Definitivní prezidentův proslov

Funkci našeho nejvyššího úředníka (nic jiného to není) píšu dvojím způsobem. Pokud mám na mysli osobnost, které si vážím, píšu president, ti ostatní si zaslouží pouze prezident.

Letošní prezidentský vánoční projev na rozloučenou nebyl ani trochu sváteční. Dotyčný vysloužilec je natolik sebestředný a egoistický, že mu ani nepřipadlo na mysl, že slavíme nějaké svátky, že si všichni přejeme k svátkům, kdykoli spolu v posledních dnech mluvíme. Mluvil jen o sobě, jak byl dokonalý a jak si bude číst knihy. Mohl si to ten státní úředník alespoň přečíst v zákoně o státních svátcích, když už o křesťanství neví nic. Zřetelně ukázal, že mu nezáleží na nikom jiném, než na sobě.

V mnohém spatřuji podobné rysy této osoby, která je stále ještě ve funkci, s kandidáty, které budeme zanedlouho volit. V pohádkách, které jsme mohli o svátcích vidět, vystupují podobně egoistické postavy. Například jistí Ferenc a Lorenc, kteří jenom sedí na bednách nakradených peněz. Nepřipomíná vám to někoho z kandidátů? Nebo třeba takový mistr Košťál, který umí zakleknout na každého, kdo se mu protiví. Jediný rys jeho osobnosti: touha po moci. Nebo třeba šlechtičny, které mají jedinou starost o to, jaké šperky budou mít. Někdy bych docela použil vůči takovým kandidátkám větičku: Jak se tak dívám asi ne, spletl jsem si číslo popisné.

Pročetl jsem to, čemu kandidáti říkají program. Pozoruhodné, jak deklarují své údajné vize, které ale president nemůže a nesmí ovlivňovat. Oproti tomu nevidím tam hlavní téma politiky: pojetí státu.

Má být stát všeobecnou pojišťovnou, která každému rozdává z účtů budoucích vnuků podle jeho potřeb, jak to káže marxismus? Chtělo by to důkladnější politologické vzdělání. Nebo má být stát správcem spravedlnosti (v pohádkách jde o spravedlnost v první řadě), správcem univerzálních pravidel, která nedávají přednost krčmářům před kováři v době pandemie, nebo mlynářům před chalupníky. Nepolitická politika je právě ztráta tohoto hlavního politického pojmu.

Nepolitický politik vykládá, jak bude „všechno dělat pro lidi“ (tvrdí to hned většina kandidátů). To bylo komunistické heslo, pamatujete? Vychází z marxistické představy, že víme, co je pro nás dobré, že existuje nějaké unikátní výlučné dobro. A my vám to dobro přikážeme!

Demokracie oproti tomu spočívá na představě, že harmonizace rozličných a protichůdných zájmů obyvatel není možná od plánovacího stolu, že je třeba dát svobodný prostor, aby si každý hledal své vlastní štěstí. Lidé mají rozličná a protichůdná dobra, která se v čase mění a prolínají. Máme to sice v Listině: „Každý má přirozené právo brát se o vlastní štěstí“, ale politikové jak naši, tak bruselští, nám čím dál tím více násilí vnucují své pojetí štěstí, někdy dokonce třeba zeleného. Je to opak demokracie.

Nevidím kandidáta na presidenta, asi budeme mít zase jen prezidenta, i když doufám lepšího, než je ten dosavadní. Hledám různá kritéria, jako například diplomatické zkušenosti, parlamentní zkušenosti, schopnost pokorně přijmout roli, ve které slouží své vlasti. Pokora a služba je to hlavní, co kandidátům chybí. I když vlastně jeden z nich je zvyklý sloužit ukázněně plnit úkoly a dodržovat přepisy. Výborné to není, ale oproti stávajícímu prezidentovi by to bylo lepší, než nezřízená touha po moci, jak ji známe z pohádek.