Průvodce ošklivým světem nálepek

Není na světě nic jednoduššího než říci o někom, s kým nesouhlasím, že je vůl. A to je ještě ten slušnější způsob. Časem lidstvo vynalezlo něco mnohem horšího. Říká se tomu nálepkování.

O nálepkování a nálepkách se toho napsalo už hodně. O jejich podlosti, zavádějícím účinku, o jejich falešnosti spojené se lživostí. Také o jejich primitivnosti a nevynalézavosti. Ty nejhloupější jsou tak průhledné, že se dají vyvrátit na místě. Ale všechny jsou zákeřné tím, že nahrazují věcnou debatu všude tam, kde nálepkovač žádné argumenty nemá. Jejich prvním i posledním účelem je v každém případě znectít a poškodit onálepkovaného. A všimněte si, nálepkář sklidí červivé plody své setby nejčastěji v prostředí, kde veřejnost ví méně, než by vědět měla. Usurpuje-li si někdo monopol na informace, o kterých tvrdí, že jsou jediné správné, pak si vždycky dejte velký pozor na nálepky. Zvláště na ty omšelé, nejlevnější, tupohlavé a nenápadité.

Udělejme si hned od začátku jasno. To, že určitou názorovou nebo mocenskou skupinu nazvu určitým shrnujícím termínem, ještě neznamená, že ji nálepkuji. Musím však dokázat, že název, který jsem použil, splňuje charakteristické rysy svého obsahu. Zmíněný objekt analyzovat, nebo se odvolat k objektivně odbornému rozboru, který přede mnou provedli jiní.

Ukažme si to na příkladu. Nějaký rozhlasový politický komentátor (moc rádi si říkají „špičkoví“ nebo „renomovaní“) označí určité politické hnutí za extrémistické. Jen tak, bez dalšího slůvka vysvětlení. Ty zvídavé z nás to přinutí začít dumat nad tím, co je doopravdy normální a co je skutečný extrém. Když si pro jistotu vezmu k ruce politický program toho hnutí, tak udiven zjistím, že ten program neobsahuje nic, co by se už dávno neosvědčilo i v těch nejstarších a dlouho fungujících tradičních demokraciích. Co je tedy potom extrém? Není to náhodou právě těch posledních deset či patnáct let bruselského „osekávání“ demokracie, které onen „špičkový komentátor“ ve svém pamfletu tak vehementně obhajuje?

Nálepky byly vždycky oblíbeným nástrojem diktátorských režimů. Připomeňme jen namátkou „reakcionáře“, „válečné štváče“, „agenty Wall Streetu“ a mnoho podobných. V druhé půli sedmdesátých let přišli na řadu „samozvanci a ztroskotanci“, anebo „přisluhovači západu“. Až v devadesátých letech jsme měli od nálepek jakoby zázrakem na nějaký čas pokoj. Jenže od přelomu milénia se nejprve zvolna, ale dnes už daleko důsledněji nálepkuje znovu o sto šest. Samotná skutečnost, že se čas nálepek vrací, je více než znepokojivá. Mělo by nás to probudit z růžového snu, protože může jít zároveň o příznak hrozícího návratu diktatury. Pro změnu diktatury, která se k nám plazí z poněkud nečekané světové strany. No, ne tak docela, protože i z téhle strany jsme to už jednou odskákali.

Proberme si tedy současné nálepky a zvažme je. Mohou být buď zcela nepravdivé, anebo nálepkáři jejich význam „jen“ posunují, překrucují, obracejí či jinak staví na hlavu. Říkejme jim třeba „nálepky z definice“ a pokusme se je oddělit od označení, která mají svůj oprávněný důvod.

Rasista a fašista. Dnes už velmi omšelé, používané snad jen v lidové mluvě. Málo účinné, protože podle všech průzkumů je u nás mezi různými občanskými uskupeními programových fašistů či nácků jen asi 1,5 %. O pravém významu této nálepky vypovídá vtip, který koluje po americkém internetu: „Rasista a fašista je každý, kdo vyhraje debatu nad levicovým liberálem.“ A také nezapomínejme, že jak italský fašismus, tak německý nacionální socialismus vznikly původně jako větve světového socialistického hnutí. A ještě jeden postřeh. Levičáci s oblibou označují jako rasisty a fašisty lidi, kteří nejsou ve skutečnosti ničím jiným než ryzími vlastenci či národovci. Jak podlý pokus o znevážení vlastenectví, díky kterému náš národ zachránil svůj jazyk a přežil všechny dosavadní pokusy o zotročení nebo úplnou likvidaci.

Xenofob. Z definice někdo, kdo se chorobně obává něčeho, co ještě sám nepoznal či nezažil. Čili jde o jednu z psychických poruch. Jenže dávat tuto nálepku někomu, kdo nesouhlasí např. s řízeným zaplavováním Evropy muslimy, ačkoli si v hrubých rysech prostudoval politicko-náboženské cíle islámu a prostřednictvím médií je svědkem terorismu páchaného zfanatizovanými muslimskými vrahouny, je jen hanlivým onálepkováním právoplatného a poučeného politického názoru a také trestuhodným posouváním tohoto názoru do šedé zóny duševních onemocnění. Copak musím čekat, až mě nějaký terorista přejede autem nebo mi podřízne krk, abych mohl podle nálepkářů nesouhlasit s dovozem teroristů do Evropské unie? Uzavřeme to. Nálepku „xenofob“ udělují levicoví liberálové záměrně a neprávem lidem, kteří se obávají nikoli neznámého, ale něčeho velmi dobře zdokumentovaného a všeobecně známého.

Extrémista. Tuto nálepku jsem zhruba probral už ve třetím odstavci. Jen dodávám, že nálepkovači k tomu rádi přidávají přívlastek „pravicový“. Termín „levicový extrémista“ by totiž mohl snadno sklouznout k nim samotným. Ale co dnes vůbec znamená přežité dělení na pravici a levici? Jednoduše vůbec nic. Europoslanci z naší tzv. pravice hlasují v Bruselu většinou ve shodě s eurolevičáky, a v domácím parlamentu tzv. tradiční levice, čili komunisté a socialisté, podporují vládu konzervativně pragmatického hnutí ANO. Lidi, otevřete už konečně oči.

Populista. Tím je každý, kdo v politice respektuje přání většiny, která si ho demokratickou volbou vybrala, aby hájil a uplatňoval její zájmy. To znamená, že populistou je v jistém smyslu vlastně každý demokraticky zvolený politik. Nakolik pak své sliby voličům splní, je už jiná otázka, která má často dopad na pokračování jeho politické dráhy. Nálepkářům trvalo několik let, než si tuto jednoduchou pravdu uvědomili, a začali proto přidávat ke slovu populista slovo „pravicový“. A jsme tam, kde jsme byli. Termín „levicový populista“ by jim opět mohl napáchat více škody, než užitku. Proto jsme ho také dodnes neslyšeli.

Ruský troll. Setkal jsem se i s takovou nálepkou. Je to laciné, argumenty obyčejně chybí a vypovídá to o boží prostotě autora. Vůbec nejde o Rusko. Ten člověk nedokázal pochopit, že Spojené státy se za Trumpova vedení mění z bašty levicových liberálů zpět na baštu demokracie a zdravého rozumu.

Mohl bych pokračovat o dalších nálepkách, těch neprobraných nám zbylo ještě dost. Ale to už nechám raději na vás, bude-li se vám chtít. Přijměte však jednu malou, ale důležitou radu. Vyplatí se to. Věřte svým instinktům, zvláště když narazíte na výtvory našich veřejnoprávních „špičkových či renomovaných“ nájemných psavců. Nálepku a její podlézavou nepravdivost můžete rozpoznat už „po čuchu“, a to na převelikou dálku.