Co slavit 17. listopadu?

Mnoho lidí (takže nejsem sám) se na oslavy 17. listopadu dívá se stále narůstající mírou skepse. Je jasné,  nikdo to nezpochybňuje, že ti, co byli oběťmi policejních mlátiček, jsou v podstatě z obliga. Oni opravdu bojovali za demokratizaci stávajícího režimu a svoje si z tohoto boje odnesli. Ovšem stále více se ukazuje, že byli jen obětovanými figurkami na šachovnici mocenské hry.

17. listopad

Bez ohledu na politické zázemí, jen málo lidí si troufne předpokládat, že celá akce, od výzvy účastníků režimem povolené pietní akce až po uzavření následného pochodu studentů (převážně) na Národní policejními kordony a jejich brutální zmlácení, byl sled spontánních nebo dokonce náhodných jevů.

Stále více se objevuje shoda v tom, že celá akce byla zinscenována „progresívnější“ složkou KSČ ve spolupráci s významnou částí STB. Že tato akce měla přerůst v kompromitaci jakešovsko biľakovského křídka KSČ. Toto křídlo neustále citýrovalo ono známé „Poučení z krizového vývoje“. Tento dokument měl stále platit, a to i v situaci, kdy samotný Gorbačov citoval klasiky Pražského Jara a hlásil se k našemu obrodnému procesu. Věci zašly tak daleko, že nejméně jedno číslo sovětského časopisu Sputnik bylo na hranici zabaveno a do ČSSR se nesmělo dostat právě proto, že v něm Gorbačov adoroval Pražské Jaro a přihlásil se k jeho odkazu. Souvislost se zabavováním Sputniku v nedávných letech jistě existuje, a je naprosto zákonitá.

Takže pro „Adamcovo“ křídlo vedení KSČ i skupiny na ně napojené, byli studenti jen zbytnou položkou, kanonenfutterem, určeným k diskreditaci režimu.

Organizátoři této konspirace ovšem nepočítali s tím, že zmlácení studentů, vč. jednoho mrtvého (*) zvedne občany natolik, že se postaví proti režimu jako celku, a že vystřídání jedné garnitury KSČ druhou nebude to, co by občany uspokojilo.

Nicméně právě to se stalo, občané vyšli do ulic a vycinkali si klíči (podle známého vtipu soudruh Pavel cinkal klíči od konspiračního bytu) pád komunistického režimu. Ten šel tak rychle, že to komunisté naprosto neočekávali. Ještě ve druhé polovině listopadu vyšlo specializované číslo komunistického časopisu Nová Mysl, specializované na články o nezbytnosti vedoucí úlohy „Strany“ ve společnosti. Na stánky se dostalo asi druhý nebo třetí den poté, co byla „vedoucí úloha Strany“ oficiálně zrušena. No, nekupte to!

Velmi roztomilé také je, že v řadě organizací zakládali Občanská Fóra komunističtí „sekerníci“ z 50. let. Ti se poté často angažovali v „obrodném procesu“ v roce 1968. Na rozdíl od nich se lidé, kteří byli jejich oběťmi o deset let a dříve, v roce 1968 drželi zpět a posléze si je „vychutnali“ za normalizace, kdy jim mohli oplatit ona příkoří z 50. let. A za obrácené situace tedy oni „sekerníci“ zakládali Občanská Fóra a likvidovali ony umírněnější komunisty, kteří se kompromitovali s normalizací.

A pak má člověk rozhodnout, kdo byl v těchto událostech dobrý, a kdo ten špatný!

Poté

Faktem je, že jsme po pádu komunistického režimu prožili nejsvobodnější a nejdemokratičtější období, které dosti aproximovalo k poměrům ve skutečně demokratických státech, jako byla např. První republika (1918 – 1938).

Měli jsme nebývalé množství ekonomických i politických svobod i lidských a občanských práv.

Nepříjemným faktem je, že někdy na konci 90. let, především v souvislosti s chystaným vstupem do EU, začala být lidská i občanská, ale i ekonomická,éíá práva postupně ukrajována, kousíček po kousíčku, pochopitelně čistě za účelem „Dobra“, jakým je např. boj proti dětské pornografii nebo proti rasismu.

Faktem je, že v těchto bojích se velice často angažovali nepřátelé demokracie a tržní ekonomiky, z řad poražených komunistů a jejich příznivců, kteří se snažili zaměřit na západní „vymoženosti“, připomínající v podstatě to, čeho jsme se horko těžko a s obrovským štěstím v roce 1989 zbavili.

K tomu se přidala další agenda, od ekologie až po genderismus. Tedy bezcenné pavědy, odpovídající sovětskému učení soudruha T. D. Lysenka, a nikoli nějaké vědecké realitě. Pochopitelně, vymáhané srovnatelně s tím, jak byla za Stalina vymáhána ona Lysenkova „nová biologie“.

Budu velmi zlý

Pokud by nedošlo ke zvratu v onom listopadu 1989, tak by tu byla, alespoň na čas, ustanovena jakási smíšená ekonomika jugoslávského typu, tj. velké podniky by byly státní a drobné podnikání by bylo ponecháno v soukromých rukou. Nikam dál asi původní plány V. Havla a spol. nesahaly. Až V. Klaus navodil situaci, kdy se zprivatizovala celá ekonomika, vč. velkých podniků.

Takže místo jakéhosi „socialismu s lidskou tváří“ jsme začali budovat reálný kapitalismus, tedy socioekonomickou formaci, schopnou přinášet nám, lidem, nejvyšší benefity.

Pochopitelně, vstupováním do EU byly postupně ekonomické svobody, ale i lidská i občanská práva postupně seškrtávány, což se dělo, jak jsem uvedl výše, od konce 90. let v souvislostí s „harmonizováním“ našeho systému se systémem bolševicko fašistické EU, což nabylo vyšších obrátek po našem naprosto nešťastném vstupu do ní.

Dnes se můžeme „radovat“, že tu sice nemáme „socialismus s lidskou tváří“, jaký byl ideálem jak Pražského Jara, tak i iniciátorů toho, co se zde stalo v roce 1989, ale zato zde máme socialismus s rypákem bruselského monstra.

———
* Existují pochyby o Zifčákovi coby „mrtvém studentovi“. Mimo jiné existuje posudek, podle něhož by tak dlouhé ležení na dlažbě (byť pod nějakou pokrývkou a s nějakou podložkou) za tehdejších teplot muselo vést k fatálnímu prochlazení ležícího, které by nepřežil. Druhou věcí je, že kolem 17. listopadu se ztratili minimálně dva studenti. Jednoho našli ve Vltavě, „sešrotovaného“ lodními šrouby a ne kompletního, takže kdyby zemřel na Národní, nedalo by se to poznat. Druhý údajně pro svou diplomku v oboru botanika sbíral bahenní rostliny kdesi na Šumavských rašeliništích a jeho zmizení je vysvětlováno tím, že při této činnosti stoupl kam neměl a zmizel v rašelině.
Vyvrátit obě tato úmrtí, jedno potvrzené a jedno možné s tím, že nešlo o zabití na Národní je asi dosti obtížné.
Třetí věcí je, že těžkých a velmi těžkých zranění na Národní bylo tolik, že bylo až udivující, že mezi nimi nebyla nějaká fatální. Přirovnal bych tuto situaci s terčem, v němž byly mnohonásobně zasaženy sedmičky, osmičky i devítky, ale nebyla zasažena desítka. Něco takového je jistě možné, ale velmi málo pravděpodobné. A je jasné, že útok policejních složek, a zejména „červených baretů“ byl naprosto brutální a nikdo z „mlátiček“ se o následky svých úderů nezajímal.