Biden by s Čínou válčil

Americký prezident reagoval na otázku reportéra na pondělní tiskovce po jednání s japonským premiérem. Jeho předchůdci se takové odpovědi dokázali vyhnout, protože americká zahraniční politika od roku 1973 oficiálně respektuje ideu jedné Číny. V době, kdy se k tomu prezident Richard Nixon zavázal, dokonce následovala výměna v Radě bezpečnosti, odkud odešel Tchajwan (Čínská republika) a byl nahrazen kontinentální Čínou (Čínská lidová republika).

Bidenův výrok představující změnu amerického postoje prý zaskočil i část americké delegace v sále. Jak připomínají New York Times, v minulosti Spojené státy sice varovaly Čínu proti užití síly vůči Tchajwanu, ale ponechávaly otevřené, jak daleko by šly, kdyby se ostrov ocitl v takové situaci.

Pozadí této změny postoje americké administrativy (nebo jen samotného prezidenta??) mi trochu odhalily české ekonomické analýzy z projektu Kudy z krize, které se odehrávají daleko mimo hlavní proud. Zaznamenal jsem v nich zajímavou úvahu, že pro Spojené státy je případný vleklý konflikt na Ukrajině atraktivní nejen kvůli příležitostem pro americký plynařský nebo zbrojní průmysl, ale hlavně, že může rozvolnit partnerství Ruska s Čínou. Ta je tím hlavním soupeřem, protože roste a vydělává rychleji. Posiluje postavení, ve kterém může brát stále menší ohledy na udržování světové nadvlády USA.

Pro nás je důležité, že klíčovým hospodářským partnerem Číny v Evropě je Německo, proto by mohlo být dalším na řadě. Kdyby se zpřetrhaly i tyto vazby, jednalo by se o citelné oslabení Říše středu. Jenže to by zároveň přineslo příslovečné „collateral damage“, které by mířily Česku přímo na komoru. Naše obchody s Čínou se odehrávají především jako subdodávky německých finalistů, bez nich tam toho udáme jen minimálně. Větší podíl přímého kontaktu máme v platformě nových členů EU 16 + 1, která jedná s Čínou společně. Ta už je taky na ráně, zaútočil na ni lidovecký poslanec Ondřej Benešík a prohlásil, že bychom tam neměli dělat „užitečné idioty“. Škoda, že neupřesnil, kam řadí sebe.

Stupňující se protičínská orientace Bidenovy administrativy je patrná i z toho, že ve chvíli, kdy válka na Ukrajině vstoupila do kritické fáze a ruská armáda začíná obkličovat hned několik seskupení ukrajinské obrany, americký prezident vyrazil na Dálný východ. Tam ho taky zastihla zpráva, že zatím nejtěžší zbraně, sofistikované houfnice, které Spojené státy do zástupné války s Ruskem vyslaly, byly zničeny ruskými raketami už ve skladišti v Žitomiru.

Bidenova cesta na Dálný východ je motivována potřebou udělat si pořádek mezi partnery. Do odsuzování a sankcí proti Rusku se zapojuje jen 40 zemí. Zbytek, zejména ty nejlidnatější, jako Indie a Čína, se vyhýbají obhajobě světa s nadvládou Spojených států a jim blízkých evropských zemí s pověstí kolonizátorů. Je to dosud největší šance, jak mohou tyto země „třetího světa“, jak se jim říkávalo v časech blokového rozdělení za studené války, vypadnout z dolarové ohlávky.

Možná to ponese i riziko zhroucení mezinárodních institucí, jako je Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond nebo dokonce OSN s Radou bezpečnosti, ve kterých jsou tyto země nedostatečně reprezentovány. Vytvořily kvůli tomu skupinu G 20, ale i ta se rozpadá pokusy vyloučit z ní Rusko. Pak však mohou nastoupit alternativní organizace.

Tyto alternativní organizace už částečně existují. Vznikaly kolem nových asijských finančních institucí jako je Mezinárodní banka pro infrastrukturní rozvoj (BIID), New Development Bank (z iniciativy BRICS), Těsné regionální hospodářské partnerství (RCEP), nebo méně známá finanční instituce CMI, která má poskytovat hotovost zemím postiženým krizí i bez účasti Mezinárodního měnového fondu. Vesměs jde o organizace, které doplňují fyzické propojení infrastrukturou čínského projektu Pás a stezka. Něco z těch potenciálních alternativ dokonce vzniklo z americké iniciativy. Bylo to Transpacifické partnerství (TPP), které ale nakonec skončilo bez USA, když prezident Donald Trump od projektu odstoupil.

Jedná se o regionální organizace, ve kterých (třeba v BIID) mohou být zapojeny i vzdálenější země jako Británie nebo Kanada, nemluvě o čínských sousedech Japonsku či Jižní Koreji, kteří patří do tábora USA. Tyto instituce neměly mezinárodní sytém OSN vytlačit, měly ho jen doplňovat tam, kde jde o specifické potřeby regionu. Kdyby však došlo na nejhorší, jejich systém, podobně jako vznikající alternativní platební systémy ke SWIFT nebo rychlý rozvoj čínské digitální měny, lze v případě rozpadu Brettonwoodského systému využít.

Američany znervózňuje čínský předstih v některých klíčových technologiích, jako je umělá inteligence nebo 5G. Důležitější je však předstih v potenciálu dalšího rozvoje. Jak mne upozornil zmíněný příspěvek do české ekonomické debaty Kudy z krize, čínská tempa hospodářského růstu se snižují, ale z většího základu. Absolutní každoroční přírůstek produkce je proto stále větší. A jak mne přesvědčilo nahlédnutí do statistik Světové banky, je větší než hospodářské přírůstky Spojených států.

Na vývoj čínské ekonomiky jsou možné dva pohledy. Jeden je ve směnném kurzu ve stálých cenách, kde je patrný efekt podcenění čínské měny v přepočtu na dolary a je potlačen vliv inflace, a druhý je v paritě kupní síly (PPP), která toto podcenění měny potlačuje, a sleduje výkon v běžných cenách včetně inflace. Inflace vstupuje do hry až v posledních dvou letech, tabulky Světové banky však sahají jen do roku 2020, takže její vliv můžeme pominout. Pro USA jsou oba ukazatele stejné, dolar je společné měřítko. Podle prvního pohledu je souhrnný ekonomický výkon Číny na dvou třetinách toho amerického, ale podle druhého pohledu už Čína překonala Spojené státy a náskok zvyšuje.

Ve směnném kurzu činilo HDP Spojených států roku 2020 téměř 21 bilionů dolarů, zatímco to čínské představovalo necelých 15 bilionů dolarů, Situace v přepočtu na paritu kupní síly (PPP) je však zcela odlišná, tam už čínský HDP přesahoval 24 bilionů dolarů. Rozdílná je i dynamika hospodářského rozvoje. Ve směnném kurzu rostly obě ekonomiky v absolutních hodnotách zhruba stejně a odstup Číny od USA se moc neměnil. Pohyboval se stále kolem těch 6 -7 bilionů dolarů. Zato v PPP jsou tempa velice odlišná. Už čínský odstup z roku 2012 byl mnohem menší, americký předstih roční produkce tvořil jen jeden bilion dolarů. Roku 2016 se pak tento rozdíl úplně smazal a krátce na to se Čína vyšvihla na vedoucí ekonomiku světa v přepočtu na PPP.

Situace se začala dramatizovat roku 2020, v době nástupu pandemie, kdy USA zaznamenaly pokles, ale Čína se vzpamatovala z lockdownu dřív a čínské hospodářství vytvořilo o více než bilion dolarů větší přírůstek než USA. Na konci roku 2020 tak rozdíl v celkovém HDP Číny a USA činil přes tři biliony dolarů a měl tendenci dalšího rozevírání nůžek. Důvody k americké nervozitě tu tedy jsou.

Rozdíly v PPP vycházejí z rozdílů v domácích cenách. Je to pokus, jak dát košili vyrobené v jedné ekonomice stejnou hodnotu jako košili v ekonomice jiné. Je pravdivé tvrzení, že za PPP si nic nekoupíme, je to statistika, která však naznačuje výhodu nižších domácích nákladů, když se obě košile objeví na stejném mezinárodním trhu. Lze to posuzovat i opačně, za stejný výnos ze zahraničního obchodu se víc pořídí v domácích podmínkách podceněné ekonomiky. Čínská ekonomika tak jede na silnější benzín, lépe akceleruje a má vyšší rychlost než USA. To je asi ten hlavní problém současnosti.

Pokus Čínu utlumit může znamenat především riziko izolace, a pak přijde ke slovu srovnání, kdo je izolován víc. Protiruské sankce jako výraz podpory pokračování hegemonie USA podpořilo jen 40 zemí světa. Slabší a pomalejší tábor je tedy zároveň menší. Někoho to možná láká k válce nebo aspoň ke strašení ostrým konfliktem, ale když ponecháme stranou právo a dobrý mrav, Česko je tím posledním, kdo může na podobných konfliktech vydělat.