Katastrofa české opozice

Dnes tedy už vážně, proč je česká „liberální“ opozice tak neuvěřitelně slabá?

Záměrně teď odhlédnu od kvalit a nedostatků vládního hnutí ANO. Na jeho straně jsou totiž mnohá plus, například pohodlné časy ekonomického růstu, s tím související možnost rozdávání a přilepšování, vynikající PR, podpora prezidenta; premiérovi dále nelze upřít pracovitost a dobrou orientaci na mezinárodní úrovni. Ale najdou se samozřejmě i velice významné mínusy – samotný charakter vládního hnutí, střet zájmů, zatížení trestním stíháním, přílišné propojení mediální a politické moci, nevábná minulost předsedy vlády atd. To vše nyní ponechám stranou.

Za normálních okolností by se opozice po takové době, kdy vládne pro mnohé nepřijatelný premiér s mnoha chybami, užuž chystala převzít vládní křesla. Všechny průzkumy veřejného mínění ale hovoří jinak. Proč? Zde je můj pokus pojmenovat některé důvody.

1) Opozice není důvěryhodná

Dobře je to vidět na proklamacích o spolupráci. To je vzletných slov, až by jeden slzu zamáčkl, ale při první příležitosti se začnou opoziční také-lídři rvát, hádat a škodit si. To je příklad magistrátní koalice, stejně tak sestavování kandidátek pro krajské volby. Právě tady mohla opozice ukázat, že své vlastní proklamace o spojování myslí vážně. A výsledek? K pláči – tedy spíše k radosti jejích politických odpůrců. Jak mají voliči věřit, že malé strany budou schopny spolupracovat po volbách? A před sněmovními volbami? Vždyť se nedohodnou absolutně na ničem, a to si ještě ani nedělí žádné funkce a výhody.

2) Nedostatek charismatu

Lídři opozičních stran mají jeden vedle druhého – budu se opakovat – charisma asi jako hrouda tvarohu. Představitel strany, který aspiruje na roli premiéra, tedy vůdce opozice, MUSÍ být charismatický, rázný, vyhraněný, musí vzbuzovat emoce – s výjimkou jediné, totiž soucitu. Naříkavé projevy opozičních představitelů, jak jim premiér rozšlapává bábovičky, mají vzbuzovat co? Ještě horší to je, když dojde na zahraniční politiku. Když slyším bezvýznamné regionální politiky, jak se plamenně vymezují proti nejmocnějším mužům světa, říkám si vždycky to samé – to myslí vážně?
Asi jediný z opozičních politiků, komu lze přiznat jakés takés charisma, je Ivan Bartoš, který je ale pro mnoho lidí kvůli image své strany nepřijatelný, a navíc se drží důsledně stranou zbytku tragikomických rádobylídrů. Piráti vůbec představují samostatnou kapitolu české politiky.
S tím souvisí další problém opozice, a to nekvalita jejích řečnických výstupů. Jsou to buď uspávači hadů, nebo zase jen sypači prázdných, žvanivých, plytkých, úplně zbytečných frází. K čemu to?
A ještě je to okořeněné stěžováním si v Bruselu. Na snahu odstranit zvolené představitele pomocí zahraničních intervencí je myslím zdejší obyvatelstvo dost háklivé.

3) Podporovatelé

Pokud hloupá herečka řeční na demonstraci po boku opozičního politika a následně dá rozhovor do médií, v němž požaduje de facto omezení volebních práv pro starší, venkovské voliče (kteří „volí lež a nenávist“), pokud politik z vlastních řad naznačuje, že si přeje smrt názorových oponentů, měl by skutečný lídr opozice vystoupit a rázně se proti tomu vymezit. S užvaněnými ženštinami bez náhledu na vlastní diskusní limity na jednom pódiu nevystupovat a jejich podporu třeba i odmítnout, venkovského voliče se zastat („asi ví, proč volil tak, jak volil, ale možná změní své stanovisko, náš program mu přináší také mnoho zajímavého“), trapného kolegu uzemnit a distancovat se od něj. Ale udělá to některý předseda opoziční strany? Kdepak. Ten naivka je ještě rád, že dostal „podporu od umělců“. To se pak nedivme, že tohle normální člověk, kterému zbylo trochu lidskosti, tolerovat nehodlá. Nadávat starým lidem a obyvatelům venkova nebo vulgárně útočit na zvoleného prezidenta je prostě z hlediska řadového voliče horší než jet na návštěvu do Číny a snažit se tam dojednat nějaké obchody, což nakonec dělají i ti adorovaní představitelé spřátelených zemí.

4) Program

Když odhlédnu od skutečnosti, že voliči již pochopili, že jediným cílem opozice je udržet si alespoň ty vedlejší prebendy, které ještě zbývají, jsou programy opozičních stran k pláči.
Ostatně – vidíme to i jinde, ve střední Evropě, v USA, v Británii. Voliči seznali, že tzv. liberální demokraté hájí zájmy sice “všech”, ale ten poslední, kdo je zajímá, je obyčejný pracující člověk, který musí každé ráno vstát, dostat se dopravními zácpami do práce, vydělávat peníze, starat se o rodinu a platit daně. Se stávajícím programem, centrem jehož zájmu je v podstatě imaginární a ideální příslušník menšiny, jehož údajná práva jsou soustavně shora zmíněnou většinou pošlapávána, ale kterého nikdy nikdo neviděl, nelze volby vyhrát. Prostě to nejde.

Opoziční strany cpou voliči abstraktní neuchopitelná dobra, z nichž má navíc těžit někdo jiný, a on raději vezme zavděk zvýšeným důchodem. To je přece samozřejmé. Co je na tom tak nepochopitelného?

Možná je to všechno jinak. Ale když v noci žehlím a sleduji u toho televizní zprávy nebo rozhovory v Událostech, komentářích, přesně tohle mne vždy napadá.