
Stát proti chudým XLI: Povinná záruka
Povinnost poskytovat záruku sebou nutně nese sekundární náklady – to se projevuje v konečné ceně produktů, která je vyšší, než bez regulace. To nejvíce dopadne na chudé lidi, kteří jsou citliví na cenu a radši by si koupili něco levnějšího bez záruky, co jim zrovna vyřeší akutní problém než něco, co můžou teoreticky za rok a půl reklamovat.
Další zásadní dopad takového opatření je falešný pocit, že něco lze jednoduše reklamovat. To vede k nižší ostražitosti spotřebitelů a následnému neuznání reklamace zboží z nějakého výrobcem uvedeného důvodu, který zákazník vůbec neznal, protože žil ve falešném dojmu, že má na něco státem garantovaný nárok – například nevhodná manipulace nebo nevhodné zacházení. Systém založený na dobrovolnosti naopak ukazuje ty výrobce a distributory, kteří záruku poskytují v rámci konkurenčního boje a snahy poskytnout zákazníkovi co nejlepší službu. Jejich následná motivace vyřešit reklamaci je tedy pak mnohem vyšší, protože se snaží poskytnout dobrou službu a ne jen vyhovět liteře zákona.
Ideální stav je neregulovat nijak záruční dobu zboží a nechat tento instrument na dobrovolné bázi mezi výrobci, distributory a zákazníky.