšeně tleská i český daňový poplatník, když sleduje, jak roste schodek státního rozpočtu. Politici rádi mluví o „investici do bezpečnosti“. Jenže investice má obvykle i výnos. Tady je výnos spíš symbolický: jsme v klubu „velkých hráčů“ a máme obrázky z předávacích ceremonií. Na polích v Česku ale zatím žádný Leopard 2A8 nebrázdí. Kromě nákupní ceny přichází ještě další účet – provoz, údržba, servis, munice, personál. To jsou desítky miliard navíc, o kterých se na tiskovkách mluví méně. Česko tak bude platit nejen samotné tanky, ale i to, aby se jednou za čas nastartovaly.

Éra ministryně končí, účtenka zůstává

Čtyři roky v čele ministerstva obrany proměnily Janu Černochovou v nejviditelnější postavu české politiky na poli (i mimo pole) vojenských zakázek. Sama se s oblibou stylizovala do role „ministryně příprav na válku“ – a faktem je, že válku sice nevyhlásila, ale rozpočet českého státu poznamenala dělostřeleckou palbou investic.

Co po ní zůstane? Slíbené tanky, obrněná vozidla a smlouvy na desítky let dopředu. Armáda, která na papíře působí moderně, ale zatím stále cvičí na starém železe. Účty v řádech stovek miliard. Politické body u spojenců, ale také rostoucí otázky doma: opravdu to všechno potřebujeme, a potřebujeme to teď?

Jana Černochová tak odchází jako ministryně, která zanechala české armádě nejen příslib moderní techniky, ale i dědictví finanční, s nímž se budou muset poprat její nástupci. Jestli se zapíše do historie jako reformátorka, nebo jako žena, která udělala z ministerstva obrany showroom pro zahraniční výrobce zbraní, ukáže až čas. Na závěr by šlo dodat: Éra „ministryně války“ končí, ale Leopardy teprve přijíždějí. A kdo ví – až dorazí, možná se první jízda pojede přímo k finančnímu úřadu…