Češi milují svého prezidenta

Druhý prezident Beneš také. U něho vzhledem k jeho roli především v roce 1948 převažuje spíš negativní pohled veřejnosti. Ale opět je zapsán hluboko v podvědomí. Kdo si však vzpomene na jména jeho premiérů?

Gottwald – nenechal snad v našich dějinách zářez hluboký jak kráter?

A tak bychom mohli pokračovat dál až k současnosti. Havel? Jeho kult je kapitolou samotnou o sobě, se kterou může jakžtakž soupeřit snad jen kult Masaryka.

Klaus? Najde se dneska někdo, kdo na něj nemá názor? Je jedno, jestli pozitivní, nebo negativní – prostě silný názor. Kolik lidí ale má srovnatelně silná názor na jeho premiéry?

A teď mi řekněte: Kolik jmen prezidentů vám zůstalo v paměti v případě Německa nebo Rakouska? Tedy zemí, které jsou nám geograficky blízké, takže bychom je mohli a měli dobře znát, a současně které jsou stejně jako naše země založeny na parlamentním politickém systému. Vsadím se, že jako první vám v mysli vyskakují jména kancléřů – tedy analogií našeho premiéra. Logicky. Parlamentní politický systém, který je typický pro naše končiny od Balkánu, přes východní a střední Evropu, až po Benelux, je totiž založený na silné výkonné moci vlády a premiéra. Prezident je v tomto systému jakousi okrasou, jehož nejčastější funkcí je pokládání věnců u pomníků, o kterých už většina lidí zapomněla, koho připomínají.

Naproti tomu poloprezidentské systémy, jako jsou třeba Francie a Rusko, nebo čisté prezidentské systémy, jako jsou USA a skoro celá Latinská Amerika, jsou založené na opaku: Silný prezident a premiér jako úředník, pokud vůbec nějaký. Vzpomenete si na víc francouzských prezidentů, či premiérů? Jasně, že prezidentů.

A tomu, kdo má jak silnou výkonnou moc, taky odpovídá volební systém. Čím větší „síla funkce“, tím přímější volba neboli silnější mandát přímo od lidu. Tedy – většinou. Proto v Rusku je lidem volen prezident. Proto v Německu výstupem lidových voleb je kancléř, kterého prezident navrhuje víceméně formálně, tedy na základě volebního výsledku.

No a pak je tu český systém. Ani jedno, ani druhé. Prostě maglajz.

Češi si volí Parlament a z nejsilnější parlamentní strany se obyčejně rekrutuje premiér. Premiér je tedy „skoro-volen“ lidem. Češi si ovšem usmysleli, že si budou přímo volit i prezidenta – zjevně na základě své historické zkušenosti, díky níž získali dojem, že prezident „přeci má být výrazná osobnost“.

Úplně tu touhu chápu: Tuhle mi jeden pán napsal, že „je dobře, že společnost konečně začala diskutovat o svém osudu“. Jiný zas, že „přímá volba je právě ta demokracie, po které jsme volali“. A také jsem slyšela, že „přímá volba dává rovné šance všem chytrým…“ Ano, to všechno zní docela dobře. Má to ale jeden problém.

Třeba taková kyselá okurka je báječná věc a dokážu sežrat na posezení celou sklenici. Hrozinky jsou taky báječná věc, náramně ráda je sypu na celé pytle do vánočky. Ale vařit jako pejsek s kočičkou dort z kyselých okurek i hrozinek by se mi moc nechtělo. Ne všechno dobré je totiž dobré na hromadě s něčím jiným dobrým. Ono to dobré totiž pak jaksi může zaniknout. Prezident valnou část své energie může – principiálně vzato – věnovat na pletichaření, jak zadupat premiéra, který mu zaclání, premiér může svou energii věnovat na zadupání prezidenta, který mu zaclání, a voliči nemalou část své invence věnují na strategizování při volbách, aby se oba zaclánějící týpci zadupali navzájem.

Řekla bych, že bohatě stačí, když se v rámci rodin lidé vzájemně poperou vždy po volbách do Sněmovny jednou za čtyři roky. Frustrace a zloba, kterou vyvolala přímá volba prezidenta, je překvapivě velká – mnohem větší než po podzimních volbách. Což je paradoxní, když výsledek prvního kola se předem očekával. Na lidech kolem sebe pozoruju nervozitu, která by se dala krájet. A myslím, že by náladě lidí prospělo zrušení přímé volby.

A vůbec by to přitom nebylo o nějakém okleštění demokracie. Naopak. Bylo by to spíš o vybrání si, zda si budeme hrát na prezidentskou, nebo parlamentní republiku, či si budeme dál hýčkat našeho kočkopsa. Ale nedělám si ani ty nejmenší iluze, že by v dohledných letech došlo ke změně. Společenská poptávka po přímé volbě je příliš velká. Zvyk táhnoucí se od Masarykových dob se zažral příliš hluboko pod kůži.

 [ad#pp-clanek-ctverec]