Ztráta národní suverenity úspěšně završena

Příští rok to bude 15 let od vstupu do EU a slibovaný blahobyt se nekoná. Farmáři stále chodí v holínkách. Veškerý čas tráví na poli, aby i přes nespočet regulací vůbec něco vydělali. Přibylo nám exekucí, přibylo občanů pod hranicí chudoby, přibylo administrativní zátěže a zejména pak arogance přebujelých úřadů, které silou prosazují plošná omezení běžných lidí.

Nicméně jsme asi nikdo neočekávali, že vše půjde hladce a že za ten všemi medii podstrojovaný blahobyt, který je připraven jen pro nás, nebudeme muset nic obětovat. Museli jsme a musíme. Svobodu a suverenitu, které jsme si v duchu odkazu T. G. Masaryka opět v roce 1989 vybojovali zpět.

Dokonce ani dílčí ztráta suverenity nemusí být negativní, jestliže jsme schopni ji vyvážit nějakými benefity. Ten hlavní benefit, který nám byl ze strany našich tehdejších politiků i celé EU slibován, byl velmi lákavý. Bylo jím srovnání životní úrovně každého z nás s životní úrovní obyvatel vyspělých států unie, jako jsou Německo nebo Rakousko.

Položil jsem si tedy otázku, zda k tomuto srovnání úrovní došlo, nebo dochází. O výsledek svého zjištění bych se rád podělil.

Ztráta suverenity v řízení vlastního státu není otázkou emotivní, ale zcela reálnou. Podle ověřitelných údajů naše Poslanecká sněmovna v roce 2017 schválila 52 % zákonů povinně na základě implementačního nařízení EK nebo EP. V roce 2018 už to bylo 56 %. Tzn. že tendence je rostoucí a už i nadpoloviční, což považuji za smutné a alarmující vzhledem k tomu, že EK není dokonce ani volený orgán obyvateli EU a už vůbec ne ČR a v EP nás reprezentuje 21 poslanců ze 751, takže ve prospěch ČR nejsou schopni prosadit jediný legislativní krok prostou většinou vlastních politiků.

Obchod, který Češi přijali v referendu, kterého se účastnilo jen necelých 56 % obyvatel, se uskutečnil jen z té části, která je pro naše občany ta méně výhodná. Což nevede ke srovnávání životní úrovně členských států, ale naopak k neustálému vzdalování se těm vyspělým a k rostoucímu zadlužovaní se státu i prostých lidí:

1) Zadlužení domácností od vstupu do EU stouplo o 388 % zatímco medián mzdy pouze o 53 % a životní minimum o 44 %.

2) Státní dluh nám od vstupu do EU stoupl o 174 %, ale HDP jen o 64 %.

Takže co nám tedy EU přinesla, když dluhy státu i domácností rostou rychleji než příjmy? Obětovali jsme naši suverenitu tomu, abychom nikdy země jako Německo, Rakousko atd. nedohnali? Protože např. v Německu za stejné období vzrostla průměrná mzda o 125 % a u nás jen o 53 %. Zatímco Německo prosperuje, lidé vydělávají více a více a stát hospodaří s přebytky, my se jim jen vzdalujeme a zadlužujeme se jako stát i jako domácnosti.

EU nám zajisté mnohé přinesla, ale nenastal právě teď čas zamyslet se nad tím, zda nám má ještě co dát?