EU reformovat? Odejít!

Nestačím se divit, jak se nám rozmáhá reformace. Asi proto, že budou zase volby. Všichni jako by chtěli/cítili potřebu unii reformovat. Tu evropskou. Asi na ní z ničeho nic objevili něco špatného. Inu, je to jenom lidské dílo, říkají. Někdo by chtěl zpět před Lisabon, odvážnější by chtěli dál, až před Maastricht. Kde je ten magický bod nula, kdy se zrodila chyba, kterou je třeba zreformovat?

Žádný takový konkrétní bod nenajdeme. Ta špatnost je zabudována do samotných základů, na nichž unie stojí. Do představy, že konečně bude Evropa mluvit jedním hlasem, korektním hlasem, silným hlasem, který všechny ostatní překřičí. Do představy, že zbudujeme nový krásný svět, vytvoříme nového člověka. Marnivá a vskutku nebezpečná myšlenka intelektuálů, která vždy znovu a znovu nakonec znamená bídu a zmar. Nebezpečná myšlenka, která vychází z popření lidské přirozenosti.

Unie reformovatelná NENÍ. To je zásadní teze, s níž buďto souhlasíme, nebo nesouhlasíme. Není nic mezi tím. A podle toho se nakonec budeme každý rozhodovat i ve volbách.

Žádnou reformu nechtějí v prvé řadě ti, kteří drží opratě moci: unijní byrokraté a ti, kdo zase je drží u vesla. Nechtějí ji ani všichni ti propagandisté v médiích, intelektuálové na univerzitách, všichni ti „dobří lidé“, kteří věří v krásný nový svět a jsou ochotni udělat cokoliv, opravdu cokoliv, aby svůj ideál nenechali padnout.

Budou dlouze oslavovat cestování bez pasu, že díky euru nepotřebujeme směnárny, že máme skvělý jednotný trh a nejdokonalejší regulace všeho a všech. Budou oslavovat, že bez dotací (které nám před tím strhli z výplaty a majetku a zčásti zkonzumovali) bychom asi žili jako v pralese a bez čističek odpadních vod. Budou tvrdit, že by nebyl mír, protože Němec a Francouz by si to jinak znovu rozdali… a tak dále a tak podobně.

Ono tomu ale schází něco podstatného. Myšlenka která by přesahovala existenci unie a dávala jí hlubší smysl, podobně jako kdysi křesťanství přesahovalo Svatou říši římskou a dávalo jí smysl veškerého konání.

Unie se reformovat nedá. Bez identity Evropanů jako politického národa nemůže být kontinentální demokracie, jak ji známe z každodenní zkušenosti na národní úrovni. Unie nakonec zklame všechny.

Jaká nás čeká v unii budoucnost? Ta budoucnost je totalitní. Vždyť co jiného je systém, který se pokouší programově ovládnout každého člověka i celou společnost? Co jiného je systém, který popírá přirozenost a silou státu vnucuje novou morálku pod hesly multikulturalismu, genderismu, politické korektnosti nebo všemožných nároků na cokoliv jako karikatury lidských práv? Co jiného je systém vlády, kde vládnou nikým nezvolení byrokraté, to jest bez legitimního mandátu? Přesně to je totalita.

To, že si zatím mohu dovolit sdělovat „nekorektní“ názory je pořád ještě fajn. Maximálně to někdo označí za fake-news, xenofobní fuj-fuj sdělení, co by nemělo být předmětem slušné veřejnoprávní debaty. Ve Francii jsou dál, tam už musí na lidi se stříkačkami. Sem tam nějaká ta žlutá vesta nepřežije policejní zásah. Vše v souladu se zákonem (trvale výjimečný stav, který je ve Francii stále vyhlášen).

Hlavně mít pod kontrolou zbraně, aby se občan nemohl režimu postavit. A taky „profízlováni“ jsme už vcelku dobře – s žádostí o občanku zaevidován otisk prstu, kamera na každém rohu, naše komunikace zkontrolována a pro jistotu třeba zaznamenána. Ještě tak nějaká ta „apka“, co by automaticky analyzovala chování jedinců a přiřazovala černé bodíky. Soudruzi v Číně už to odladili a osvědčuje se jim to. Má to výchovně revoluční potenciál.

V roce 1948 mnoho lidí nevěřilo, v co se může socialismus zvrtnout, až se to prostě stalo. A bylo pozdě. Ale překvapení to nebylo. Alespoň pro ty, kdo pozorně četli Komunistický manifest. Nebo stať Komunismus Karla Havlíčka Borovského.

Nabídka politiků unii zreformovat je falešná. Unie se „jenom“ zmítá v krizích a my nebudeme nikdy vědět, která propukne jako další a jestli to bude ta poslední, po které přijde neřízený a bolestivý pád.

Není důvod čekat. Je třeba jasně říct, že cílem je být z unie venku. A hledat cesty. Hledat spojence, podporu, prostředky, demokratický mandát, posilovat naději, že svoboda a nezávislost se vyplácí a je potřeba o ni usilovat.

Anebo chcete zvolit život otroka? Tož reformujte! A pěkně s písní na rtech!

Autor: Dr. Ing. Richard Hartmann