
Česká televize, nenasytný moloch, kterému už nechci platit účet
D. D. KRAJČA
Poslouchal jsem vystoupení poslance Josefa Váni, který hovořil o koncesionářských poplatcích a také o své zkušenosti s tím, jak Česká televize přijíždí natáčet obyčejnou reportáž. A musím říct, že jsem se při jeho slovech nejen pousmál, ale také si vzpomněl na vlastní léta strávená v televizním prostředí. Pane Váňo, mluvíte mi z duše. A dovolím si vaše postřehy ještě trochu rozvést, protože problém podle mého názoru nekončí u dvou automobilů a početného štábu, který přijede natočit několikaminutový příspěvek.
Několik let jsem pracoval pro jednu komerční televizi. Pravda, šlo o regionální vysílání, nikoliv o celostátní kolos, ale televizní práce má své zákonitosti bez ohledu na to, zda vysíláte pro jeden kraj, nebo pro celou republiku. Poznal jsem, jak se připravují reportáže, jak funguje výroba, kolik lidí je skutečně potřeba a co všechno dokáže schopný člověk s odpovídající technikou zvládnout. A především jsem poznal jednu zásadní věc. Když si na provoz musíte vydělat sami, začnete velmi rychle rozlišovat mezi tím, co je nezbytné, co je užitečné a co je jen drahý luxus.

Josef Váňa, ANO: “Přísahám, že jsem se nechtěl do toho plíst, ale když jsem chodil po vesnicích, tam kde mě lidé volili, tak jsem jim všem slíbil, že tady ty poplatky za tu televizi a rozhlas zruším, pokud budu ve sněmovně. Jsem tady, tak dělám pro to, že je budeme rušit. Ale já vám řeknu svoje zkušenosti a věřte tomu, že mám tolik zkušeností, že tomu nebudete věřit. Představte si to, že přijede z NOVY někdo před Velkou Pardubickou natáčet reportáž. Jeden člověk vyleze z embéčka, má na rameni kameru, připne mi tady nějaké to kecátko, dá mi před pusu mikrofon a natáčí. Přijede ČT, někdy i dvouma autama, je tam někdo, kdo mi připne mikrofon, je tam zvukař…tak já si myslím, že to moc efektivní není. Toť můj životní poznatek.”
A právě tady vidím jeden ze základních problémů České televize. Podle mého přesvědčení jde o přebujelý moloch, který spotřebovává obrovské prostředky, aniž bych byl přesvědčen, že jejich využití odpovídá výsledku. Nejde přitom jen o natáčení zpravodajských reportáží, o kterém mluvil Josef Váňa. Jde o výrobu pořadů, dokumentů, seriálů, filmů, sportovních přenosů a všeho ostatního, co se pod hlavičkou veřejnoprávní televize odehrává. Množství lidí, techniky, organizačních mezičlánků a nejrůznějšího zázemí ve mně vyvolává otázku, zda skutečně sledujeme efektivní televizní výrobu, nebo systém, který si za léta své existence zvykl především na to, že účet nakonec někdo zaplatí.
A tím někým je občan.
Abychom si rozuměli, neříkám, že každý zaměstnanec České televize je zbytečný, že každý kameraman zahálí nebo že každý zvukař tráví pracovní dobu čekáním na svačinu. Jen si myslím, že mezi skutečnou potřebou a tím, co se za potřebu vydává, může být propastný rozdíl. Jsem osobně přesvědčen, že při opravdu dobrém hospodaření, profesionální organizaci a stoprocentním pracovním nasazení by bylo možné značnou část televizní výroby zvládnout s podstatně menším počtem lidí i techniky. Dokonce se domnívám, že by Česká televize mohla v mnoha oblastech fungovat za polovinu dnešních nákladů. Je to moje přesvědčení, nikoliv výsledek auditu, ale právě proto bych takový nezávislý a důkladný audit velmi rád viděl.
Vezměme si například sportovní přenosy. Kdo měl někdy možnost sledovat technické zázemí přenosů České televize a komerčních provozovatelů, například Oneplay, mohl si všimnout rozdílů v množství nasazené techniky a personálu.
Samozřejmě záleží na konkrétní akci, rozsahu přenosu a požadované kvalitě. Jenže právě proto by mě zajímalo skutečně poctivé srovnání nákladů na srovnatelnou práci. Nikoli obvyklé vysvětlování, proč něco nejde, ale konkrétní odpověď, proč musí stát právě tolik, kolik stojí. Protože argument, že se to tak dělalo vždycky, považuji za jeden z nejdražších vynálezů lidské civilizace.
A teď si dovolím malé přirovnání z prostředí, kterému rozumí snad každý, kdo někdy zašel na pivo.
Ukažte mi jediného rozumného hospodského na světě, který má v hospodě na čepu pět druhů piva a ke každé pípě zaměstná jednoho samostatného výčepního. A aby toho nebylo málo, každé pivo bude roznášet jiná servírka. Jedna ponese plzeň, druhá budvar, třetí kozla, čtvrtá staropramen a pátá bude mít na starosti výhradně nealkoholické. A protože jsme moderní podnik, ještě zaměstnáme koordinátora výčepních, vedoucího servírek a poradce pro strategický rozvoj pivní pěny. Pochybuji, že by takový hospodský vydržel do první výplaty. Tedy pokud by neměl jednu mimořádnou výhodu. Že by všichni obyvatelé města museli jeho hospodě povinně každý měsíc přispívat, bez ohledu na to, zda do ní vůbec chodí.
Normální hospodský má jednoho schopného profesionálního výčepního, který zvládne všech pět píp, a tolik servírek, kolik skutečně potřebuje podle velikosti lokálu a počtu hostů. Když hospoda prosperuje, může zaměstnat další lidi.
Když neprosperuje, musí přemýšlet, kde ušetřit. Nemůže jednoduše obejít celé město a oznámit obyvatelům, že od příštího měsíce budou povinně platit vyšší příspěvek na jeho podnikání, protože pátá servírka požaduje přidat a koordinátor pivní pěny potřebuje novou kancelář.
A právě v tom vidím podstatu problému. Samozřejmě, Česká televize není hospoda a veřejnoprávní služba není totéž co prodej piva. Jenže hospodárnost není výsadou soukromého podnikání. Je to základní povinnost každého, kdo nakládá s penězi druhých. A pokud se někdo domnívá, že veřejnoprávní poslání automaticky ospravedlňuje jakoukoliv výši nákladů, pak si podle mého názoru plete veřejnou službu s veřejnou pokladnou bez dna.
Aby však nedošlo k omylu, hospodaření České televize je pouze jedním z důvodů, proč jsem přesvědčen, že koncesionářské poplatky mají být zrušeny. Těch důvodů je podstatně více a některé považuji za ještě závažnější. Komu vlastně Česká televize slouží? Slouží skutečně všem občanům, kteří ji povinně financují? Komu její vysílání prospívá?
Je opravdu veřejnoprávní v plném významu tohoto slova, nebo se z veřejnoprávnosti postupně stala především pohodlná nálepka? A co její nezávislost? Je skutečně nezávislá, politicky nestranná a schopná poskytovat vyvážený prostor různým názorům, nebo si pod pojmem nezávislost někteří představují především právo rozhodovat, které názory si zaslouží pozornost a které mohou zůstat za dveřmi?
To jsou otázky, které si podle mého názoru zaslouží samostatnou a velmi důkladnou diskusi. Nechci je dnes odbýt několika větami, protože každá z nich otevírá další problém. A rozhodně netvrdím, že samotná moje pochybnost je důkazem něčí politické závislosti. Ale občan, který veřejnoprávní instituci financuje, má podle mě plné právo takové otázky klást a očekávat přesvědčivé odpovědi. Nikoliv poučování o tom, že nezávislost televize je příliš vznešená věc, než aby se obyčejný plátce zajímal o její fungování.
Dnes se však vracím k hospodaření. Protože už tento jediný důvod mi osobně stačí k tomu, abych řekl koncesionářským poplatkům jasné ne. A to ne někdy v neurčité budoucnosti, až se ustaví další komise, zpracuje další studie a uspořádá další kulatý stůl, u kterého se především dobře sedí. Jsem pro jejich neodkladné zrušení.
Neznamená to, že odmítám existenci veřejnoprávní televize nebo že nechápu význam kvalitního zpravodajství, dokumentární tvorby, vzdělávání či uchovávání kulturního dědictví. Znamená to, že odmítám současný způsob povinného financování a chci, aby se o rozsahu, efektivitě a nákladech veřejné služby vedla skutečná diskuse. A také aby bylo jasné, kdo za hospodaření odpovídá a jaké důsledky ponese, pokud se ukáže, že peníze bylo možné využít lépe.
Josef Váňa při svém vystoupení řekl, že lidem před volbami slíbil prosazovat zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Dnes sedí ve Sněmovně a podle svých slov se snaží tento slib splnit. Já jeho politickou práci hodnotit nechci.
Ale jeho poznatek o televizní výrobě je mi velmi blízký, protože jsem si k tomuto prostředí také přičichl. A přestože moje zkušenost pochází z regionální komerční televize, v základním principu se s jeho úvahou ztotožňuji.
Špatnému hospodáři totiž další peníze problém nevyřeší. Jen mu umožní pokračovat v dosavadních zvyklostech o něco déle. A dokud mě někdo nepřesvědčí, že Česká televize skutečně hospodaří s maximální možnou efektivitou, nevidím důvod, proč bych měl povinně přispívat na systém, jehož náklady považuji za přemrštěné.
A pokud se vrátím k našemu hospodskému, mám pro něj jednu poslední radu. Jestli potřebuje na pět píp pět výčepních, pět servírek a tři vedoucí, možná by neměl zdražovat pivo. Možná by měl nejdřív vyměnit provozního.
Protože já si chci zaplatit dobré pivo, nikoliv celou organizační strukturu pivovaru.
A stejně tak chci kvalitní veřejnou službu, nikoliv povinnost bez otázek financovat všechno, co si její provozovatel usmyslí.
Daniel Danndys Krajča, FB

Moc hezký rozbor a u některých přirovnání jsem se od srdce zasmála.
Tak zrovna Oneplay je neskutečná zlodějna… 800 kč měsíčně za programy, které například Skylink nabízí za 290 korun měsíčně v akci, Oneplay je tak 3x dražší…
Oneplay je největší zlodějna, kam se ně ni hrabe ČT…
Co se týká ČT, jsem pro zachování současného hrazení koncesionářských poplatků, je to systém který funguje a navíc nezatěžuje státní rozpočet.