Dříve, než bude pozdě…

Proklamovaného „vítězství nad IS“, od něhož si užili svoje, a za což jim patří dík všech zainteresovaných stran, dosáhli americkými zbraněmi (resp. zbraněmi, posbíranými USA po celé východní Evropě) a za americké peníze, k nimž se ovšem jejich šéfové chovali více než vlastnicky. A to se neodpouští. Ani to však není to nejdůležitější.

Zásadním poselstvím světu je postoj, který k turecké agresi vůči sousednímu státu zaujalo vedení NATO. Jeho šéf Stoltenberg dokonce veřejně prohlásil, že i přes syrskou intervenci zůstává Turecko pevnou součástí Aliance a je silný a pevný spojenec. Jeho slova, stejně jako postoj a kroky USA, nad vší pochybnost dokazují jediné:

»NATO jako obranná organizace svéprávných a samostatných států, signatářů severoatlantické smlouvy, je pouhou iluzí, která ve skutečnosti neexistuje.«

Turecko vojenským útokem proti sousední nezávislé zemi bez jakékoliv pochybnosti beztrestně porušilo jediný skutečně závazný článek Severoatlantické smlouvy, v němž se pod číslem 1 doslova praví:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“

Vedení ČR by mělo neprodleně zvážit dopady tohoto stavu, který byl tureckou invazí prokázán nade vši pochybnost. Mělo by rovněž zvážit také fakt, že jakékoliv kroky, které podnikne směrem k posílení vlastní zahraniční politiky a zvýšení obranyschopnosti země, se setkají s akcemi dlouhodobě budované páté kolony, připravené pod hlavičkou čehokoliv, boje „za pokles CO₂“, za „nezávislost ČT“, nebo třeba za „nezávislost justice“ vyvolat nenávistnou mediální kampaň, chaos, demonstrace a nejspíš i krvavé nepokoje (vzpomeňte na ukrajinské vlajky nad řvoucími davy s červenými kartami) s cílem svrhnout „vzpurnou“ vládu a zajistit zachování statu quo. Není to jen plané varování. V rámci NATO existují konkrétní, přísně utajované plány, jak v podobných situacích postupovat.

Dalším cílem stále troufalejšího a silnějšího Turecka je Řecko a pak, nejspíš, Německo. Sousední země EU s mnohamilionovou tureckou menšinou, která se nijak netají záměrem získat zde absolutní politickou moc.

Nevím, zda jsou naši hodnostáři, kteří se rádi označují za „politickou elitu“, schopni dohlédnout tak daleko a vůbec si tuto situaci a její dopady připustit. Příští volby do sněmovny jsou za dva roky. Na rozdíl od těch minulých tyto budoucí dávají šanci ke skutečné změně. Je však potřeba postupovat jednotně a začít vybírat vhodné lidi už teď. Za rok bude pozdě.

Autor: Jaroslav Štefec