Británie exploduje

„Je zakořeněna v rasismu a to v takovém typu rasismu, který je mířen na vyjádření muslimství nebo domnělého muslimství.“

Není tato definice sama o sobě už zákon šaria – ten stěžejní, z něhož všechny ostatní pramení, protože každého umlčí? A to muslimství „domnělé“ je co? Cokoli, co se kdo o čemkoli muslimském domnívá? To vypadá jako zákaz veškerého domnívání o čemkoli, co souvisí s čímkoli, co by se týkalo jakéhokoli činu jakéhokoli muslima.

Od začátku tohoto století v Británii přibylo 8 milionů obyvatel, propočítává think-tank The Migration Watch. Z toho 85% je přírůstek imigrační (včetně v Británii narozených potomků), a z velké části muslimský. To by samo o sobě ještě nevadilo, kdyby se imigrace neměnila v kolonizaci. Rozdíl mezi nimi je tento: Imigrace přichází do nové země se jí přizpůsobit, kolonizace si novou zemi přichází přizpůsobit sobě. V té první kategorii najdeme prakticky všechny nemuslimy, v té druhé velký a nepředvídatelný počet muslimů. V islámu je migrace do nových zemí historicky důležitou součástí džihádu, čili šíření islámské nadvlády, a má název hidžra.

Ani to by nevadilo, kdyby se kolonizující imigrace dokázala o sebe ekonomicky postarat a tím domovskou zemi vylepšovat. Jenže její velké procento zůstává na státní podpoře. Ta – jak britským muslimům doporučuje populární a dnes podruhé za propagaci terorismu uvězněný islámský myslitel Anjem Choudhary – je ostatně součástí islámských zákonů jako daň, kterou vyplácejí jinověrci muslimům, zvaná džizia.

A možná by ani to nevadilo, kdyby se to obešlo bez násilí a hlasité pouliční propagace násilí masivními pouličními demonstracemi, jaké zaplavují Londýn bezmála každý víkend od loňského října. A jaké v mnoha Britech budí obavy, že svou zemi ztrácejí. A že její establishment (politické strany, policie, soudy, média) straní kolonizátorům proti domorodcům, jak bývá vidět v policejních zásazích proti skupinám domorodých Britů pokoušejících se proti islámským demonstracím protestovat. Čím víc radikální muslimové a jejich levicoví spojenci vyhrožují, tím víc establishment brojí proti „pravicovému extrémismu“ a jeho „islamofobii“.

Druhým činem labouristické vlády naznačujícím, že ilegální imigrace (jejíž náklady loni dostoupily 14,4 miliardy liber z daní každého pracujícího) bude neomezeně pokračovat, je její zrušení konzervativní vládou vypracované dohody s Rwandou, kam se měli posílat ilegální imigranti po dobu vyřizování azylových žádostí. Počítalo se hlavně s těmi desítkami tisíc přijíždějících na člunech z Francie. Předchozí vláda už na toto schéma vydala přes 300 milionů liber, včetně 140 milionů vyplacených předem Rwandě a nevratných.

Ztrátu země nezastavila ani konzervativní vláda, kterou s nadějemi a často poprvé volili manuálně pracující ve velkých počtech. Svůj slib omezit imigraci proměnila v rekordních 700 tisíc imigrantů ročně. Obavy o svou zemi pociťuje dělnická třída akutněji, než středostavovští vzdělanci. Z ní také vyrostlo protestní hnutí zvané English Defence League, zkratkou EDL. Jeho aktivismus vrcholil v letech 2013-2015. Od něj pochází demonstrační heslo, které je v dnešní vzpouře opět hlasitě slyšet:

„Chceme svou zemi zpět.“

Establishment si pro její demonstranty vymyslel pojmenování „far-right-extremist thugs“. Nad tím nám stojí za to se pozastavit. Slovo thug se do češtiny dá těžko přesně přeložit a překlad se nakonec musí spokojit se slovy jako gauner, grázl, nebo gangster. Jenže ono znamená něco víc. Pochází z Indie, kde označovalo organizované gangy lupičů okrádajících a vraždících pocestné, obvykle podřezáním krku. Proto se dříve používalo k pojmenování skutečných hrdlořezů. Dnes se jím nadává britským dělňasům snažícím se bránit svou vlast před propagátory opravdových hrdlořezů jako Hamás. Nebo ten klučina, co pobodal k smrti několik anglických děvčátek, i když ho k tomu asi prý vedlo něco jiného než „muslimství“.

Podobně absurdní je i ta „extrémně pravicová“ nálepka na převážně dělnické hnutí, které navíc ve svých řadách má i indické síky, Židy, věřící křesťany a příslušníky LGBTQ, kteří se společně cítí ohroženi islamizací. Program EDL je výslovně monotematický: obrana Británie před radikálním islámským extremismem. EDL je zdá se znovu probuzená a masakrem děvčátek vyprovokovaná tentokrát i k ničivým výtržnostem a násilí.

Zpět v otevřené kampani proti islamizaci je zřejmě i její zakladatel známý pod jménem Tommy Robinson, jehož se establishmentu málem podařilo zlikvidovat, když ho za trestný čin pohrdání soudem zavřeli do věznice obývané islámskými teroristy. Vyvázl z ní živý taktak. Z médií, včetně internetu, bylo jeho jméno důkladně vymazáno, než jej Musk vrátil na svou síť X.

Robinsonovy knížky „Nepřítel státu“ a „Mohamedův Korán – co muslimy vede k násilí“ byly staženy z internetových prodejů. Upírají se mu hlavní zásluhy o informovanost veřejnosti o desetitisících anglických (ale i stovkách indických) děvčátek po řadu let beztrestně znásilňovaných gangy pákistánských pedofilů. Po vraždách děvčátek se znovu objevil na obrovské obrazovce pro tisícové davy na Trafalgarském náměstí. Po krátkém zatčení a propuštění na kauci odlétl se slunit do Středomoří, ale zprávy o jeho zatčení už stačily podnítit extra poprask navíc.

Za thuga ho označil i Nigel Farage a znechuceně odešel ze strany UKIP, když do ní Robinson vstoupil. A ač je Robinson náruživým stoupencem Izraele a obráncem britských Židů, ani oni s ním nechtějí mít nic společného a nechali ho dokonce policií vyvést ze své anti-hamásovské demonstrace.

Všichni přitom zapomněli, že proti thugům nepřátelským se nedá vyhrát bez thugů přátelských. Věděl to Churchill, když zakládal své slavné partyzánské oddíly vysokoškoláků cvičených na hrdlořezy, zvané Special Operations Executive, shazované do týla nepřítele. Mohli si to připomenout alespoň ti konzervativní (a hlavně ti židovští) vzdělanci, kteří nad EDL ohrnují noc. Mohli si ji podobně vycvičit na kulantní churchillovské operace, aby zbytečně neřádila v ulicích.

Ale hlavně: kdyby ten multikulturní liberální establishment vnímal, jak svou historicky nevídanou kolaborací s nepřítelem ničí svou domovinu a tím nakonec i sebe, žádnému pouličnímu řádění jedněch ani druhých by nemusel čelit. Jenže na ta „kdyby“ je už možná pozdě.

A poučení pro nás? Hlídat si počty. Takové, jaké by zapadaly do tradiční české pohody. Pár stovek kuchařů, ať to tu multikulturně voní. Pár desítek překladatelů vysvětlujících dalším zájemcům, že tady to stojí za starou belu a ať sem nelezou. A pár pašeráků zásobujících politiky kokainem.

Benjamin Kuras, pro měsíčník TO