V posledních letech jsme svědky dramatických společenských změn, které jsou často prezentovány jako vítězství demokracie a lidských práv. Skutečnost je však mnohem složitější a znepokojivější. Pod rouškou emancipačních hnutí a boje za práva menšin se odehrává tichý převrat, kdy se menšiny staly neúměrně mocnými hráči na politické a společenské scéně. Tato „diktatura menšin“ postupně umlčuje většinu a ve spojení s globálním kapitálem utváří novou, pervazivní formu sociálního, ekonomického, ale rovněž kulturního útlaku.

Nelze popřít, že historický útlak vůči určitým skupinám obyvatelstva byl nespravedlivý a bylo nezbytné prosadit změny. Emancipace žen, dekriminalizace homosexuality či ochrana menšin před diskriminací, například na trhu práce, byly zásadní kroky, které posunuly naši společnost směrem k větší sociální spravedlnosti. Nicméně současná realita se od základních principů, na kterých tato hnutí stavěla, výrazně odchýlila. Namísto snahy o rovnost příležitostí se vytvořil nový systém hodnocení založený na předsudcích naruby, tedy na tzv. afirmativní akci. Místo rovnosti se stále častěji setkáváme s obrácenou diskriminací, kde se většinová populace stává terčem morálních kázání a přímého nátlaku tzv. hlučných menšin a jejich advokátů v oblastech jako školství, médií či neziskových organizací. Například princip festivalu Prague Pride nespočívá v boji proti sexuální diskriminaci (která je v ČR zcela okrajovým problémem), nýbrž ve vynucování akceptace obscénnosti a prachobyčejného exhibicionismu, který patří spíše do nočního života než do ulic měst za bílého dne. Tento festival je podporován českou vládou a administrativou USA, která se snaží získat politické body u menšin na úkor většinové populace. Prakticky je to tak, že diletant pirát Bartoš, který měl po katastrofální digitalizaci stavebního řízení odstoupit, se objeví v juchuchů náladě na Prague Pride zřejmě ve vlastním domnění, že tohle je meritum jeho práce. Jde tedy nikoliv o schopnost řídit zemi, nýbrž o ideologii.

Pod vedením Fialovy vlády jsme svědky toho, jak se prosazují opatření, která jdou proti přáním a zájmům většinové společnosti. Nedávné úpravy důchodového systému, konkrétně snížení valorizace důchodů, přímo postihly seniory, z nichž se někteří často nacházejí na hranici chudoby. Tento krok vláda obhajovala snahou o snížení státního deficitu, ale ve skutečnosti tím zhoršila životní úroveň jedné z nejzranitelnějších skupin obyvatel. Namísto podpory běžných občanů se vláda soustředí na poskytování dotací velkým podnikům na jejich „zelené projekty“, z čehož mají prospěch především velké korporace. O financování kyjevského režimu raději pomlčím…

Tichá aliance mezi vládnoucími menšinami a globálním kapitálem se na první pohled může zdát paradoxní, ale z pohledu moci a vlivu je dokonale logická. Velkokapitál, který je z globálního hlediska nejmenší možnou menšinou, pochopil, že podpora těchto emancipačních hnutí může sloužit jako nástroj k destabilizaci tradičních společenských struktur, které mu brání v maximalizaci zisků. Výsledkem je situace, kdy jsou zájmy menšin a nadnárodních korporací sladěny tak, že umožňují těmto korporacím neomezeně expandovat, zatímco společenské většině je vnucován nový hodnotový rámec, který jí vůbec neodpovídá. Tento jev je viditelný nejen na evropské úrovni, ale i v naší domácí politice. Vláda spojených menšin pod Fialovým vedením, podporovaná koalicí SPOLU a PirStan, prosazuje agendu, která se opírá o zájmy menšin a zároveň přehlíží potřeby a obavy většinové populace. Například podpora evropské Zelené dohody, která přináší vysoké náklady domácnostem a snižuje konkurenceschopnost českého průmyslu, zatímco velké korporace na této politice profitují díky dotacím, daňovým úlevám a korupčnímu systému tzv. udržitelnosti.

Tento nový status quo má dalekosáhlé důsledky pro národní suverenitu a sociální stát. Tradiční modely sociálního zabezpečení a státní suverenity jsou systematicky rozbíjeny pod tlakem globálního kapitálu, který využívá morálního a ideologického krytí emancipovaných menšin. Výsledkem je eroze národního státu, který se stává bezbranným vůči tlakům globalizace a neoliberálních reforem, které jsou stále častěji prezentovány jako nezbytné pro „ochranu menšin“ a odvrácení klimatické katastrofy.

Evropská unie a její Komise se stávají nástrojem tohoto procesu, kdy se pod pláštíkem evropských hodnot prosazují kroky, které ničí národní suverenitu a demokratické procesy. Vláda Fialy a jeho spojenců se místo hájení zájmů českých občanů stává vykonavatelem politik, které oslabují Českou republiku a prohlubují nerovnosti.

Jak dál?

Je nezbytné, aby většina společnosti znovu našla svůj hlas a postavila se proti této novodobé formě útlaku. To znamená nejen obhajobu objektivních a závazných hodnot a sociálního státu, ale i kritiku a odmítnutí neoliberálních dogmat, která slouží pouze úzké elitě, které se rozpad sociálního systému nebude dotýkat.

Západ má problém s tím, že vlády v jednotlivých národních státech si získávají přízeň menšin, vytvářejí pseudomorální blok proti dosud „neosvícené“ většině, a přitom tiše vykořisťují lidskou práci a nekalými praktikami koncentrují kapitál. Tyto vlády jsou pod přímým vedením velkého byznysu a Evropské komise, které za potlesku menšin (nejen sexuálních, ale i etnických, politických a dalších) zrazují své vlastní voliče. Prosazují opatření, se kterými většina společnosti nesouhlasí, ale vždy se nějak tyto menšiny přeskupí a kamuflují tím tak svoji početní i morální nedostatečnost, aby se udržely u moci, samozřejmě za pomoci permanentní propagandy a tlaku médií, firem, nezisku. Problémem je hlučnost těchto menšin a iluze jejich velikosti a moci způsobené vlivem médií a sociálních sítí, lidé se jich bojí, bojí se pranýřování, zesměšňování a urážení (např. nedávná vyjádření strategického komunikátora Foltýna jsou dost výmluvná).

To musíme odmítnout a vrátit se k politice, která bude respektovat zájmy většiny a hájit práva národních států. K tomu by měla přispět i formulace politického systému, který bude demokratický, ale bude vycházet z principů obecného dobra, zorného úhlu věčnosti a údělu, který člověk ve svém životě má a který naplňuje poctivostí k sobě i ostatním. Pouze metafyzické principy demokracie, tak jak o nich mluvil Masaryk, Klofáč, Miloslav Skácel, Machotka, Beneš a další myslitelé mohou zaručit, že demokracie není pouze vládou lidu pro lid, tj. většiny pro většinu, ale pro principy, jež jsou ve svém důsledku všelidské, ale uskutečňují se v partikulárním prostoru národního státu, který má svoje specifika dána jazykem, geografií a tradicí. Diktatura většiny je totiž ne nepodobným rizikem jako stávající diktatura menšin. Demokracie bez přívlastků, která však není obětí bezbřehého pozitivismu a empirismu („zvůle intepretace“), ale vychází z transcendentních principů, může jako jediná zaručit svobodu jednotlivce, ale i svobodu národů v prostředí vyspělé (eticky) rodiny národních států, které je naším společným cílem, ale bude potřeba nejméně dvou generací výchovy k ctnostem, abychom takového žádoucího prostředí dosáhli nebo se k němu alespoň přiblížili.