Bezpečná statečnost

Kdo měl zájem si najít informace, ten si už dávno na celý šedesátý osmý názor udělal. Všeobecně víme o objektech určených pro jaderné rakety, které naše vláda a prezident Sovětům schválily, ale pak je nechtěly, což generální štáby východního bloku poměrně štvalo a byl to jeden z důvodů pro invazi. Zřejmě o dost důležitější, než uvolnění cenzury a pokusy o tržní ekonomiku. Stejně tak víme, že naše vláda o přípravách invaze věděla, protože něco takového se nedá utajit. Naši diplomaté v západních zemích dostávali více či méně oficiální varování a to celé týdny a měsíce dopředu.

I jugoslávský maršál Tito, když přijel krátce před invazí na návštěvu, se našich vládních činitelů nepokrytě ptal, kdy že hodlají mobilizovat. Hanibal už totiž stál tak říkajíc před branami. Samozřejmě něco podobného nikoho ani nenapadlo.

Vypadalo to tady u nás dost podobně jako teď. Varovných signálů před průserem bylo hodně, ale bylo jednodušší před nimi zavírat oči. Vlastně by mě zajímalo, jestli bylo možné před Dubčekem říkat nepříjemnou a tvrdou pravdu. Jestli bylo možné vést (když už teda jako nebyla cenzura) skutečnou veřejnou debatu. Kdyby tehdy existoval fejsbůk, co by vládní činitelé psali za statusy? Uklidňovali by veřejnost stejně jako Fiala? Říkali by jim, že žádná invaze nehrozí, že je to jen dezolátská dezinformace, že naši sovětští přátelé jsou ti nejlepší na světě?

Na zájmy a touhy malých národů se nikdy v dějinách moc ohled nebral a tak to tehdy dopadlo, jak to dopadlo. Byli jsme napadeni z pěti stran, v Blaníku se nepohnula ani myš, vojenská operace to byla ukázková, protože ztráty i materiální škody byly naprosto minimální a se Sovětským svazem se šlo na věčné časy až do sedmnáctého listopadu, kdy už bylo i u nás jasné, že Sovětský svaz už nemá o své nejvěrnější z věrných zájem.

Půl roku po srpnových událostech se už upaloval Palach, protože všichni byli se situací smíření, leckdo už byl z krizového vývoje poučen a plánoval normalizační kariéru. Karlové Krylové postupně pěkně emigrovali, PePům vysvětlovali tatínci a později politruci, jak zakroutit krkem imperialistům a chartistům, vlastně nechybělo moc a Petr Pavel se mohl se Sašou Vondrou potkat při úplně jiné příležitosti. Mohl si na něm třeba nacvičovat metody zostřeného výslechu…

Statečnost přišla až s padesátiletým zpožděním. Až teď. Nejprve bylo zapotřebí podepisovat Poučení z krizového vývoje, později i antichartu, mluvit o ztroskotancích a zaprodancích, bylo zapotřebí „rozkládat komunismus zevnitř vstupem do Strany,“ každý vysokoškolák udělal nějakou pěknou seminární práci na téma Marxismu-Leninismu, dokonce někteří se obětovali tak moc, že vstoupili do KSČ ještě v prosinci 89. Viď, Miroslave Tomanče!

Až když bylo jasné, že už je to bezpečné, vynořili se komunistobijci, kteří se postupně transformovali na rusobijce. Ne hned… nejprve samozřejmě bylo zapotřebí vstoupit do NATO, aby se dalo Rusům nadávat s pocitem krytých zad. Havel si to ještě úplně dovolit nemohl…

A pak, když se rozjela válka na Ukrajině, tak to bylo pro dávné zbabělce z roku 68 jako mana z nebes. Konečně bylo možné si to s Rusy pěkně vyřídit. Tak nějak počesku – bezpečně. Krev cedí Ukrajinci, my jim dodáváme granáty, protože každým Rusem, kterého zabijí Ukrajinci, dostávají naši zbabělci satisfakci jdoucí až do nefalšované extáze. Konečně mají důvod se necítit tak přizdisráčsky a mohou zapomenout, co všechno podepsali. Konečně to Moskvě mohou vrátit. Konečně se mohou beztrestně radovat z russké smrti, konečně mohou naplno dehumanizovat služebníky Moskvy, konečně mohou udělat to, čeho se až doteď pořád báli.

Sice se u toho musí přehlížet nacismus, fašismus a banderismus, musí se přehlížet statisícové ztráty Ukrajinců, musí se přehlížet rostoucí hospodářské problémy, musí se cenzurovat varovné hlasy, musí se přehlížet mínění stále rostoucí části národa, musí se mluvit o tom, jak ruští vojáci rabují čipy a bojují polními lopatkami a musí se bagatelizovat jejich vojenská převaha, ale konečně jsme Rusům oplatili těch dvacet let normalizace. A pro tuto hodnotu není žádná ukrajinská oběť dost velká.

Jenže… ono se zdá, že Ukrajinci na naši odplatu nebudou stačit. Ani celé NATO, zdá se, nebude stačit. Místo slavného vítězství a ruského ponížení to dopadne zase obráceně… Z původního přesvědčení, že svět je proti Rusku, zbylo jen, že NATO je proti Rusku… a i tam to dostává povážlivé trhliny. Nějak nám spojenci postupně odpadají… asi proto, že kdysi byli statečnější a nepotřebují si teď řešit komplex méněcennosti.

Ale to nevadí, jako se vstupovalo do Strany ještě po listopadu 89, tak se ještě teď rychle podepíší dopis na podporu zeleného lampasáka Foltýna, aby strategickou komunikaci dělal ještě hůř a ničil vládu Petra Fialy ještě rychleji, rychle se ještě sejde posledních padesát Chlívkařů na podporu Nory Fridrichové, podepíší se dopisy vyzývající vládu k ještě rychlejšímu grýndýlu…

Antichart na podpis je vždycky dost a vždycky, když na ně dojde, je konec režimu nedaleko. Režim, který je pevný v kramflecích, totiž žádné podpisy hereckých šašků nepotřebuje a jeho strategickou komunikaci dělá nějaký marketingový mág a ne tupý zelený lampasácký debil. Režim, který je pevný v kramflecích, má na své straně armádu i policii a jeho premiér ze sebe nedělá kašpárka. Pevný v kramflecích je Orbán. Fiala potřebuje flexibilní Svěráky, aby mu podpisem stvrdili, že koná dobře.